Vytrvalost životem protřelých

Názory

Přesně před třemi týdny jsem z francouzského Saint Jean Pied de Port vykročil do prudkého kopce… a věděl, že se nezastavím za víc než měsíc. Právě v tomto městečku totiž začíná nejznámější stezka vedoucí do legendárního Santiaga de Compostela – Camino Frances.

Audio
verze

Nejnáročnější etapa celé cesty čeká poutníky hned první den. Musí totiž překročit Pyreneje. To možná zní strašidelně, ve skutečnosti jsou ale převýšení i vzdálenost srovnatelné s běžným výletem v Tatrách. Navíc jsme měli štěstí. Přestože v Pyrenejích skoro vždycky prší, nás čekalo slunečno a nádherné výhledy.

Do cíle etapy v klášteře v Roncesvalles jsem dorazil mezi posledními. Pořád totiž bylo co fotit! „Tak co, jak se vám to dneska líbilo?“ ptal jsem se ostatních nadšeně u večeře. Čekal jsem velebení výhledů a krajiny, namísto něho se mi ale dostalo úplně jiné reakce.

„Bylo to extrémně náročné,“ prohlásila třicátnice z Kanady. „Kámo, jsem fakt vyčerpanej,“ přitakal Holanďan ještě o deset let mladší. Pak si vzal slovo osmdesátník George, který do Evropy přiletěl ze Spojených států. „Bylo to nádherný! Dnešnímu dni chybí už jenom gin s tonikem,“ prohlásil a promnul si šedivou bradku.

Až když si George v baru po druhé skleničce odskočil na záchod, všiml jsem si, že kulhá na jednu nohu. „Máš puchýře?“ zeptal jsem se. „Ale ne,“ mávl rukou, „jen jsem byl před šesti týdny na operaci kolene.“

S Georgem jsem se potkával po celý následující týden. Vždycky jsem ho předešel, ale sotva jsem si sedl někde v baru, objevil se na obzoru. Pozdravil nás, s nezaměnitelným texaským přízvukem prohodil nějaké moudro a pokračoval dál. Aby stíhal denní etapy, musel chodit prakticky bez zastávek. Na svou první cestu do Santiaga se vydal v pětasedmdesáti. Prý chtěl něco zažít, než umře. Cesta mu učarovala a teď chodí každý rok.

 

Podobně vytrvalé lidi důchodového věku na cestě potkávám každý den. Zrovna dnešní ráno jsem strávil s pětašedesátnicí paní Marií z Düsseldorfu. O pouti do Santiaga snila dvacet let, ovšem před odchodem do důchodu na ni neměla čas. A tak si alespoň udělala roční korespondenční kurz španělštiny, aby se na cestě domluvila. „Poslali mi kazety a úkoly na každý den. Nevynechala jsem ani jediný,“ chlubila se mi.

Když naopak v ubytovnách a barech poslouchám nějaké naříkání a stěžování, obyčejně pochází od lidí z mojí generace, tedy od třicátníků a mladších. Silné fráze jako „otrava jídlem“ nebo „infikované puchýře“ jsou na denním pořádku. A stížnosti se často týkají velmi konkrétních částí těla, jako jsou třeba jednotlivé šlachy. Je vidět, že se umíme velmi dobře pozorovat.

Samotnému se mi zdravotní potíže vcelku vyhýbají, ovšem občas se přistihnu, jak nadávám na špatné ubytování nebo neustálé sladké snídaně. Ale pak si vzpomenu na lidi, jako je Marie nebo George. Vytrvalé lidi, pro které cesta musí být mnohem náročnější než pro mě, a přesto si nikdy nestěžují. Hypotéz, proč jsou takoví, mě napadá více, ale žádnou si nejsem jistý. A tak si do života odnáším alespoň jednu radu od George.

„Musíš se soustředit taky na svoje okolí, ne jenom na sebe.“

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement