Brambory počkají, teď zachráním děti

Report

Najednou si uvědomuju, že jsem tu už několikrát byl, jenom nezastavil, neviděl jsem důvod. Mířil jsem do Hrabalovy osady Kersko, která je o kilometr dál – tohle jsou Semice, zdánlivě obyčejná obec v Polabí. Od ošuntělého kostela svaté Máří Magdaleny bych k řece došel za pět minut pěšky. Všude okolo se táhnou zoraná pole, jenom v tom Kersku je les. Hájenka. Slavnosti sněženek namísto brambor, kterými se pyšní Semice. Dnes tu zastavím, protože se stala pozoruhodná věc: vesnice o třinácti stech duších přijala před měsícem bez většího přemýšlení dvě stě ukrajinských žen a hlavně dětí. Dává to smysl: Semice měly k Ukrajině blízko už před válkou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Zhruba dvě stovky žen a dětí, které do Semic koncem zimy přijely, pocházejí vesměs ze západní Ukrajiny, z Ivanofrankivské oblasti.

Tím pádem se přímo s válkou nesetkaly, jen někteří slyšeli hned první ráno bombardování tamního letiště, ale i tak – zpočátku byly hlavně děti dost rozklepané.

Ty školou povinné začaly chodit každý všední den po obědě na společné procházky, často po břehu Labe směr Kersko, a když se nad nimi jednou objevil vrtulník, pár dětí si lehlo s tím, že po nich může začít střílet.

Na hřišti pak ty menší vyhrabaly jámu v písku, uložily do ní polínko, jemuž daly jméno Putin, a zase jámu zasypaly. Paní učitelka se ale rozplakala teprve ve chvíli, kdy devítiletý Dima objal kmen starého stromu a po chvíli ticha vyslovil zvláštní větu:

Bažaju, ščob usi diavoli v sviti staly anhelami.

Kéž by se ze všech ďáblů světa stali andělé.

 

Konopí uprostřed mrkve

Teď se na polích mezi Kerskem a Semicemi procházím já – co se týče zeleniny, je tu nejúrodnější půda v republice. Labem zavlažovaná, lehká, písčitá, prohřeje se mnohem rychleji než ta těžká třeba na Vysočině, a tím pádem tu mnohem dříve sklízejí – začátkem dubna cibulku, potom ředkvičky, kedlubny, salát, koncem května brambory.

Kráčím mrkví, které tu je vysazeno čtrnáct hektarů.

Pole je přikryté fólií, zadržující teplo – sklizeň to urychlí o dva týdny.

Vítr občas některou fólii odhrne, a na takových místech, pozor na to! půda promrzá. Došel jsem ke skupince mladých lidí, kteří plachty opravují – zrovna se shodují, že nic takového z Ukrajiny neznají.

Do Semic přijeli před měsícem a já se dám do řeči s Veronikou, která má na hlavě čepici s obrázkem nikoli mrkve, nýbrž konopného listu.

„Třiadvacátého února jsem si připravovala referát do předmětu historie Ukrajiny na naší ivanofrankivské střední škole ekonomické, ale v šest ráno nás pak s holkama na internátu vzbudila zpráva od třídní učitelky, že škola nebude. Pan ředitel přišel s tím, že začala válka a pod palbou je letiště, tak jsme se rozdělili na dvě skupiny. První se schovala do sklepů pod intrem, druhá pod školou. Nebyl tam signál a docela jsme si poplakali, ale před polednem už pro nás mohli přijet rodiče a my se s mámou rozhodly, že vyrazíme do Semic. Sice jsme tu nikdy nebyly, ale vyprávěli nám o nich příbuzní – pracuje tu třeba tetička. Na hranici s Polskem jsme strávily čtyřicet hodin, ale to už nám pomáhali dobrovolníci a pak jsme přijely sem do klidu.“

 

Slušně vychovaná Veronika děkuje za přijetí a veškerou českou pomoc, takže vyřizuju, ale pak ještě dodá, že skoro vůbec nerozumí češtině a zvyká si ztuha. Kdyby to jen trošku šlo, chtěla by za babičkou, do Ivano-
-Frankivsku: „Doma je doma,“ sehne se k další odfouknuté fólii: „A taky musím dokončit tu školu.“

 

Obchod místo hospody

Základem správné reportáže je návštěva hospody, ale v Semicích jsou zatím všechny zavřené, Sokolovna otevře až v pět.

Jdete-li od Kerska, po levé ruce máte nejdřív fotbalové hřiště – kdysi se tu hrávala třetí liga a chodilo až tisíc diváků, kdeže jsou ty časy?

Pokračujete okolo hřbitova a pak už jste opravdu ve vsi. Z jedné strany máte školu, naproti otřískaný kostel, mezi nimi každou chvíli prorachotí traktor nebo avia z osmdesátých let; takzvaný bednobus, který veze pracovní party na pole.

Nasajete jemnou vůni hnoje. Zaposloucháte se do kejhání hus a se zájmem zastavíte u plakátovací vývěsky. Chystá se Chalupář: veletrh pro chalupáře, chataře i kutily. Pak taky Jarní zemědělec: vše pro zemědělce a zahradníky. Avizován je křest alba skupiny Traktor, nabízeno levné palivové dřevo.

Necháváte si to projít hlavou a pokračujete sto metrů k obchodu. Přesně tohle jste potřebovali! Když není hospoda, hledej obchod!

Protože se letos poprvé zbláznilo slunce, na lavičce před vchodem si povídají tři zhruba pětasedmdesátileté dámy – teď jenom jak se do jejich klábosení vmísit.

„Ten váš kostel by si, řeknu vám, zasloužil opravit.“

Naštěstí se toho všechny chytnou:

První praví: „Ále, stejně tam nikdo nechodí. Co v něm kdysi bylo, to je rozkradený, tak co tam?“

Druhá: „Nikdo už tu pořádně nevěří.“

A třetí: „Bůh podle mě není, protože to by třeba k tý ukrajinský válce nemohlo dojít. A pak něčemu věřte. Oni vám toho všude nacintají...“

No výborně, právě k Ukrajině jsem se potřeboval dostat.

Vykopává první: „Ukrajinců sem teď přišlo hodně, ale to nevadí. Kam mají jít, když je u nich všechno zničený? Tady navíc dostanou i práci v zemědělství, bez nich by pole ležela ladem.“

Slovo si bere druhá: „Vy už jste snad v našem státě viděl, že by takoví ti, co nemají kdovíjaký vzdělání, šli makat na pole?“

A třetí dostává záchvat smíchu: „Cha – takoví sedí doma a stát je platí!“

Což přiláká na slunce i majitelku obchodu, která souhlasí. „Dnešní generaci práce nevoní,“ zahajuje analýzu: „Mně kdysi po porodu řekli: Soudružko, máte manžela, tak buď ať vás uživí, nebo se po půl roce seberte, jděte do Kovony v Lysý, a hotovo, šla jsem.“

Jedna z babiček podotkne, že se práce na poli zvládnout dá: „Já ji dělala od čtrnácti roků, tak jakýpak copak.“

Druhá namítne, že jde i o výši platu nebo klimatické podmínky, a třetí se vrátí zpět k Ukrajincům:

„Když sem před těmi pětadvaceti lety začali ve velkém jezdit, Češi vedle nich neměli šanci. Oni dělali klidně i v noci, byli bez dětí a na ubytovnách dostávali jídlo, zatímco já se musela vedle práce postarat ještě o celou domácnost...“

Jinak se prý ale s Ukrajinci žije bezproblémově, jen tedy majitelka obchodu podotkne, že jak jich teď přijela spousta nových, je najednou plná kanalizace a obecní splašky se rozlily v jejich kotelně: „Ale to se stává i v jiných letech, když vrcholí na polích sezona.“

Pak se jedna babka zeptá, kolik je, druhá se podívá na hodinky a zvolá, že musí dědkovi ohřát oběd, a třetí by snad ještě mohla posedět, ale nepřemluvím ji: „Milánku,“ loučí se, „my máme doma zahrady a musíme pracovat.“

 

Ředkvičky jedině ručně

Veselé babičky mi solidně osvětlily situaci, což si ověřím při návštěvě haly na konci vsi, ve které se třídí, čistí a balí zelenina – voní to tu celerem a petrželí, dostanu chuť na svíčkovou.

V Semicích působí několik zemědělských firem a každá z nich pomáhá uprchlíkům, ale většina Ukrajinců má vztah k této společnosti jménem Bramko – začínala před třiceti lety jako skromná zelinářská farma a dnes je největším českým podnikem v oboru, přičemž sedm set hektarů má i v Portugalsku.

Setkávám se s obchodním ředitelem Alešem Schneibergem, který z mediálního zájmu radost nemá, ale když už jsem tady, tak aspoň prosí: „Nedělejte z toho senzaci, my se skrze pomoc Ukrajincům nechceme předvádět – celé je to složitější.“

A pak se rozpovídá o tom, co prve nastínily babky: pěstování zeleniny se neobejde bez manuální práce. „Nespasí nás mašiny ani nové technologie – pořád je to tak, že musí mraky lidí přijít na pole a ředkvičky uvázat ručně, což už dlouhá léta ochotně dělají Ukrajinci. Ještě v půlce devadesátých let to byli i Češi, zvyklí z JZD, ale ti šli do důchodu a další generace na pole nechce. My potřebujeme sklízet, když je vedro i zima, když fouká vítr, a pracovití lidé si sice vydělají slušně, ale Čechy to už vesměs nepřesvědčí. Když je v sedm ráno přece jen odvezeme na pole, kde pak ohnutí sklízejí ředkvičky a ono třeba prší, v devět utečou.“

Ukrajinci zůstávají – někteří tu pracují přes dvacet let a postupem času přivezli na práci i svoje dospělé děti.

„Právě proto se nechceme jako firma chlubit,“ vysvětluje Aleš Schneiberg: „My jsme se ani nemohli chovat jinak než pomáhat, protože si našich Ukrajinců vážíme, jsme jim vděční a víme, že bez jejich práce to tu můžeme v podstatě zavřít.“

Když 24. února začala ruská invaze, spousta ukrajinských zaměstnanců se nejvíc bála o své nezletilé děti, které vyrůstají v rodné vlasti u babiček. „Chtěli si je vyzvednout a nás ani na vteřinu nenapadlo,“ říká Schneiberg, „že bychom jim nevyšli vstříc.“

Část lidí sedla do aut a zamířila k ukrajinské hranici, firma tam poslala tři autobusy.

Na pondělní poradě pak spočítali, že se auta a autobusy vrátily se zhruba osmdesáti dětmi, které je sice takhle před sezonou poměrně snadné nastěhovat do firemních ubytoven v Semicích a okolí, ale zároveň bude nutné nějak je zabavit, aby se netoulaly mezi traktory a kamiony.

„Na vesnici se všichni dobře znají, například majitel naší firmy se starostou a ředitelem školy, a devítiletka zareagovala velmi rychle i lidsky, takže děti od šesti do patnácti let mohly okamžitě začít chodit tam. My vyčlenili dvě maminky od nás z firmy, aby v nových třídách pomáhaly.“

Potíž byla s dětmi dospívajícími: „Nakonec jsem je osobně požádal,“ vzpomíná na začátek března Aleš Schneiberg, „jestli by nechodili dejme tomu na dvě hodiny denně uklízet okolí Semic. Mám pocit, že upřímně chtěli – jinak by na ubytovně koukali do mobilů. Takhle starousedlíci viděli, že ti kluci a holky vyčistili třeba hůru těsně za vesnicí.“

Odpoledne mají děti distanční ukrajinskou výuku, o víkendech jedou třeba do kina v Lysé.

Válka ale musí rychle skončit, protože současný stav je provizorní – škola se o ukrajinské děti může velkoryse starat jen tři měsíce, to je jedna věc, a firmě chybí muži, kteří buď byli v únoru doma na dovolené, nebo se chystali do Česka až na hlavní sezonu. Ti se zatím přes hranici nedostanou a místo práce na poli hlídají své vesnice v domobranách: „Bez nich jsme namydlení, třeba nakládání těžkých pytlů a beden po ženách nemůžeme chtít.“

 

Sbohem, dítě

Vedoucí celého provozu v Bramku je Oresja Tymčišin, která do Semic poprvé přijela jako sedmadvacetiletá roku 1999. „U nás v Ivanofrankivské oblasti jsem do té doby pracovala jako porodní asistentka,“ vzpomíná, „ale za mzdu, která by neuživila ani mě samotnou – a já měla malou dceru. Sestřenice se vrátila ze Semic a vyprávěla, že tady na poli vydělá trojnásobek oproti mně. Doma jsme měli hospodářství, práce mi nevadí, tak jsem to zkusila a vůbec poprvé vyrazila do zahraničí.“

Původně přijela na jeden zimní měsíc, ale s výdělkem byla spokojená, a tak o půl roku později učinila těžké rozhodnutí: „Odjela jsem do Česka na dobu neurčitou a tehdy dvouletou dceru svěřila babičce. Dnes už bych to neudělala, ale na Ukrajině to je běžné, když chtějí mladí lidé zajistit děti a zároveň podpořit stárnoucí rodiče.“

V Semicích si tehdy dokázala našetřit tři sta dolarů měsíčně, přičemž třípokojový byt na Ukrajině stál desetkrát tolik: „Takovou příležitost je těžké odmítnout.“

V prvních letech dceru vídala jen o dovolených, jinak jí posílala dopisy a balíčky po firemních řidičích, kteří mezi Semicemi a Ivano-Frankivskem nepravidelně pendlovali.

Pak se staly běžnými mobily, už to bylo lepší: „Denně jsem ji slyšela a později i viděla na displeji.“

Sama nejdřív pracovala na poli, potom v podnikové kuchyni, později se stala kvalitářkou, která ručí za všechno, co míří do obchodů, a dnes je tedy vedoucí provozu. V Semicích si pořídila garsonku, zakořenila: „A ta moje dcera už tu – na rostlinné výrobě – taky pracuje.“

 

Na hranici

Oresja patří k menšině ukrajinských zaměstnanců, kterým po invazi nepřijeli do Semic příbuzní. „Mám tam maminku, bráchu, ségru, ale když chlapi museli zůstat, ženy je zatím nechtějí opustit.“

Pak mi ale představuje pětadvacetiletou kvalitářku Halinu Petriv: „Té se zeptejte, Halina pro své nejbližší na hranice jela.“

A Halina vypráví. Mluví o rodičích, kteří v Semicích pracují osmnáct let: „Takže i já jsem od sedmi vyrůstala s babičkou – po našich se mi stýskalo moc, ale museli vydělávat.“

Vystudovala střední školu zaměřenou na právo, načež se zděsila nabízeného platu a vyrazila za rodiči. „Brzy jsem si zvykla,“ říká. „Přítele mám přímo z naší ukrajinské vesnice – známe se odmalička, kamarádili jsme spolu, nakonec za mnou přijel a pracuje tu taky.“

Bydlí na firemní ubytovně, ale soukromí prý mají dost, nestěžují si.

Když začala invaze, Halinini rodiče byli doma na dovolené: „Čtyřiadvacátého února po probuzení jsem zapnula internet a začala se příšerně bát jak o ně, tak i o svou čtrnáctiletou sestru, která na Ukrajině žije s babičkou a v téhle nové situaci nepřestávala plakat.“

O pět dnů později si sestru s matkou vyzvedla na ukrajinsko-polském přechodu, kam je přivezl otec: „Ten ale zůstal na Ukrajině s babičkou, i když padesátníky jeho typu zatím na frontě nepotřebují – kdyby potřebovali, šel by válčit.“

Halinina sestra občas brečí dodnes: „Ale teď už zase proto, že by chtěla zpátky za taťkou a za babičkou...“

 

Válka se neptá

Halinina sestra patří mezi šedesát dětí, které začaly navštěvovat semickou základku.

Ukrajinci nemají plnohodnotnou výuku, ale scházejí se ve dvou adaptačních skupinách – pro první a druhý stupeň.

Štěstím je, že byla škola na podzim rozšířena o nový blok, ve kterém jsou odborné učebny, a tam teď ukrajinské děti našly zázemí.

„Jinak kapacita naší školy je dvě stě padesát dětí a tu jsme už před vypuknutím války měli v podstatě naplněnu,“ říká mi ředitel Pavel Jareš, který tu sám kdysi býval žákem: „Adaptační skupiny smíme držet do začátku června, ale kdyby se situace na Ukrajině nevyřešila, těžko říct, co bude dál: do plnohodnotné výuky sem dokážeme zapsat maximálně patnáct z těchto dětí.“

Malí Ukrajinci se už po měsíci začínají družit s českými vrstevníky a evidentně se ve škole cítí dobře: „Možná neděláme všechno předpisově,“ není si jistý ředitel Jareš, „ale mám pocit, že válka se neptá, a teď je zásadní pomoct...“

Dovolí mi návštěvu ukrajinských tříd a jak v té pro stupeň první, tak i pro ten druhý jsou děti vesměs veselé a živé, až na jednu tichou holčičku mezi menšími a posmutnělého chlapce u starších.

Jde o sourozence, kteří přijeli teprve před pár dny: „A zatímco všichni ostatní jsou ze západu Ukrajiny, oni pocházejí z Mykolajivské oblasti, kde je situace zoufalá,“ vysvětluje učitelka Anna Mázníková.

Sourozenci jako jediní hovoří rusky, je to jejich rodný jazyk. „Ostatní děti napoprvé zbystřily,“ říká paní učitelka, „ale chápou, že všude jsou lidé hodní i zlí a za válku nemůže každý, kdo mluví rusky.“

Teď se každopádně všichni společně učí česky: číst, psát i recitovat: Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mouky...

„Takové věci probíráme dvě hodiny, pak si hrajeme na školním dvoře nebo v tělocvičně a po obědě – což je trošku potíž, dětem zatím dvakrát nechutnají knedlíky – jdeme na procházku,“ vypočítává učitelka, která je pro semickou školu požehnáním, protože sama pochází z Ukrajiny: „Z české vesnice Malinovka kousek od Černobylu,“ upřesňuje s tím, že se do země předků přestěhovala spolu s dalšími zhruba dvěma tisícovkami volyňských Čechů počátkem devadesátých let: „Od té doby bydlím v nedalekých Milovicích, ale na téhle škole jsem sedmadvacet let. Dávno mám důchodový věk, ale dokud jsme potřeba, dojíždím těch dvanáct kilometrů autobusem vlastně ráda – a poslední měsíc jsem tady snad užitečná dost.“

 

Stýskalo by se ti

Zbývá mi druhý stupeň – žáci se právě učí české výrazy pro ovoce a zeleninu, „aby věděli, o co si správně říct v krámu“.

Tentokrát sedí za katedrou mladá žena, která nikdy dřív nikoho neučila. Jmenuje se Mariana Rajchlová a její příběh je zajímavý – do Semic se totiž z Ukrajiny provdala.

„Pocházím z východu země,“ říká výbornou češtinou, „od Dněpropetrovska, ale každé prázdniny jsem jezdívala za babičkou do Zakarpatí, odkud kdekdo včetně mých známých vyrážel vydělávat sem. I mně to po konci střední ekonomické školy nabídli, a tak jsem si roku 2014 řekla, že za zkoušku nic nedám.“ Měsíční pobyt nebyl špatný, o letních prázdninách přijela podruhé: „No a v místní hospodě se konala každý víkend ukrajinská diskotéka, na které jsem poznala svého budoucího muže, Čecha – ta diskotéka mimochodem může za více podobných příběhů.“

Dnes mají s manželem tříletého syna, který začal chodit do školky, a tak se mohla koncem února přihlásit do školy jako dobrovolnice.

„Ale ještě předtím jsme sem dostali mé příbuzné – maminku, ségru se synem, sestřenici s jejím dítětem. Namísto tří je nás osm, ale to vůbec nevadí, máme velký dům.“

Mariana už v Česku zůstane, brzy by si chtěla otevřít kadeřnický salon. Poprosím, ať se zeptá dětí ve třídě, kolik z nich by tady klidně zůstalo taky, přihlásí se jenom jeden chlapec: „Mně se tu opravdu líbí.“

Ostatní děti se začnou odmítavě smát a jakési děvče řekne nejspíš za všechny: „Ale nepovídej – vždyť by se ti po Ukrajině za chvíli stýskalo!“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama