Po přeslici XXX. V Kolumbii

Kultura

Když jsem si před cestou do světa přibarvila vlasy na červeno, nedošlo mi, že v davu rozhodně nesplynu, jak si v cizině vždycky přeju. Nenapadlo mě, že budu chodit po hlavním městě Kolumbie jako semafor, cizinka, turistka. Že si budu koledovat o přepadení, únos…

Audio
verze

Bogota už má sice mnohem lepší pověst, než měla v době rozkvětu narkomafie, ale stejně! BACRIM neboli Bandas criminales tu stále úřadují. Člověk by měl být stále na pozoru, neměl by u sebe nosit originál dokladu totožnosti ani všechny peníze. To jsem se dočetla až teď…

Nebála jsem se. Jela jsem na největší knižní veletrh v Latinské Americe – FILBO 2019 – s osobní strážkyní. Byla jí rodilá Španělka Elena Buixaderas, kterou mi ministerstvo kultury, jež mě do Bogoty vyslalo, přidělilo coby tlumočnici; v Kolumbii se jinak než španělsky nedomluvíte.

A tak jsme s Elenou, doktorkou fyziky, básnířkou a překladatelkou české literatury do španělštiny – i mého Roku kohouta –, absolvovaly jako neoddělitelná dvojice úplně všechno. Výlet na Monserrate, kam nás vzaly členky krajanského spolku Asocheca, čtení a besedy, které spoluorganizovala jeho ředitelka Eliška Krausová, a dokonce i únos!

To když nás třetí den pobytu neznámá dvojice, muž a žena, sebrala od snídaně v hotelu, odvedla na ulici a strčila do auta, abychom se s nimi řítili chaotickou dopravou, která v Bogotě vládne právem silnějšího, do knihovny Virgilio Barca. Už už tam začínala akce v rámci FILBO, na niž jsme všichni zapomněli a kde jsem právě já nesměla chybět.

Jaké bylo naše překvapení, když nás únosci přivedli do sálu, kde sedělo v prvních dvou řadách asi dvacet stařičkých a docela nebohých, bezdomovce připomínajících mužů a žen, které vyčerpal už první potlesk. Měl je pod svými ochrannými křídly mile se usmívající černočerný Kolumbijec, který nás přivítal.

Zástupkyně ředitele téhle největší a krásné veřejné bogotské knihovny měla na úvod velmi dlouhý a velmi odborný proslov o literatuře a všech jejích aspektech. Elena mi překládala do ucha a já zděšeně sledovala, jak stařečkové a stařenky, mezi něž se naštěstí tu a tam vklínili i mladší návštěvníci, nezadržitelně usínají.

Když jsme se dostaly ke slovu my dvě, když jsem svůj román Rok kohouta představila a Elena z něho začala číst, probudili se. Možná i proto, že jsem v autě narychlo vybrala ukázku, kde mimo jiné uvažuju o bezdomovcích; už se to nedalo změnit. Stařečkové poslouchali, pak s námi i trochu diskutovali a jejich černočerný šéf držel dva nejbližší kolem ramen. To už po knihovně běhal zaměstnanec českého velvyslanectví Milan Rejtar a napjatě zjišťoval, jestli tam skutečně jsme, anebo jsme sedly na lep BACRIM.

Odpoledne nás vzal za odměnu, že žijeme, do staré Bogoty, do čtvrti La Candelaria. Byl to zážitek. Už jen jít po pěší zóně, kde byly mraky prodavačů všeho možného, od exotického ovoce, které jsme v životě neviděly, až po indiánské tašky zářící barvami. Každý křičel do megafonu, co prodává, a dohromady vytvářeli neskutečnou změť hluku, z které třeštila hlava akorát mně. Běhali tu toulaví psi, stáli prezidentovi ozbrojenci a někde v růžku leželi na krabicích opravdoví bezdomovci, špinaví a zfetovaní. Mladí…

Bogota je osmimilionové město, v němž se za každým druhým rohem střídá bohatství s bídou. Po setmění se do bídy nechodí. Jsou ale čtvrti, do kterých není radno vejít ani přes den. Tam je všechno zašlé a vytřískané; špína si podává ruce s drogami.

Pak jsou čtvrti ani chudé, ani bohaté a jakž takž bezpečné, které mají hipísácký nádech. Tam nás vzal Milan na pivo do swingového baru. Kolem byly domečky, nádherně posprejované. V Bogotě jsou všude, kde je volné místo, graffiti. Mně se to líbí!

Po čtyřech nocích ve výšce skoro 2 600 metrů nad mořem, v níž se Bogota rozprostírá, jsme letěli s velvyslancem Milošem Sklenkou a konzulkou Barborou Cardonou Ševčíkovou do pár set kilometrů vzdáleného města Bucaramanga. Čekalo nás tam čtení a diskuse na soukromé univerzitě, návštěva starosty města, seznámení s místní výborně fungující digitální knihovnou, večer na počest pana velvyslance, vedro a nádherná tropická zeleň. A naše první samostatná cesta městem!

Šly jsme s Elenou od hotelu do centra širokou vzdušnou ulicí, která se stále zužovala, až se v ní skoro nedalo dýchat. Bylo vlhké vedro. Ulicí jela auta s rozbitými výfuky a mezi nimi to šněrovaly motorky. Všichni se někam řítili, tlačili. Všichni troubili. Mezi nimi se všemi směry pletli prodavači ovoce, kteří řvali do megafonů, a sběrači odpadků s vozíky, jež za sebou táhli. Chodcům nedal přednost nikdo. Přejít křižovatku bylo o život.

Eleno, zeptala jsem se svého dvojčete, máš na někoho z vyslanectví telefon, kdyby něco? Nemám. Odpověděla. A víš, ptala jsem se s obavami dál, na jaké číslo se tu volá sanitka? Nevím. Řekla. Byly jsme na tom stejně. Tak to se nám nesmí nic stát! Prohlásila jsem rezolutně. A nic se nám nestalo!

Když jsme byly zpět ve vysoké nadmořské výšce Bogoty, vzala nás do svého bytu další konzulka, Veronika Senjuková. Nechtěla nám dovolit, abychom s Elenou bydlely v hotelu blízko La Candelarie, který jsme si z Prahy zamluvily už jako soukromé nastavení cesty. Veroničina čtvrť byla krásná, nová a docela bezpečná, ale… Nebylo v ní co fotit.

Předposlední ráno jsme jely autem, jež mistrně řídila hospodářka vyslanectví Anička Oviedová, na výlet do národního parku Chingaza. Půjdeme jenom pět kilometrů, říkala jsem si v duchu zklamaně, když jsme probíraly trasu. Jenže chodit ve výšce 3 500 m je pěkná fuška; sotva jsme se táhly kopci s nikdy neviděnou vysokohorskou květenou. Ještě před dvanácti lety se tu prý schovávaly vojenské guerilly…

Poslední den jsme s Elenou samy vyrazily do ulic Bogoty, do jejího centra. Nejdřív jsme jely veřejnou dopravou, což byl pěkný mazec, a pak jsme se vrhly do ulic pěšky. Po deseti dnech života v Kolumbii jsem v pátečním dopravním chaosu rázným gestem zastavovala auta, když jsme chtěly přejít. A rovnou vešla do vozovky. Moje červená hlava byl ten nejspolehlivější semafor.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama