Babiš v Paroubkově saku

Názory

Premiérovo hnutí vyhrálo evropské volby, ovšem na úkor vlastních souputníků. Voličům opozičních stran zjevně nevadí důsledné odmítání jakékoli spolupráce s oligarchou na trůnu. Pro Andreje Babiše to může znamenat, že se ocitne v izolaci a přijde o svou mocenskou mašinerii. Pokud opozice vydrží a nenechá převládnout vzájemné – zcela přirozené a pochopitelné – antagonismy.

Hnutí ANO vyhrálo volby do Evropského parlamentu. Dostalo půl milionu hlasů a získalo šest křesel. Matematicky si oproti minulým evropským volbám polepšilo, přesto je jeho výsledek z určitého hlediska horší než minule. Tehdy Babiš se svým hnutím vstupoval do voleb v pozici vyzyvatele, který bere vliv zavedeným stranám, nyní nastupoval z pozice jasného favorita a své téměř třicetiprocentní preference proměnil ve 21,2 procenta reálného volebního výsledku. Není divu, že byl rozladěný.

Výsledek Babiše opravdu těšit nemohl, celková souvislost pak ještě méně. Jistě, evropské volby jsou jiné a méně důležité než ty parlamentní. Účast je poloviční a nadprůměrný podíl mají voliči, kteří se o evropské dění zajímají – ať už proto, že EU považují za důležitou, nebo za mimořádně škodlivou. I s tímto vědomím jsou tu však zřetelně patrné dva trendy.

Jak ukázaly už loňské komunální volby, strany, které s Babišem spolupracují, na to doplácejí. Což může mít tři důvody. Části bývalých voličů těchto stran se zkrátka nemusí kooperace s Babišem líbit. Další část si pak může říci, že není důvod, proč volit „Andrejovo béčko“, když mohou volit Babiše přímo. A třetí důvod nabídl sociolog Daniel Prokop: ve vypjatých chvílích, kdy se premiér ocitá pod palbou (což je v předvolební kampani prakticky vždy), má podle jeho pozorování část voličů tendence ministerského předsedu hájit, a tak jeho preference rostou – ovšem téměř vždy na úkor sociálních demokratů a komunistů.

ČSSD a KSČM pobraly dohromady necelých jedenáct procent hlasů a jeden jediný europoslanecký mandát proti sedmi, které měly před pěti lety. O dvě křesla si na jejich úkor polepšil Babiš. Ale i kdybychom do tábora „hochů, co s Babišem mluví“ započítali SPD Tomia Okamury s dvěma mandáty, což je trochu divoká konstrukce, pořád je to v souhrnu méně než minule.

Evropské volby potvrdily, že naopak posilují pozice těch, kteří to s Babišem netáhnou. ODS, Piráti, TOP se STAN i lidovci jdou v celkových součtech procentních bodů vzhůru. Důvody mohou být různé, často nemusejí se vztahem k premiérovi a jeho hnutí vůbec souviset. Jisté však je, že voličům těchto stran rozhodně důsledné odmítání spolupráce s politikem-oligarchou nijak nevadí.

Pokud tento trend vydrží až do příštích parlamentních voleb, může se Andrej Babiš ocitnout v podobné pozici, v jaké byl v roce 2010 Jiří Paroubek. Přestože dostane nejvíce hlasů, nemusí být schopen najít partnery pro vytvoření vládní většiny.

Sestavování hypotetické koalice mezi ODS, lidovci, Piráty a tělesem, které by zahrnovalo TOP 09 a Starosty, by asi bylo učiněné peklo. Jsem přesvědčen, že pro mnohé konzervativnější voliče ODS či lidovců představují Piráti a všelijací „progresivisté“ stejné, ne-li větší zlo než celý Babiš. Obdobně je asi ODS pro řadu levicově naladěných pirátských příznivců představitelkou toho nejodpornějšího, co si lze na kapitalismu představit. Z reakcí mladé levice na současný výsledek Fialovy strany to je, myslím, možné snadno vyčíst.

Kdyby se však všem zúčastněným podařilo i přes tyto animozity udržet důsledný distanc od Andreje Babiše a nepodlehnout lákavým nabídkám či iluzorní představě, že právě oni dovedou tygra ukočírovat, mohli by Babiše navléknout do Paroubkova saka a poslat mimo hru. Ukončení éry bezuzdného predátorského populismu by za to stálo. Nebabišovské strany by si pak mohly ulehčit situaci třeba tím, že by některá z nich byla ochotna tolerovat vznik vlády, aniž by se stala její součástí.

Ne snad, že by pak další politická fáze nutně byla dramaticky lepší, na to je česká společnost i politické proudy, které ji reprezentují, až příliš rozdělená a zaklesnutá do vzájemných animozit. Ale už samotný návrat na hřiště, na němž platí alespoň nějaká pravidla, strana není majetkem předsedy a členové mohou vedení svrhnout, pokud je příliš prohnilé, by znamenal nadějný posun vpřed.

Bez podílu na moci a možnosti využívat státní aparát a veřejné finance k prosazování vlastních politických a obchodních zájmů by se pak mohl celý Babišův mocenský projekt docela rychle zhroutit.

Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama