Designblok: Skvělý nápad musí uzrát

Kultura

Před pár lety vytvořil Karel Matějka houpacího němého sluhu. Hned po něm houpací věšák. A pak chtěl zkusit, když už v tom houpání byl, ještě něco dalšího. Vznikla One Zero, originální lampa, která vypadá, jako že se bude jenom houpat, ale ona se ve skutečnosti dá stabilizovat takřka v jakékoliv poloze. Na letošním Designbloku dostala cenu za nejlepší svítidlo.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sestra Karla Matějky jednou chtěla dát manželovi k Vánocům němého sluhu a poprosila Karla, aby se porozhlédl po internetu a nějakého pro ni našel. Karel tedy sedl k počítači – a záhy zjistil, že nabídka je v této oblasti dost bídná. Což ale zároveň považoval za skvělou zprávu, protože co jiného v takovou chvíli udělá designér, než že se pustí do vývoje vlastního produktu? 

Karel nosil myšlenku němého sluhy v hlavě. Měsíc, dva, tři, šest... Tu a tam se zase koukl na internet, jen aby zjistil, že se nic nezměnilo. Koukal taky kolem sebe a v hlavě si skladoval všechno, co by s němým sluhou mohlo souviset, i třeba jen velmi vzdáleně. 

A pak najednou věděl: jeho sluha se bude umět uklonit. 

Odtud už vedla cesta k Alfrédovi, který se, jakmile na něj hodíte oblečení, nakloní. Načež se vrátí do rovnováhy a dál tiše stojí. 

A tak švagr nakonec svého sluhu opravdu dostal, jen o dva roky později. „Tím chci říct,“ vysvětluje Karel Matějka, „že ty nejlepší nápady musejí v hlavě uzrát.“

 

Svoboda 

Karel Matějka je Pražák, ročník 1986. Pochází z rodiny s velmi silnou řemeslnou tradicí, Karlův pradědeček (Karel) měl před válkou na Šumavě kolářskou dílnu a vyráběl i lyže a sáňky. Jeho kariéru tragicky ukončili nacisté, v roce 1942 byl za heydrichiády popraven ve Spáleném lese u Klatov. Karlův otec (Karel) je umělecký truhlář. Karlův dědeček (který nějakým nedopatřením dostal při křtu jméno Vojtěch, ale stejně mu nikdo neřekne jinak než Karle) byl prý jediný, kdo musel do učení a skončil v těžkém průmyslu. „Kvůli bolševikovi,“ říká Karel (ten nejmladší). 

V dětství Karel Matějka pořád kreslil, ale z výtvarné výchovy ve škole měl zásadně dvojky. „Nesnášel jsem taková ta zadání typu ,namalujte zážitek z prázdnin‘ nebo ,nakreslete zážitek z cirkusu‘. Moji spolužáci dělali kýčovité barevné výkresy, učitelky to milovaly. Já kreslil tužkou.“ 

Načež se Matějka napoprvé dostal na „žižkárnu“, tedy Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově. Vybral si obor řezbářství a tvarování dřeva, ani ne tak proto, že měl ke dřevu coby materiálu vztah („Odmalička jsem chodil pomáhat tátovi do dílny. To jsem musel!“), ale hlavně proto, že na rozdíl od ostatních nabízených oborů právě v řezbářství tušil největší uměleckou svobodu. 

Na střední nastoupil s tím, že po maturitě zkusí architekturu, ale někdy ve třetím ročníku se to zlomilo a Karel si uvědomil, že by se spíš chtěl věnovat designu. A tak se přihlásil na průmyslový design na UMPRUM. 

 

Nahory

„Snažím se vidět věci z jiného úhlu.“ Karel Matějka má rád jednoduchost. Minimalismus. Čisté linie, funkčnost. „Což ve mně asi bylo vždycky, ale v čase se samozřejmě estetika mění, vyvíjí, a je to tak dobře. Navíc v designu by to ani jinak nešlo, protože se vyvíjejí i technologie,“ vysvětluje. Během vysokoškolských studií jel na půlroční stáž do Švédska, kde si svůj minimalistický vkus ještě potvrdil – a prohloubil. Taky si leccos vyzkoušel, hlavně pokud jde o výrobní technologie, protože švédské studentské dílny jsou vybavenější než české. „U nás jsme v tomhle směru víc hozeni do vody. Ale já si myslím, že to funguje.“ Musí. 

V roce, kdy promoval (2012), představil Karel Matějka cepíny jménem Nahory, za které dostal druhou cenu v kategorii objev roku na Czech Grand Design. Zhruba ve stejné době se taky rozhodl, že se pokusí pokračovat v rodinné tradici, a s kamarádem Janem Volhejnem se pustil do výroby vlastních dřevěných lyží (opět pod značkou Nahory). 

Karel Matějka se ale nedrží jednoho tématu, a už vůbec ne jednoho materiálu: říká naopak, že čím víc toho vyrobí, tím víc toho chce ještě zkusit. A tak to bylo i s Alfrédem. Nejprve přišla sestra, její prosba. Pak měsíce přemýšlení, nápad. Vývoj Alfréda a jeho výroba, Karel všechno udělal sám. Ze sluhy pak vzešel i věšák, načež si autor chtěl zkusit, když už v tom houpání byl, něco dalšího. Vznikla One Zero. 

 

Odvaha 

Karel Matějka říká, že design je do jisté míry řemeslo, leccos se dá naučit. Co se naučit naopak nedá, jsou samozřejmě nápady. A i když je člověk má, ještě to neznamená, že s nimi uspěje, Česko podle Matějky trpí nedostatkem takových výrobních firem, které by se nebály a chovaly se mezinárodně. „Schází tu odvaha,“ říká Karel. „Ale výjimky samozřejmě jsou.“

Sám by se teď, možná už do konce roku, chtěl pustit do tématu sezení, chtěl by vytvořit kolekci zahrnující všechno od židle až po sofa. Přičemž židle, jak říká, je pro designéra opravdu výzva: protože už jich bylo navrženo a vyrobeno tolik, protože těch opravdu dobrých je taky strašně moc, protože židle bude pořád židle, musí plnit funkci, čili člověk si může vyskakovat jen do jisté míry. Ale třeba by se mohla houpat.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama