Po stopách babičky z Podkarpatské Rusi

Lidé

Píše, má ráda hory, cestuje. Tato kombinace spolu s touhou poznat zapadlý kus země, kde se narodila  její babička, přivedly mladou Barboru Zavadilovou, rodačku z Prahy, na Zakarpatí: do regionu, který nejvíce vzkvétal, když patřil k Československu, a kde na tuto dobu vzpomínají dodnes v dobrém. Právě tam také napsala Barbora svou první knihu – část peněz na její vydání dali dohromady lidé v crowdfundingové sbírce.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Do Prahy odešla Olga Michaljaničová, babička Barbory Zavadilové, na konci padesátých let dvacátého století. V té době již Podkarpatská Rus nepatřila k Československu, nýbrž k Sovětskému svazu, všechny polnosti rodiny Michaljaničových se staly součástí kolchozu a život začal být těžší, než býval dřív. Olze bylo osmnáct, právě dostudovala, doma měla svou lásku – a najednou se ocitla ve velkém městě, které bylo tak odlišné od všeho, co dosud znala. Přesto nakonec zůstala, vdala se, měla děti.

„Od dětství mi vyprávěla pohádky. Když jsem byla malá, připadalo mi krásné, jak povídá o lesích, horách, o životě na Zakarpatí. Myslela jsem si, že se jí po té krajině stýská, že se jí stýská po polích, na kterých pracovala. Postupně, jak jsem vyrůstala, jsem nabyla dojmu, že těmi vzpomínkami spíše trpěla. Její dětství muselo být drsné. Tatínek odjel do Čech a nechal ji tam za války jako nemluvně. Když jí onemocněla maminka, musela se o hospodářství ve svých osmi letech starat sama,“ přibližuje babiččin život její pětadvacetiletá vnučka.

Jak Barbora rostla, Podkarpatsko ji lákalo víc a víc. Region, který není větší než náš Středočeský kraj, dnes tvoří jednu ze čtyřiadvaceti správních oblastí Ukrajiny. Leží na hranicích Maďarska, Slovenska, Polska a Rumunska a jeho umístění ho vždy předurčovalo k tomu, že se tu křížily různé vlivy a zájmy okolních států. Je to také krásný kus země, který se měl kdysi stát Švýcarskem předválečné československé republiky – se svými lázněmi, solnými jezery, minerálními prameny a strmými Karpaty. Místo, kam Československo za Masaryka ve velkém investovalo; byť toto období netrvalo příliš dlouho, do paměti místních lidí se hluboce vrylo.

„Možná to bude znít jako klišé, ale zdálo se mi, že bychom se měli poučit z toho, co předchozí generace zažila, a že je nějaký důvod, proč mi toho babička o tomto kraji tolik vypráví. Chtěla jsem její příběh zachytit, aby tu zůstal,“ přibližuje Barbora, jak se začala rodit myšlenka popsat Olžin život. Kniha Má rusínská vyšívanka má nakonec dvě linie – kromě příběhu babičky z otcovy strany, její rodiny a života na Podkarpatské Rusi v průběhu dvacátého století je kniha i cestovatelským deníkem, v němž Barbora popisuje pátrání po příbuzných v letních měsících roku 2017. Zároveň je v něm zachyceno i to, jak se v regionu zvaném oficiálně Zakarpatská oblast žije dnes, jak místní ovlivňuje válka na východě Ukrajiny či jak nás s místními kromě společného kusu historie pojí skutečnost, že do dnešní České republiky jezdí za lepším výdělkem alespoň jeden člen každé zakarpatské rodiny.

 

Se sklenkou pálenky

„Nó, a odkud jste?“ ptá se dál pán lámanou ukrajinštinou.

„Z Čech.“

„Á, z Československa! Tam já to miluju!“ rozzáří se. „Na jižní Moravě, tam jsem byl… Znojmo, ach, to víno!“ rozpovídá se.

„A co jste tam dělal?“ začnu vyzvídat.

„Nó, v armádě jsem tam byl, v šedesátém osmém,“ usadí mě.

„To muselo být… zvláštní, tam tenkrát přijet,“ zakoktám.

„Nó, to teda bylo. Však já jsem proti nim nechtěl bojovat, vždyť jsem zažil, jak jsme byli jeden stát! Já si tam s nimi chtěl spíš povídat, ale oni se na mě tvářili nějak divně, nevěřili mi.“

 

„Vy jste zažil, když tu bylo Československo?“ vyvalím na něj oči.

„Á, jakpak by ne! Mně je devadesát sedm let, děvenko. Já žil za Čechů, za Maďarů, za Sovětů a teď za Ukrajinců!“ Prohlížím si křehkého vitálního chlapíka a nepřestávám žasnout.

„A kdy se žilo nejlépe?“ ptám se zvědavě.

„Nó, to máte jasné – za Čechů!“ zvolá.

„A proč?“ vyptávám se.

„No přece proto, že jsem byl mladej,“ rozesměje se.

(Z knihy Má rusínská vyšívanka Barbory Zavadilové)

 

V létě roku 2017 to nebyla její první cesta na východ – na Zakarpatí se vydala už rok předtím, tehdy jen na pár dní. „Tenkrát jsem se ani neodvážila jet do vesnice mé babičky. Přišlo mi nepatřičné přijet autem, vystoupit a říct – tak, tady jsem. Podruhé jsem zvolila pomalejší tempo, abych víc vnímala toto místo, zapadla a seznámila se s místními lidmi,“ vysvětluje.

Před druhým odjezdem si pořídila miniaturní notebook a diktafon a vyrazila autobusem s batohem směr východ vyplnit mezery, které v příběhu poskládaném v Praze zbývaly – včetně pátrání po babiččině dávné lásce.

Jediné, co měla Barbora předem domluveno, bylo ubytování u rodiny Marijanky, s níž se náhodně potkala ještě v Praze, když Marijanka uklízela byt u Barbořiny známé (a která na Zakarpatí původně řešila granty, ale nízkou výplatu vyměnila za práci v Praze). Když se dozvěděla o Bářině plánu vydat se na Zakarpatí hledat svoji rodinu, leč nikoho tam nezná, nabídla jí, že může klidně bydlet u nich doma. „Byla jsem tam čtyři dny, mohla bych ovšem zůstat i mnohem déle. Jejich pohostinnost je neskutečná. I kdyby neměli co do pusy, tak vás by pohostili,“ vzpomíná Barbora. Podobně jako u Marijanky vypadala její cesta skoro po celou dobu – v zakarpatských vesnicích často nebylo možné ubytovat se jinde než u někoho doma. To ale nebyl problém. A se sklenkou domácí pálenky, která byla nutnou součástí snad každého hovoru, mohla Barbora nahlédnout do všedních životů místních obyvatel.

Procestovala zemi křížem krážem, chodila po horách, jezdila stopem, sbírala borůvky (tím si místní dokážou slušně vydělat), občas vyučovala češtinu či se starala o místní děti na táboře. Navštěvovala muzea, knihovny, zúčastnila se církevního obřadu, svatby i tradiční slavnosti vyšivanka, která dala nakonec název i její knize. (Vyšivanka je ukrajinská vyšívaná košile, která je součástí národního kroje, a každá podkarpatská vesnice má svůj jedinečný motiv.)

S papírkem v kapse, na němž byla babiččinou rukou napsaná jména jejích bratranců a sestřenic a rodné vsi Bilky, dojela i na místo, kde hledala své příbuzné i babiččin rodný domek. (Šlo o složitější úkol, než by se na první pohled zdálo – pod slovem ves si člověk představí pár chalup, jenže Bilky jsou jedna z největších obcí nejen na Zakarpatí, ale na Ukrajině vůbec. Mají k deseti tisícům obyvatel.)

Po třech měsících putování – když končila doba, kdy se mohla pohybovat v zemi bez víza – se přesunula do Moldávie, tři týdny seděla zavřená v pronajatém pokoji nebo si sedla do parku a psala. „Měla jsem klid a rukopis dokončila,“ dodává k poslední fázi své cesty. Odtud pak zamířila do Velké Británie, kde ji čekal rok studia na univerzitě.

 

Inspirace východem

Její knihu vydala Společnost přátel Podkarpatské Rusi loni na podzim. Část peněz na vydání musela ale Barbora sehnat sama. Rozhodla se využít Startovač – crowdfundingový portál, na němž oslovíte ty, kterým se váš projekt líbí výměnou za něco: v jejím případě například za dopředu zakoupenou knihu. Jednání s většími nakladateli nakonec nevyšla – mimo jiné proto, že trvala dlouho. A Barbora chtěla, aby kniha vyšla co nejdříve – kvůli aktuálnosti i proto, aby si ji mohla přečíst babička, která se od doby, kdy v osmnácti přijela do Prahy, na Zakarpatí nikdy nevrátila. Dnes jí je jednaosmdesát a podívat se tam mohla až nyní – skrze knihu.

„Babička byla vždycky velmi činná. Celý život pracovala v zahraničním obchodě a po revoluci, když už měla důchodový věk, založila vlastní firmu. Do předloňska ještě podnikala s elektronikou. A taky se, když knížka vyšla, hned v obchodnickém duchu zajímala, jak se prodává a kdy napíšu další,“ směje se Barbora a pokračuje: „Před vydáním jsem jí četla úryvky, jestli to fakticky sedí. Celistvý text jsem jí číst nedala. Když pak kniha vyšla, byla překvapená, co všechno vím, co všechno jsem si zjistila. Snažila jsem se pochopit její tvrdý život, který jsem já sama v hojnosti, v níž vyrůstám, nikdy nezažila. Sice to stále nechápu a nedokážu si to představit, ale snažím se.“

Nyní uvažuje o tom, že by se její kniha mohla využívat třeba jako vzdělávací materiál. Zachycuje totiž historii všedního dne, což může minulost mnohdy ilustrovat lépe než studium velkých dějin a významných historických událostí. „Určitě by to šlo nabídnout například školám, což by se propojilo s mým profesním zaměřením,“ míní Barbora, která nyní působí v organizaci Učitel naživo – vzdělávacím programu pro budoucí učitele, jenž směřuje k lidem, kteří získali titul magistra a nyní si chtějí dodělat pedagogické minimum. (Předností programu je, že budoucí učitel stráví půlku ze 750 hodin výcviku učením ve škole, nabyté znalosti si tedy může průběžně zkoušet v praxi.)

O tom, jak změnit vzdělávací systém, začala Barbora přemýšlet už před lety. Když jí bylo šestnáct, odjela na půlroční studijní pobyt do USA, do severního Michiganu. „Americký vzdělávací systém mě tehdy neinspiroval sám o sobě, zajímavý byl ale ve své odlišnosti od toho našeho. My máme skvělou faktickou výbavu, v tom nepokulháváme. Nevíme ovšem, co si s tím množstvím vědomostí počít. Američané se tolik nebiflují, chybí jim šíře našich znalostí, co naopak umí, je v hodinách debatovat, výuka je často pojata zážitkově, hrají například historické scénky... Tyto dvě věci by se podle mne měly propojit,“ vysvětluje Barbora.

Po návratu z USA se rozhodla pro vysokoškolské studium na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Jak sama říká, spíše kvůli tomu, aby zjistila, jak náš vzdělávací systém funguje, než že by sama měla ambice učit. K tomu vystudovala ještě teritoriální studia na Fakultě sociálních věd a stihla i jeden školní rok pracovat jako asistentka na základní škole. Když pak hledala navazující magisterské studium, našla pro sebe ideální obor na jedné z nejprestižnějších škol světa – na univerzitě v Cambridgi. Zde propojila vše, co ji baví – mezinárodní aspekty vzdělávání, vliv globalizace a mezinárodní rozvoj. A v tomto oboru získala v roce 2018 magisterský titul.

 

S lidmi v chyši

Na Zakarpatskou Ukrajinu se hodlá Barbora brzo vrátit. Jen tak nazdařbůh tam ale cestovat nechce, stejně jako naposledy i teď má v plánu něco „tvořit“ – zatím to vypadá, že bude spolupracovat na natáčení dokumentu.

Postsovětský prostor ji zatím ze všech míst, která navštívila, uchvátil nejvíc. „V Anglii na univerzitě bylo plno ambiciózních lidí, kteří chtěli z každé, z každičké konverzace něco urvat, já sama jsem tam kvůli tomu také jela. Nakonec jsem se těšila domů,“ říká a pokračuje: „Nejdůležitější je, abyste byla někde, kde vám je dobře, a mně bylo nejlíp s cizími lidmi v jejich chyši, když jsme popíjeli vodku. Naučili mě vrátit se ke kořenům, sednout si, přijmout jídlo, být až okatě pohostinný, držet se starých tradic, principů a mluvit spolu. My stále někam spěcháme, prcháme, a zároveň se obrňujeme vůči okolí. Bojíme se vlastní zranitelnosti a nechceme, aby ostatní viděli naše emoce a slabé stránky. A pak se stane, že je nevidíme ani my sami. V tomto ohledu bychom neměli tolik vzhlížet k Západu, ale spíše k Východu.“

 

Autorka je publicistka, spolupracuje s různými českými médii.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama