Po přeslici: Moje africká odysea

Kultura

Na konci městečka Gansbaai, tam, kde končila asfaltová cesta, jsme zastavili a zas a znovu s mužem hleděli na divoce zpěněný Atlantický oceán. Předtím jsme omylem projeli bezútěšným, jakoby nekonečným černošským slumem plným lidí a odpadků, kde se žije jako v mraveništi v boudách stlučených z plechů se střechami zatíženými šutry. Slunce pražilo a vzduch byl v nahuštěném prostoru bez kanalizace těžký; sem nepronikl ani jinak všudypřítomný oceánský vichr.

Audio
verze

Boudy se postupně měnily na malé, ale zděné domky, které přecházely v domy větší a hezčí, až jsme vjeli, tak jako jinde na pobřeží Kapského poloostrova Jihoafrické republiky, do čtvrtí bohatých a skvostných vil. Byly zajištěné elektronickým zabezpečením, obehnané vysokými zdmi a dráty s elektřinou. V době teprve začínajícího léta byly téměř bez života. V téhle nejvyspělejší africké zemi se přelidněná bída a pustota bohatství střídají stejně neskutečně jako ráz krajiny.

Tu jsme díky výborně poskládanému cyklistickému zájezdu Adventury projeli Kapskem metr po metru. A pořád jsme byli překvapení. Jeli jsme nekonečnými lány polí (bez řepky!), hektary a hektary jabloňových sadů a vinic. Projížděli jsme menšími národními parky, z nichž některé byly zpustošené ohněm. Taky rezervacemi. Ta první, De Hoop, byla lemovaná Indickým oceánem a bílými dunami, které zdálky vypadaly jako sníh. Anebo, u mysu Dobré naděje, ji lemoval oceán Atlantický. A pořád a všude na obzoru čněla nádherná mohutná skaliska. I po nich jsme s koly částečně šplhali.

 

Potkali jsme volně žijící pštrosy, opice, želvy, tučňáky brýlové a v nejstarším národním parku Kruger (tam už bez kol) taky slony, žirafy, hrochy, antilopy, pakoně, prasata, zebry. Dokonce jsme mohli z minimální vzdálenosti pozorovat z auta dva nádherné, důstojně kráčející lvy.

Teď jsme s mužem hleděli na Atlantický oceán a oba vzdychali úžasem. Vlevo se nedaleko břehu pohupovaly ve vlnách velryby. Občas vystrčily hřbet, občas mrskly ocasem a zčeřily už tak mohutné vlny. Vpravo se útes, zastavěný vilami, změnil v příkrou skálu, pod kterou byla pláž, místy přeseknutá skalním výběžkem. Po ní jsme si mohli zkrátit cestu do rybářského městečka Hermanus, a vyhnout se tak intenzivní dopravou nebezpečné asfaltce.

Zkratku nám poradil Vašek, náš báječný průvodce. On sám jel Afriku poprvé – bez kola. Řídil auto s našimi zavazadly a krabicemi na přepravu kol a sloužil – kromě toho, že nám občas dělal vydatné snídaně a večer senzačně griloval obří steaky – jako podpora pro případné odpadlíky. Taky nás cestou občerstvoval; chlazené pivo a studená voda byly na trasách, kde se většinou nedalo nikde nic koupit a slunce pražilo, výborné.

Vašek nám, třinácti účastníkům zájezdu, mezi nimiž byli jen dva mladší šedesáti let, dával instrukce, zapsané předchozími průvodci. Po pláži se jede lehce, protože tam, kde je ještě vlhko po vlně, je pěkně zpevněná. Mají se dělat obloučky tak, jak je chvíli před námi vykreslily vlny…

Protože jsme nejezdili v jednom houfu, a navíc jsme se cestou ztratili ve slumu, na tuhle trasu jsme s mužem vjeli sami. Už cesta dolů k oceánu byla adrenalinová. Mít cyklistické boty s kufry, tedy zaklapnuté do pedálů, a vjet z kamene do třiceti centimetrů písku je hrozné. Zatímco muž se mohl zbláznit blahem (konečně trail!), já kolo částečně tlačila a částečně nesla. Než jsem se doplahočila na pláž (muž kolem mě nadšeně kroužil), dopila jsem všechnu svou vodu.

Pláž byla posetá mušlemi. Jelo se po ní přesně tak, jak líčil Vašek. V návalu náhlého nadšení jsem si dokonce i natočila videjko svého předního kola, jedoucího krásně lehce po pevném písku. A když mě přitom nečekaně zalila vlna, volala jsem radostně: Juchúúúú! Muž blaženě jezdil tam a zpátky, zastavoval, fotil…

Asi po dvou třech kilometrech, kdy jsme oba střídavě juchali a střídavě ujížděli před vlnou, se situace změnila. Vlny, někdy ohromné, se zakusovaly do písečné pláže stále hlouběji. Chrstaly na nás písek. Přišel příliv, s nímž výklad trasy nějak nepočítal.

Brzy jsme měli pískem olepené kolo i boty; jet se nedalo. Tlačit šlo jen s největší námahou. V botách jsme měli vodu, písek. Udělat krok bylo vysilující, ať jsme šli v mokru, nebo suchu. Náš cíl byl tečka v dáli. Tečka v dáli už bylo ale i místo, odkud jsme vyšli. Vašek nám nemohl pomoci; autem se sem nikudy dojet nedalo. Slunce pražilo. Vítr fičel. Oceán se k nám divoce dral.

Muž mi dal galantně dopít svoji vodu. Sice už nejuchal, ale pořád se každou chvíli snažil na kolo nasednout a jet. Nešlo to, nešlo. Začal být zničený, zaostával. Nemohl popadnout dech. Každou chvíli chtěl odpočívat. Jenže když je cíl v nedohlednu, není pitná voda a není ani žádný stín, když jste v tom pekle, co je tak nádherné, sami…

Šla jsem kus před mužem a táhla ho tím vpřed. U skály, kterou bylo nutné obejít, ležel mrtvý lachtan. Zachvátila mě úzkost, panika. Ale současně ji můj rozum ihned začal držet na uzdě. Paniku si člověk může dovolit jen někdy.

Jakýsi prazákladní instinkt mi nahodil vnitřní motor a já začala šlapat jako stroj. Krok sun krok, i když to v tom hlubokém písku čím dál víc bolelo. Sice jsem se každou chvíli ohlížela, jestli jde muž taky, ale pořád jsem mířila dopředu.

Měla jsem hroznou žízeň. Myšlenky v hlavě mi splašeně těkaly. Zklidnila jsem je soustředěním na své blízké. Nejvíc jsem myslela na mámu, s kterou jsem si celý život o všem povídala, které jsem se vždycky svěřovala a která všechno brala s ohromným nadhledem: Nesmíš se na to tak soustředit! Říkala mi, když mi bylo ouvej. A teď ani neví, že má (jednašedesátiletou) dceru a ta je poprvé v životě v Africe, jezdí tam na kole a úpí na pláži.

Po pěti krušných hodinách sedmnáctikilometrového pochodu jsme vyšťavení došli do městečka, které našemu cíli teprve předcházelo. (Do Hermanusu už jsme jeli po skvělém vynálezu lidstva, asfaltu.) V jediné otevřené restauraci jsme se potkali s těmi, kteří šli stejně krušně před námi. Písek jsme měli všichni až za ušima. Podívali jsme se na sebe a začali se smát.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama