Maďarsko: Páska přes ústa

Report

Ještě před deseti lety bylo Maďarsko na žebříčku svobody médií, který rok co rok zveřejňuje organizace Reportéři bez hranic, pětadvacáté. Pro postkomunistickou zemi slušný výsledek. Letos je osmasedmdesáté, za státy jako Niger, Bhútán nebo Sierra Leone. Může za to premiér Viktor Orbán. Právě on, respektive jeho lidé dnes ovládají drtivou většinu maďarských sdělovacích prostředků. Jak se to stalo?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vpátek pozdě večer, když s kolegy poslala noviny do tisku, si Anita Kömüves sbalila do krabice i poslední blok a propisku: ráno měli přijet stěhováci a celou redakci deníku Népszabadság přesunout na novou adresu. Konec jedné éry, pomyslela si Kömüves při pohledu na vyklizené šuplíky. 

Népszabadság byl jejím prvním (a dosud jediným) novinářským působištěm. Nastoupila jako studentka v roce 2005, začínala krácením agenturních zpráv v zahraniční rubrice a byla šťastná, protože „Népszabadság, to byly noviny s velkým N“. „Když jsem šla studovat žurnalistiku, ani ve snu mě nenapadlo, že bych v nich mohla pracovat,“ vzpomíná. Za jedenáct let se pak vypracovala na zkušenou reportérku a editorku, jednu z nejdůležitějších členek redakčního týmu.

Oné páteční noci, před odchodem domů, si ještě Anita s kolegou Mártonem Gergelym otevřeli zapomenuté víno, které našli v lednici. „Bylo nám ho líto, věděli jsme, že do nové redakce ho nikdo stěhovat nebude,“ směje se Kömüves. Načež se ona i Gergely odebrali domů s tím, že se uvidí v neděli při výrobě pondělního vydání. 

K tomu už ale nedošlo. V sobotu probudila Anitu zpráva, že vydání deníku Népszabadság bylo „pozastaveno“. Oficiální zdůvodnění majitele: list generoval ztrátu. Psal se osmý říjen 2016 a od toho dne Népszabadság, v minulosti nejvlivnější maďarský deník, ani jednou nevyšel. 

 

Signály 

Népszabadság se stal obětí rozsáhlého přetváření mediální krajiny, které se v Maďarsku odehrává pod taktovkou premiéra Viktora Orbána a jeho lidí. 

Jde o proces, který – podle mezinárodních organizací a institucí včetně Evropské unie – jednoznačně potlačuje demokracii a svobodu slova. Proces, jehož produktem je i výkonná provládní propagandistická mašinerie čítající stovky webů, novin a časopisů, televizí, rádií a reklamních agentur. A také proces, jehož kořeny sahají vlastně až do období na přelomu tisíciletí.

Současná Orbánova vláda trvá nepřetržitě víc než devět let: ve volbách na jaře 2010 získala strana Fidesz (v koalici s křesťanskými demokraty) téměř 53 procent hlasů, což jí v přepočtu na křesla v parlamentu stačilo na ústavní většinu. Vítězství pak Fidesz obhájil – i když s nižším ziskem – jak v roce 2014, tak loni. 

Nicméně úplně první Orbánova administrativa se datuje už do let 1998 až 2002. A už tehdy byl premiérův vztah s médii problematický. Orbán dlouhodobě tvrdil, že maďarské sdělovací prostředky straní levici a liberálům, zatímco jeho partaj cíleně pranýřují. A to že se musí změnit. 

„Totéž prohlašoval i po prohraných parlamentních volbách v letech 2002 a 2006. Média podle něj v kampani podporovala levici,“ říká Marius Dragomir, ředitel Centra pro média, data a společnost na Středoevropské univerzitě v Budapešti (univerzita je, mimochodem, také jedním z cílů Orbánovy zloby, premiér se prestižní instituci založenou maďarsko-americkým miliardářem Georgem Sorosem rozhodl z Budapešti vypudit). „Šlo o jasný signál, že pokud by se Orbán znovu dostal k moci, bude chtít mediální sféru ovládnout. Bohužel tomu tenkrát málokdo věnoval pozornost.“

Málo zájmu vzbuzoval i fakt, že během osmi let v opozici (2002–2010) Fidesz budoval a posiloval vlastní loajální mediální síť. V lednu 2003 například Orbánův tehdejší spojenec, podnikatel Lajos Simicska, rozjel první maďarskou zpravodajskou televizi Hír TV. V březnu 2007 pak tentýž oligarcha odstartoval rozhlasovou stanici Lánchíd Rádió. Fidesz také otevřeně vyzýval své stoupence, aby si předpláceli týdeníky Heti Válasz a Demokrata (z nichž druhý jmenovaný je často popisován jako krajně pravicový).

Načež přišel květen 2010, vláda Fideszu složila přísahu a hned první zákon, který schválila, byl zákon – mediální. 

 

Jako v Bělorusku 

Kolem legislativy bylo tehdy rušno, a to nejen v Maďarsku, ale i v zahraničí. Kritiku zákon sklidil od EU i od nevládních organizací typu Reportéři bez hranic nebo Amnesty International, ostře se ozvala také Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a další mezinárodní tělesa. „Jde o přímé ohrožení demokracie,“ prohlásil tehdy například lucemburský vicepremiér Jean Asselborn s tím, že zákon staví Maďarsko na roveň Běloruska. „Doteď byl běloruský prezident Lukašenko považován za posledního diktátora v Evropě. Až vstoupí v platnost tento zákon, už to nebude ten případ,“ citovala Asselborna agentura Reuters.

Co kritikům vadilo především? Zaprvé, zákon kompletně přemodeloval systém dohledu nad médii. Vytvořil de facto novou radu, která dostala obrovské pravomoci – od udělování vysokých, potenciálně likvidačních pokut pro média přes pravomoc určovat, jaký obsah je ve veřejném zájmu a jaký naopak „uráží lidskou důstojnost“, až po možnost nechat daný sdělovací prostředek úplně zavřít. Do rady byli samozřejmě dosazeni lidé blízcí Fideszu. 

Dalším z problematických bodů byla centralizace veřejnoprávních médií. „Z televize, rozhlasu i tiskové kanceláře se stala jedna instituce s jedním vedením, pochopitelně také loajálním premiérovi,“ vysvětluje Marius Dragomir.

Anita Kömüves vzpomíná, že zákon vstoupil v platnost 1. ledna 2011, mimochodem v den, kdy se Maďarsko ujímalo rotujícího předsednictví EU. „Naše noviny pak vyšly s bílou titulní stranou, na níž v několika jazycích stálo: Konec svobody slova v Maďarsku.“ Další měsíc se v redakci deníku Népszabadság střídaly televizní štáby z celé Evropy, téma svobody slova bylo „in“. „Neustále jsme dávali nějaké rozhovory,“ vzpomíná Kömüves. Zákon později doznal jistých změn a novináři se vesměs shodují, že jejich každodenní práce se bezprostředně nedotkl. „Nicméně při zpětném pohledu lze říct, že šlo o první krok v pečlivě promyšleném a trpělivě prováděném procesu ovládnutí médií,“ vysvětluje Marius Dragomir. 

 

Výlety Jánose Lázára

„Byl jsem naivní,“ říká investigativní reportér András Pethö. „Myslel jsem, že to ustojíme.“

Pethö léta pracoval pro Origo.hu, jeden z největších zpravodajských portálů v Maďarsku. Začínal, podobně jako Anita Kömüves, úplně odspodu, a byl plný optimismu. „Psal se rok 2002 a já věřil, že nastupuje nová generace novinářů, která se konečně zbaví odkazu socialismu. O Orbána jako takového jsem se nestaral, spíš mi vadila jistá nevyváženost v médiích. Skutečně byly noviny, které měly až příliš blízko k politikům,“ vzpomíná Pethö s tím, že na Orbánových povolebních stížnostech z nultých let bylo něco pravdy. „A to se mi právě líbilo na Origu – že jsme se snažili pracovat jinak. Snažili jsme se být neutrální, dokonce až za cenu určité nudy. Kolegové novináři se nám smáli, že nejsme dost cool.“

V době, kdy se k moci znovu dostal Viktor Orbán (2010), vlastnila Origo společnost Magyar Telekom spadající do rodiny Deutsche Telekom. Jakožto velké a vlivné médium se Origo tu a tam dostalo pod politický tlak i v předchozích letech, podle Andráse Pethöa však nikdy nešlo o nic nezvladatelného. 

Ani nátlak ze strany nové moci nezačal okamžitě. Hned v roce 2010 sice do vydavatelství přišel nový generální ředitel, jehož oficiálním úkolem bylo dostat Origo do černých čísel, ale prvním signálem budoucích změn byl až vyhazov nepohodlného šéfredaktora Origa Balázse Weyera o rok později. „Bylo to velmi nečekané a přesné důvody nám vedení nikdy nevysvětlilo,“ vzpomíná Pethö. Weyer byl v roce 1998 jedním ze zakladatelů Origa a po celou dobu pak zůstával naprosto klíčovým členem týmu.

„Odjel jsem pak na stáž do zahraničí, a když jsem se v roce 2013 vrátil, politický tlak už byl zřetelný. Fidesz dokonce pověřil svého člověka, aby telefonoval šéfredaktorovi s náměty na texty. Ale já si přesto pořád myslel, že to zvládneme. Jak říkám, byl jsem naivní,“ vzpomíná Pethö.

Finální křeč přišla na jaře 2014, kdy se Pethö pustil do článku o cestovních výdajích vládních politiků. Co začalo jako víceméně rutinní text, skončilo výpovědí dalšího šéfredaktora Gergö Sálinga, odchodem Andráse Pethöa a dalších kolegů a postupným přetvořením Origa v hlásnou troubu vlády.

Hlavní postavou kauzy cestovních výdajů byl János Lázár, tehdy ministr a šéf Orbánovy kanceláře. Pethö z dostupných zdrojů zjistil, že Lázár v poslední době podnikl tři cesty, při nichž byly hotely mnohonásobně dražší než při jakýchkoliv jiných srovnatelných výjezdech politiků. Ještě zajímavější byl ale fakt, že o inkriminovaných cestách nebyla nikde ani zmínka. „Žádná tisková zpráva, žádné prohlášení, nic. Přitom Lázár byl jedním z nejvlivnějších členů kabinetu, jeho cesty byly vždy pečlivě novinářsky pokryté,“ vysvětluje Pethö.

Origo požádalo vládu o doplňující informace. Když je nedostalo, obrátilo se na soud. I to byl rutinní krok. „V Maďarsku, stejně jako v Česku, existuje zákon o svobodném přístupu k informacím, který novináři běžně používají,“ vysvětluje Pethö.

Jenže tehdy jako by Origo píchlo do vosího hnízda. Tlak na zastavení kauzy vyvíjel nejen Fidesz, ale dokonce i samotné vedení vydavatelství, velmi pravděpodobně proto, že se blížily parlamentní volby. „A pak už to šlo ráz na ráz. Někdy na přelomu dubna a května jsme vydali první text o cestovní kauze a už na začátku června přišel Gergo Sáling o místo šéfredaktora,“ říká Pethö. Sám odešel vzápětí, podobně jako řada dalších kolegů včetně velké části zpravodajské redakce.

A to byl konec nezávislosti Origa. Následně se web v sérii obchodních transakcí dostal až do rukou Ádáma Matolcsyho, který je synem György Matolcsyho, guvernéra maďarské národní banky a Orbánova spojence.

András Pethö později s kolegy (včetně Balázse Weyera) založil nezávislý investigativní web Direkt36. Pokud jde o tři předražené cesty Jánose Lázára, dodnes se neví, co bylo jejich účelem.

 

Nic nového 

Ovládnutí mediální sféry Orbánovou vládou se podle Mariuse Dragomira ze Středoevropské univerzity odehrálo (respektive stále odehrává) podle scénáře, který není nijak nový. V jednotlivostech se v různých zemích může lišit, klíčové fáze však zůstávají stejné. 

Tou první je většinou ovládnutí orgánu, který v daném státě na média dohlíží. V Maďarsku se tak stalo prostřednictvím už popsaného mediálního zákona z ledna 2011. Paralelně s porobením mediální rady či bezprostředně po něm obvykle přichází fáze druhá, jíž je ovládnutí veřejnoprávních médií. I to je podle Dragomira pro každý autoritativní režim relativně jednoduché, stačí prostě do vedení dosadit své lidi.

„Důležitější ovšem je, co se děje potom,“ říká Dragomir. V Maďarsku se třetí etapa procesu utahování mediálních šroubů týkala státních peněz na reklamu. Vláda v Budapešti má každý rok určitý reklamní rozpočet. V roce 2017 například činil 32 milionů eur, v přepočtu přes 800 milionů korun. „Stát je největším hráčem na maďarském reklamním trhu,“ připomněl před časem investigativní web 444.hu s tím, že v uvedeném roce 2017 byl druhým největším zadavatelem reklamy v zemi Magyar Telekom s 15 miliony eur. 

Marius Dragomir vysvětluje, že proces rozdělování státních prostředků obvykle sleduje určitou logiku, jde o systém, který se utvářel léta a jenž zohledňuje i komerční stránku věci. „Orbánova vláda však tento systém během dvou tří let kompletně změnila.“ 

Akademici Atilla Bátorfy a Ágnes Urbán věnovali státní reklamě celou studii a došli k závěru, že současná moc prostředky jednoznačně využívá jako politický nástroj. Řečeno jednoduše, peníze ve velkém tečou do médií nakloněných vládě, nezávislá média z nich naopak nemají nic. 

Tolik tedy třetí fáze. Po ní přichází čtvrtá a nejsložitější: změna vlastnictví.

 

Miluji noviny

Anita Kömüves vzpomíná na chladný den zkraje roku 2014, kdy se redakci deníku Népszabadság přijel představit nový majitel, rakouský podnikatel Heinrich Pecina. Ten koupil Népszabadság (respektive vydavatelství MediaWorks, jehož součástí noviny byly) od společnosti Ringier, která zrovna fúzovala s další nadnárodní firmou Axel Springer. Aby společnosti dostaly zelenou od (Orbánem ovládaného) antimonopolního úřadu, musely se zbavit části portfolia. 

Pecina do té doby neměl s médii nic společného, v Maďarsku byl znám investicemi do chemického a energetického průmyslu. Redaktorům Népszabadságu nicméně onoho studeného dne roku 2014 tvrdil, že bude zodpovědným majitelem – prostě proto, že miluje tištěné noviny. „Vykládal, jak každé ráno přečte všechny deníky, které mu chodí do schránky,“ vypráví Anita Kömüves. 

Záhy dostal Népszabadság nového šéfredaktora, načež se začala množit témata, o nichž se nemělo psát. Jedním z prvních byla banka FHB, jedna z největších v Maďarsku. Což nebylo zvlášť překvapivé, vědělo se, že Pecina má v FHB podíl a také že jej pojí úzké obchodní vztahy s šéfem banky Zoltánem Spédérem (člověkem blízkým vládě a premiérovi osobně). Naopak o kom se psát mělo – co nejvíc a co nejnegativněji –, byl Sándor Csányi, šéf největší maďarské banky OTP, a tudíž Spédérův hlavní rival. Stranou novinářského zájmu pak měla zůstat rodina Viktora Orbána. „I přes tyhle překážky a cenzuru jsme se pořád urputně snažili bojovat, dělat svoji práci, nebrat na zákazy a omezení zvláštní ohled,“ říká Anita Kömüves. 

A to nejspíš rozhodlo. Už od jara 2016 začali reportéři „paličatého“ deníku Népszabadság od zdrojů z vlády slýchat, že se „něco chystá“. Že deník nebude moci dál fungovat jako doteď. „Čekali jsme, že s novinami provedou to, co s tolika jinými médii včetně Origa: Népszabadság se stane součástí vládní propagandy,“ vzpomíná Kömüves. „Že nás úplně zavřou, nenapadlo nikoho.“

Oficiálnímu zdůvodnění, že noviny byly ztrátové, redaktoři neuvěřili. Népszabadság samotný sice skutečně nevydělával – tištěné deníky se v potížích ocitly už o mnoho let dříve, během finanční krize po roce 2008 –, jinak byl ale součástí prosperujícího vydavatelství s mnoha jinými tituly včetně populárních webů o vaření či nejčtenějšího sportovního deníku v zemi.

Marius Dragomir doplňuje, že ovládnutí soukromých médií se v Maďarsku odehrávalo hlavně v letech 2014 až 2018. „Během tohoto procesu byla většina televizních stanic převzata oligarchy blízkými Fideszu a Orbánovi. Týkalo se to i rozhlasových stanic, nedávno pak i sítě regionálních novin. V mnoha z těchto případů byly původními majiteli zahraniční společnosti. Co se obvykle děje, je, že daný vlastník média dostane cenovou nabídku a spolu s ní i upozornění, že pokud ji neakceptuje, bude mít problémy. Takže ve většině případů dá zahraniční vlastník přednost tomu, že médium prodá a opustí zemi.“

 

I to se počítá 

Loni v listopadu se pak v maďarské mediální sféře odehrálo něco zcela bezprecedentního: víc než desítka soukromých vlastníků médií (většinou oligarchů věrných Orbánovi) oznámila, že bez nároku na kompenzaci odevzdává své sdělovací prostředky organizaci jménem Central European Press and Media Foundation. Vznikla jen o tři měsíce dříve s cílem „napomoci přežití maďarské tiskové kultury“ a její klíčovou osobou je dlouholetý Orbánův spojenec, vydavatel Gábor Liszkay. Provládní mediální konglomerát čítá na pět stovek sdělovacích prostředků od deníků až po televize. Proces ovládnutí médií maďarským premiérem, jenž – jak sám říká – prosazuje systém „neliberální demokracie“, jako by byl symbolicky dokončen.

Na žebříčku Reportérů bez hranic, který každoročně hodnotí svobodu médií po celém světě, kleslo Maďarsko za posledních deset let z 25. na 87. příčku. Nezávislých médií je pomálu, drtivá většina z nich je na internetu. Ohledně budoucnosti panuje mezi novináři a mediálními odborníky spíš pesimismus. „Ale na druhou stranu, pořád ještě nejsme Rusko nebo Turecko. Nezavírají nás do vězení a nevraždí. I to se počítá,“ uzavírá investigativní reportér András Pethö.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama