Elektrický večer na lodi Electric

Kultura

Na firemním večírku pořádaném na lodi plující po Vltavě vystupuje dívčí hudební trio – tak začíná povídka psaná pro listopadový Reportér.

Audio
verze

Dámy a pánové – milé kolegyně a milí kolegové! Ředitel firmy v tmavě modrém, na míru šitém obleku, mladistvý, čerstvý padesátník v odéru decentní pánské vůně hodí do placu další, již asi dvacátý colgatový úsměv se zubní nití: Jak jsem řekl úvodem, na té dlouhé cestě, po které spolu jdeme už pětadvacet let, jsme my i naši předchůdci museli odpovídat na stále nové výzvy a uskutečňovat pořád nové plány a představy. Dnes se tomu říká: být kreativní, ale tehdy před čtvrt stoletím jsme toto slovo nepoužívali.   

Rád bych při té příležitosti zmínil jednu věc, kterou mi kdysi řekl jeden filozof: „Pokud mám příležitost sedět dvacet minut v předpokoji šéfa nějaké firmy, stačím si udělat obrázek o tváři firmy.“ A my se můžeme ptát: co to vlastně je tvář firmy, co je to, co tvoří její identitu? Je to snad její logo? Charakter jejích sloganů a úvodní fotka na facebookovém profilu? Nebo zařízení kanceláří a výstavních místností? Umístění reklamních poutačů? Ano, to všechno k tomu samozřejmě patří, ale to jsou jenom známé trendy a triky, které, jak víme, se většinou recyklují dokola, než se do módy dostanou zase jiné. Ve skutečnosti to, co je nejdůležitější pro vytváření stylu a úrovně podnikání, to jsou zaměstnanci, pracovníci a pracovnice na všech úsecích, jsou to naše báječné sekretářky, naši skvělí programátoři a další odborníci, naši úžasní referenti pro styk s veřejností, a ovšem i vedení – a to jste vy všichni! to jsme my všichni! – a ne barva a styl křesel v předpokoji ředitele, i když i ty jsou určitě důležité a musí se v nich hlavně dobře a pohodlně sedět.

A tak si dovolme, při příležitosti našeho výročí (následuje další úsměv zubní niti), se konečně zaslouženě radovat z výsledků naší společné práce. Zkrátka – konec řečnění, udělejme si z našeho jubilea příjemnou zábavu! Přeji nám všem krásný večer!

 

 

K mikrofonu přistupuje Boris, mladý muž s patkou v mírně ležérním obleku, najatý jako hlavní průvodce večerem: Děkuji panu řediteli za úvodní proslov! Taky to nebudu zdržovat a předávám slovo dál – jak všichni víte, dnešním jubilejním večerem nás bude provázet úžasné elektrické trio Scarimel!

U mikrofonu ho střídá dívka se zrzavými vlasy v culíku, oblečená do červených šatů bez rukávů s bílými puntíky a bílým páskem: Dobrý večer všem tady na lodi – zdraví vás Scarsimel, to je Scarleta – to jsem já – a Sidónie (ukáže na blondýnku napravo od sebe, taky v červených šatech s bílými puntíky) a Melánie (ukáže na blondýnku vlevo, opět červené šaty s bílými puntíky). My jsme Scarsimel a celý večer vás budeme bavit – protože nás baví vás bavit! A začneme písní Puttin’ on the Ritz!

 

No to jsou berušky, úplně k sežrání!

Jo, ta blondýnka nevypadá špatně…

Která? Ta napravo, nebo ta nalevo?

Ta napravo není žádná bloncka, ta je odbarvená, ale ta nalevo, to je teda sexoška.

Hele, ta zrzka uprostřed má ale zase pěkný plíce – a eště s těma puntíkama, to je najs, fakt roztomilý…

A jako další song od tria Scarsimel, to je – ještě jednou – Scarleta, Sidónie, Melánie, uslyšíte co jiného než Tonight’s the Night! Protože dnes je ta pravá noc pro všecko, co chcete a co si přejete! Tonight’s the Night!

 

Berušky zpívají – puntíky swingujou do rytmu – loď Electric pluje k Vyšehradu a slunce zapadá nad Vltavou, končí červen a budou prázdniny, ideální doba pro firemní večírek, labutě do toho kejhají a Pražský hrad vzadu se zahaluje mraky, rostou z něho jak oblaka prachu, když dupnete na obří pýchavku, vřums!

 

Hele, nakonec to snad dneska nebude tak hrozný.

Teda posledně na tom golfovým hřišti to stálo za prd, to se nějak nepovedlo, a eště jak pak Linda sváděla Roberta, to bylo fakt trapný. 

Tak to ale vemem rovnou dolů k lososům, ne?

 

A je přestávka, i naše berušky se vypravují do podpalubí, i pro ně je tu připraven stůl s jídlem a delikatesami, na kapele rozhodně nebudeme šetřit, to není filozofie naší firmy, rozhodující je přece vytvářet pro všechny dobrou náladu, Scarleta žvýká lososa s olivou a sušeným rajčetem, kouká na telefon, má tam zmeškaný hovor od tety Soni, v tu chvíli Soňa volá znova.

Hele, máme konzert, jsme na lodi, teď nemůžu, promiň.

Konzert nekonzert, teď mě poslouchej: tvůj nekňubnej otec neměl žádnej lepší nápad než se nechat zmasit tvou peněz-
chtivou sestrou a vinohradskej byt dal celej přepsat na ni. Akorát s břemenem, aby ho odtamtud nevykopla.

Cože?

Byt na Šumavský. Je odteďka napsanej na Mely. Ty nedostaneš nic. 

 

A elektrický večer na lodi Electric pokračuje, Boris, průvodce večerem, už svolává firemní hosty zase nahoru na palubu, společné jídlo není všechno, musíme tužit další společné vazby, a jak jinak než se swingující dámskou kapelou: Nyní uslyšíme další píseň naší úžasné kapely Scarimel!

 

Scarleta, Sidónie a Melánie stojí na zádi a zpívají Till the Clouds Roll By, mraky nad Pražským hradem zatím vyrostly do velikosti atomového hřibu, aby se tak dalo do deště, aby tak na nás ty mraky spadly, říká si Sidónie, a taky že už by si Boris konečně mohl zapamatovat, jak se jmenujou, a nedělat z ní jenom „i“, když je celé „si“, i když původně je Zdeňka, spolužačka Melánie z gymnázia, ale Zdeňka nezní dost vznešeně ke Scarletě a Melánii, takže teď je z ní Sidónie; Scarleta trochu ztuhlá, beruščí šaty úplně neswingujou, mírně se opožďujou, třeba si to ale Soňa spletla, vždycky byla trochu popleta, ne jako máma, ta měla ve všem jasno, třeba že pojmenuje svý dvě dcery podle postav z filmu Gone with the Wind, Scarleta a Melánie, no toto tady v Praze! Ta kdyby měla kluka, tak se snad jmenuje Rhett, po Clouds Rolling By jede ještě Skyfall a nebe padá dolů, padá dolů do Vltavy k rybám, kachnám, labutím, nutriím i k vltavskému smetí a už je zase přestávka –

 

Hele, Mely, můžeš na minutku?

No jasně.

Možná kdybysme šly radši dopředu na palubu…

Obě berušky i s puntíkovanýma krovkama míří dopředu na palubu, firemní muži na ně čumí, firemní ženy se tváří, že je krovky nezajímají, že je nezajímají jejich holý ramena, výstřihy, vosí pasy ani dokonalý nohy v retrošvých punčochách a v červených lodičkách.

Hele, teď mi volala Soňa, že prej jsi zmasila tátu, aby byt na Šumavský přepsal jenom na tebe, co je na tom pravdy?

Já ho nemasila, on to udělal sám.

Jako samotnýho, zničehonic, ho jen tak napadlo, že jako já dostanu kulový a ty celej náš bejvák, jo?

Ale vždyť ty seš s Aramem a s malým na baráku v Hloubětíně, tak je snad jasný, že myslí na mě, ne?

Dobře víš, jak je to s Aramem, že se může kdykoli sebrat a svou půlku baráku střelit buď bráchovi, kterej bydlí v tý druhý, nebo komukoli jinýmu, kdo mu dá love. A pak se sebere a vyrazí někam, kde ho to zrovna začne bavit. A já i s Andrém pak budem na ulici, že jo.

Ale dyť Aram přece nikomu nic neprodává, co tady meleš za nesmysly?

Jenže může, úplně klidně, to víme všichni, posledně se vrátil po půl roce z Indie jenom proto, že mu umíral nejlepší kámoš.

Hele, Scarleto, táta prostě udělal, co si myslel, že je nejlepší, na to má právo prostě.

Jo aha. Jo von má právo. Tak já mám zas právo tě teď tady poslat do prdele. Běž si, Melino, zpívat sama se Sidi. Já s tebou už rozhodně zpívat nebudu.

 

A pauza končí, na zádi zpívá duo, firemní lidi se diví, co to je za nápady, co jako naráz duo místo tria, ale možná to tak mají vymyšlený, kreativita prostě, to jede dneska všude, dvě puntíkovaný berušky bzučí další rozzztomilej song, je to Poor Butterfly –

a když ubohý motýlek dobzučí, začne naráz nahlas, na celou nasvícenou loď Electric, už padla tma, řvát Scarleta:

Jestli se divíte, proč teďka zpívalo jenom duo, tak já vám to klidně vysvětlím: já totiž už dál se svou zlodějskou sestrou zpívat nebudu, ani tady, ani jinde –

V tu chvíli Boris, průvodce večerem, už stojí vedle Scarlety, jako průvodce je zvyklý provádět ledasčím, tak provází, kreativně nasadí borisovsko-americký úsměv a vševysvětlující slova, rostou mu v hubě jak pýchavky:

Jak možná víte, naše úžasné trio Scarimel má v repertoáru i dramatické scénky, toto je nepochybně jedna z nich, užívejte si další chvíle dnešního elektrického večera na lodi Electric!

 

A všichni jdou dolů do podpalubí užít si další chvíle večera s lososem, sýry, pršutem, olivami, vínem, dokonce je i řecká retsina, a večer zraje a rozvíjí se dál jako dramatická scénka tria Scarsimel, Mely a Sidi někam i s Borisem zmizely, Scarleta zaujala taktickou pozici u záchodů, dřív nebo později se tam Mely objeví, vždycky na konzertech furt chodí na záchod –

 

– a už je Mely u záchodů.

Takže ten bejvák jako táta sám od sebe přepsal na tebe, mně chceš říct, jo? Cos mu za to dala? To jsi ho snad kvůli tomu ojela, ne?

Co šílíš, ségra, ty seš snad úplně cvaklá.

Jó, protože na tebe on byl dycky vysazenej, naše Melinka, zatímco mě nikdy neměl rád, jelikož předtím, než jsem se narodila, měla máma něco se strejdou Leem, jako bych já za to mohla.

Co to sem taháš za pitomosti?

Jenomže ten, kdo s ním nemá nic společnýho, seš ve skutečnosti ty, protože nejseš vůbec tátova.

Cože? Teda Scarleto, to bych neřekla, čeho seš kvůli blbýmu bejváku schopná.

Řekla mi to máma na smrtelný posteli – říkala, že někomu to říct musí, aby to někdo věděl, až ona tady nebude – a logicky asi ne tátovi nebo tobě, že. A Soňa by to všem hned vyžvanila, protože ta vyžvaní vždycky všecko. Takže to řekla mně.

Scarleto, ty seš tak ubohá. Tak ubohá.

Byl to nějakej Slovák – táta tehdy dělal na montážích mimo Prahu a vracel se jenom na víkend. Takže o víkendu byla máma s ním, no a přes týden tu byl Dušan.

Dušan?

Jmenoval se Dušan, dál nevím. Ukazovala mi jeho fotku – celá Mely v gatích.

Aha. A to jako tuhle rodinnou pikošku jsi celejch těch sedum let, co tu máma není, nikomu neřekla, to jsi vytáhla až teď kvůli bejváku. Fakt bezva.

Proč bych to někomu říkala? Nebyl pro to žádnej důvod, nic prostě – 

Jo, a teď je dobrej důvod si tuhle stóry vymyslet. Ty vole, di někam. Nikdy bych do svý ségry neřekla, čeho je kvůli prachům schopná.

Tak fajn. Uděláme testy DNA – to jde dneska docela snadno – a hned se ukáže, která z nás je tatínkova. On si to pak fotřík rozmyslí, jestli napíše ten bejvák na, ty vole, bastardku, nebo na svou dcerušku. Jo a ta bastardka by s ním teda klidně píchat mohla, že jo.

Ty píčo zrzavá –

a už se Mely vrhá na Scarletu, buší do ní pěstma, kope do ní, rve jí vlasy z culíku, vytrhává jí kus ofiny a z ucha jí rve náušnici i s kusem ucha, krve jak z vola, Scarleta se brání, taky kope a buší pěstma, ale je o celých patnáct čísel menší, beruščí šaty už jsou napůl červený od krve, bílý puntíky zmizely, a přece buší do Mely a do celýho elektrickýho večera na lodi Electric –

 

Na horní palubě už se zase zpívá, pěje už ale jediná Sidi závěrečný song Will You Still Love Me Tomorrow, i když v tom nemá jasno, neví, kdo koho tady má rád dnes a kdo koho bude mít rád zítra, ale opírá se do toho:

 

Tonight you’re mine, completely

You give your love so sweetly

Tonight the light of love is in your eyes

But will you love me tomorrow?

 

Loď Electric přistává na náplavce, lidi pomalu vystupujou na břeh, firemní večírek končí:

No to teda zase bylo…

Hele, furt lepší než třeba v rámci teambuildingu stavět hmyzí hotely.

Co že jako?

Hmyzí hotely. Můj kámoš, co dělá u Ogilvyho, tohle musel provozovat – takový boudy stloukáš, ze dřeva, jsou v tom jako různý boudičky pro různý druhy hmyzu, takže šílenej vopruz, říkal, hele, že to bylo jako kdysi dílny ve škole.

Dílny? 

No to byl povinnej předmět, holky měly vaření a kluci dílny, ty vole, hmyzí hotely!

To manželka dělá ve firmě, kde šéf je velikej vinař, takže teambuilding je u nich jedině degustace vín, akorát si všichni musí dát bacha, aby se neožrali. Jednou se tam jedna typka nalila a začala se do všech navážet, takže pak u nich skončila, to je jasný, no.

Ale s tou kapelou to bylo nějaký divný –

Žejo? Jak ty holky mizely jedna po druhý, dyť byly určitě zaplacený na celou dobu plavby, né, tak jak si to jako představujou?

No jestli to ale měla být součást tý hry…

Jaký hry, ty vado?

Jako že se tam představuje ňáký dráma nebo co, jako že se hádají.

Mezi náma, je teda ale divný, že vůbec najmou kapelu, která tohle dělá, to bych do firmy neřek, přijde mi to nesolidní.

A navíc teda ta, co zpívala poslední, tak to bylo skoro falešně, nezdálo se vám?

A že pak ani nepřišly se poděkovat, rozloučit – a co má jako bejt ta sanitka tady? Ono se tady někomu něco stalo? 

 

Autorka je básnířka, prozaička a klasická filoložka. Sama o sobě mluví raději jako o „sepisovatelce“. Narodila se v roce 1963, přednáší starou řeckou literaturu, náboženství a filozofii na Karlově univerzitě. Dcera filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera. V roce 2018 se stala první „básnířkou města Prahy“.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama