Šéfkuchař Petr Kunc v podcastu: Kéž by Češi pochopili, že za stovku se dobře nenajedí

Lidé

Netají se tím, že chce dostat do vinice na severu Prahy michelinskou hvězdu. Šéfkuchař nádherné restaurace Salabka, která leží ve svahu nad pražskou botanickou zahradou, zoo, a tím pádem i nad Vltavou, vypráví v podcastu HoRe! svůj pozoruhodný příběh.

„Když jsem roku 2005 odešel vařit do Anglie, hned v prvním hotelu – bylo to v Shrewsbury – jsem dostal klíčovou radu: Mysli na to, Petře, že dobré chutě jsou samozřejmostí, ale lidi jedí nejdřív ze všeho očima.“

U Petra Kunce se zjevně spojila cílevědomost s nadšením a trochou štěstí: „Maminka s babičkou byly výborné kuchařky, a protože babička měla na vesnici hospodářství, tak jsem od dětství chápal, že jsou čerstvé suroviny naprostým základem – když si teď vzpomenu na její zdánlivě obyčejné brambory na loupačku s máslem, pažitkou a domácím kefírem, sbíhají se mi sliny.“

Bylo mu jedenáct, když jel brzy po převratu navštívit sestru do Vídně. „Zašli jsme do středomořské restaurace, kde byly bíle prostřené stoly i na zahrádce, což jsem vůbec neznal. Dostal jsem mořskou rybu s dobrým salátem, to byla taky premiéra. Můj dětský mozek nechápal, proč něco takového není i u nás…“

V rozhovoru Petr Kunc hovoří o mnoha letech strávených v britských michelinských restauracích („Královnu jsem bohužel viděl jen z dálky, ale Elton John za námi do kuchyně přišel“), i o jedné sezoně v thajském Bangkoku. „Kdo z mladých má nadšení podobné mému,“ říká, „ten by měl vědět, že sehnat stáž v zahraniční michelinské restauraci není nic těžkého; pokud se tedy člověk smíří s tím, že začne pracovat jen za jídlo a pití a na nejnižší pozici.“

 

 

Rozhovor s šéfkuchařem Petrem Kuncem si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích. Posledních pět minut je tradičně uzamčeno pro věrné fanoušky, kteří nám přispěli na webu Patreon.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama