Komu se to povede, mít kapelu snů?

Kultura

Srpen 2019. Nová deska kapely PSH je skoro hotová, všichni tři kluci se potkají ve studiu. Práci má hlavně ten nejméně známý, tedy DJ Mike Trafik – míchá hudební podklady. Vladimír 518 se najednou začne v křeči válet po koberci, je mu příšerně, a přesto promlouvá do duše nejstaršímu Orionovi: „Podívej se na mě, vole, takhle můžeš při svým životním stylu brzy vypadat taky, něco se ti stane!“ Orion se hluboce zamyslí: „No, může,“ přikývne. „A taky nemusí.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Začalo září. Členové PSH dnes odtajní novou desku; večer ji chtějí pustit padesátce kamarádů a pozvali i nás s fotografem.

Sraz jsme si dohodli o pár hodin dřív, a to s tím, že se nejdřív trochu projdeme po Praze – po místech, která jsou pro kluky z nějakého důvodu důležitá.

Sejít se máme na Žižkově, na Kostnickém náměstí. Nevím, proč tady, ale jsem rád. Náměstí s parkem od mé poslední návštěvy nečekaně prokouklo, je tu nová kavárna, moc pěkná moderní dřevostavba.

„Kafe máte dokonalý, slečno!“

Překvapí mě, když s pouhým pětiminutovým zpožděním dorazí Orion, všeobecně považovaný za „otce českého hiphopu“. Orion, který PSH před téměř třiceti lety zakládal (tehdy té kapele všichni říkali Peneři strýčka Homeboye), na srazy obvykle chodívá, jak se mu zlíbí, a někdy nepřijde. Ale dnes je tady! Ve tvářích lehce zarudlý, uzívaný, mám pocit, že toho v posledních dnech moc nenaspal, což by nebylo nic divného. Vždyť je to Orion, totální bohém, i ve svých třiačtyřiceti letech flamendr a pankáč se vším všudy, na tom se nejspíš nikdy nic nezmění.

Abychom byli spravedliví, na české hudební scéně by se našlo pár mistrů, na které je ještě menší spoleh než na Oriona, mezi hiphopery je to například Kato z Prago Union – ten má občas potíže stihnout vlastní koncert.

 

Bylo by zajímavé, kdyby ti dva založili duo, mohli by si říkat třeba Katori. Představuju si jejich heslo na Wikipedii: „Dvojice Katori se rozhodla vydat desku, ale nikdy nesložila jedinou písničku. Vyhlásila turné, ovšem na žádný koncert nedorazila. Kato s Orionem se totiž nikdy nedokázali sejít v jeden čas na jednom místě..Do kavárny na Kostnickém náměstí se poněkud nemocným krokem (nekulhá on?!) došoural i Vladimír 518 a směje se: „To zase pozor, vedle Kata je Orion naprostej matematik. Když jde do tuhýho, tak se vždycky nějak najde; proto za ním celá ta léta stojíme...“

Kdykoli potkám Vladimíra, tak si říkám, že to snad musí být mimozemšťan, podobných lidí jsem v životě poznal jen... asi jen jeho. 

I Vladimír prvoligově kalí, například já bych po jediném jeho víkendu skončil stoprocentně na kapačkách, ale zároveň neskutečně maká – kapela je jenom zlomkem z jeho projektů. Vždycky mi připadal nezničitelný, ale pozor, i z Vladimíra je dnes čtyřicátník a tělo se zjevně začíná bránit.

Neměl bych poslouchat cizí hovory, ale právě teď mu volá výtvarník David Černý: „Mně bylo jasný, že takhle dopadneš, sám jsem to zažil... Vzpomínáš, jak jsem ti na Zanzibaru říkal, ať se probereš, že nemůžeš jenom makat na knížce nebo nonstop tři dny kalit na baru? Tak už to víš,“ ozývá se výtvarníkův smích: „Těším se, že teď spolu začneme chodit plavat...“

Shrnu to – kdybych musel s někým z těchhle tří hiphopových sympaťáků sdílet byt, vyberu si dýdžeje Mika Trafika alias Trafora.

Trafor na náš sraz přišel jako první – kdovíjak dlouho už v kavárně vyřizuje maily. 

Hned po ránu si byl zaboxovat, brzy ho čeká zápas na (antifašistickém!) turnaji. 

O posledním víkendu nijak zvlášť nekalil; definitivně dokončil desku, pak se svou partnerkou poklidil motorovou jachtu, kterou mají zakotvenou na smíchovském břehu Vltavy, a v klidu si vyrazili proti proudu řeky do Vraného.

Samozřejmě, že i on dovede prosedět noc na baru, má ale záklopku – když si uvědomí, že mu přestává být rozumět, vycouvá. Jak říká Vladimír: „Vždycky jsem Traforovi záviděl, protože když my s Orionem například po koncertě teprve chytali slinu, on šel spát. Pak jsme zjistili, že už je jedenáct dopoledne, Trafor nás naládoval do auta a jelo se domů...“

Ano, Trafor je v kapele nejmladší jak věkem (39), tak i služebně (16 let), ale už dávno se stal organizačním motorem, bez nějž by to nešlo. 

„A často je i jakýmsi naším koučem,“ dodává Vladimír: „Vzpomínám třeba, jak jsem jednou chtěl vzdát koncert hned na začátku, protože jsem tehdy nespal dva dny, skoro jsem nemohl mluvit, a hlavně se stalo, že jsem vylezl na stage, chtěl zarapovat track Udělej bordel, kterej bych ti odrecitoval i po týdenním kómatu, ale teď jsem si najednou nemohl vzpomenout na slova refrénu. Otočil jsem se na Trafora úplně vytřeštěnej, on na mě, ,bojuj, dělej, máš na to‘, začal napovídat, a já to nějak urval...“

Trafor by se skvěle uživil i bez muziky, v Krymské ulici provozuje vyhlášenou asijskou restauraci Jam and Co. – ale Krymská je o dva kilometry dál ve Vršovicích a já zatím vážně nevím, proč dnes jako místo srazu vybral Žižkov. „Proč sedíme tady, Trafore?“

 

Tři feteráni

Vypráví, že se prý nacházíme v místech jeho dětství a raného mládí; tady žil se svými rodiči, dodnes se považuje za Žižkováka. „Zrovna tenhle parčík,“ říká, „byl teda vždycky takovým smradlavým veřejným hajzlem pro feťáky, to až teď přes zimu ho městská část zkultivovala, ale pro mě jsou v okolí další důležitý místa. Za jedním rohem je ta moje boxerna, za druhým jsme do loňska měli s PSH studio, za třetím býval v devadesátých letech zásadní graffiti shop Modrý samet, kde se daly sehnat barvy, časáky a později i desky, takže jsem se tam párkrát určitě potkal s Orionem...“

Vladimír připomíná, že za rohem čtvrtým býval tou dobou taky první čistě hiphopový a graffiťácký klub jménem Grave. „A to byla naše barová klubovna, kdykoli tam vlezl někdo cizí, tak se lekl a odešel,“ k čemuž Orion dodává: „No a nakonec jsme to tam tak zničili, že provozovatel musel Grave zavřít...“

Ještě chvíli vychvalujeme Žižkov, načež se zvedneme, že půjdeme někam dál. Chci zaplatit, ale Trafor mě zastavuje, ať neblbnu: „To je na účet podniku,“ říká.

„Ty seš...“

„Jo – spolumajitel.“

Naším příštím cílem je budova Transgasu kousek nad Václavákem – přál si to Vladimír a já v duchu počítám, že tam pěšky dojdeme za třicet minut, ale nikam se nejde, Trafor i Vladimír mají na Kostnickém náměstí zaparkované svoje bavoráky. Orion ne, Orion nemá řidičák; ani na kolečkové brusle. Orion je šťastlivec, pro kterého jeho dva mladší kamarádi pořád někam jezdí, nakládají ho a vykládají. Ale on zase umí vymyslet výborný refrén – až večer uslyším desku, zjistím, že na ní rapuje víc než Vladimír; ovládl hřiště jako za starých devadesátkových časů, kdy býval mezi Aší a Jablunkovem hiphopovým králem...

Orion vymýšlel pro desku i název, ale dlouho se žádný neujal. Tři feteráni, Raperník, Sfetlo na konci tunelu... „Tyhle nápady,“ povídá Vladimír od volantu, „mi posílal obvykle kolem pátý ráno – nejdřív jsem odepisoval, pak už ani moc ne.“

Nakonec dostala deska jméno Debut.

Ta minulá se roku 2010 jmenovala Epilog, ale kapela po ní nechtěla končit, byl to jen fór. Teď mají kluci pocit, že Debutem s natáčením desek definitivně končí, v tom případě by to byl taky fór, ale uvidíme – ti tři se mají evidentně rádi a nevidím důvod, proč by se za pár let zase do studia nemohli vrátit.

Ostatně jednou mi Orion řekl: „Vzpomínám na to, jak jsem v devadesátkách natočil první dvě dema a najednou měl pocit, že už v životě nemůžu nic vydat, že jsem napsal všechno, není kam dál jít.“

Pletl se – ale ten pocit, že není kam dál jít, mají PSH vlastně i dnes. S českým rapem se v cizině neprosadí, a doma už zažili úplně všechno: „Dostali jsme ceny, desetkrát dokola vyprodali všechny kluby, hráli na hlavních pódiích všech festivalů, hudebně spolupracovali s každým, koho jsme chtěli... tak co dál?“

No? Já nevím!

„Zklidnili jsme se a nic moc dalšího nechceme,“ povídá Vladimír. „Je to, jako když si koupíš silný auto – nejdřív jezdíš po dálnici dvě stě dvacet, ale pak už najednou jenom sto pade a je ti dobře.“

Orion správně podotýká, že i „sto pade“ je přes limit, a Vladimír souhlasí: „To jo, my budeme vždycky trošku přes limit, ale jezdit dvě kila už mě vlastně nebaví; v autě ani s kapelou.“

 

Vesnice Praha

Jedeme těch pár kilometrů k Transgasu a já si vzpomenu na obrovský hit z první dlouhohrající desky, který se jmenoval Praha a Orion s Vladimírem v něm (je to už osmnáct let) rapovali o svém městě: o smažkách na Pavláku, kapsářích na Václaváku, o žižkovských Romech a zacpané magistrále, o nočních gyrosech u stanice metra Národní třída...

Všichni tři členové PSH své město milují a hrdě se k tomu hlásí, což jsem tušil, ale vlastně až dnes mi dochází, že ho vnímají jinak než například já. Tihle umělci si Prahu proměnili ve vesnici – už z auta několikrát troubíme a máváme na různé kamarády, a když vystoupíme, že se přece jen kousek projdeme ulicí, vůbec to nechápu: oni se dobře znají snad s každým desátým chodcem ve středním a mladším věku!

„Čau, jak je?“

Naproti Transgasu si skočíme na mísu dokonale vyladěné japonské polévky ramen.

„Čau, kluci, jakou si vyberete?“

Vegetariánskou s vejcem.

Srkáme a povídáme o Praze: „Neumím si představit,“ říká Vladimír, „že bych žil jinde, i když jedno mě mrzí: chybí tu větší odvaha k tomu, aby se na podobě města podepsala současnost. Stali se z nás takoví kasteláni, kteří jen opatrně opečovávají památky, ale jinak... jinak mi stačí, abych odjel na Zanzibar, a když se po měsíci vracím do Prahy, mívám slzy v očích. Nechci bejt patetickej, ale vnímám ji jako svoji matku.“

Orion podotýká, že on by bez Prahy nevydržel ani ten měsíc, a už vůbec ne na pláži, kde by ho rozčilovalo vedro, a přidá se i Trafor: „Včera jsme se s mojí nastávající ženou jeli podívat do Dobřichovic na jeden barák, a já se pak v noci dvakrát vzbudil opocenej hrůzou z toho, že se tam možná fakt přestěhujeme. Sice je to jen dvacet minut vlakem, prvorepubliková vila, nádhernej flek za super prachy, ale já si stěhování z Prahy nedovedu představit; ještě je brzo, chyběl by mi ten každodenní vzruch.“

Vladimír souhlasí: „Vždyť my celej náš dospělej život děláme všechno pro to, abychom pochopili město a cítili se v něm dobře. Nepotřebuju zatím utíkat do přírody, chci být tady, uprostřed kultury, díky které se rozvíjím...“

A to se Vladimír teprve rozjíždí – město je jeho životním tématem, promyšlené ho má do detailu.

Když dojíme ramen a vyjdeme zas ven, před sebou vidíme nejen Transgas, ale taky někdejší budovu Federálního shromáždění nebo hlavní vlakové nádraží.

Vladimír nasaje vzduch a nadšeně vypráví: „Do Prahy jsem tak hluboce zapuštěnej, že mi stačí tahle chvíle a vyrojí se spousta vzpomínek, návazností a vrstev. Hned si vzpomenu na různý kámoše nebo hezký holky, který tady v okolí bydleli a bydlej, na podniky, kde jsem trávil noci, na rvačky, na cokoli... Ale zároveň si okamžitě uvědomuju i to, že tady ještě v devatenáctém století končilo město, konkrétně jsme nad takzvanou Koňskou bránou, stávaly tu hradby a za nimi byla na dostřel dělové koule jenom louka, aby se nepřítel nemohl schovat, až potom začaly vinice – dnešní Vinohradská třída je vlastně prastará cesta mezi vinohrady...“

A tak dále, a tak podobně, ale proč jsme vlastně tady?

 

Takhle vypadá smrt

Vladimír nás sem zatáhl kvůli budově Transgasu ze sedmdesátých let, kterou právě v tuto chvíli rozebírá demoliční četa: za pár týdnů po Transgasu nezbude nic, na jeho místě pak vyroste kancelářská budova.

Trafik kleje, jaká je to škoda, a Vladimír při pohledu na destrukci dvě minuty mlčí, načež konstatuje: „Takže takhle vypadá smrt. A já můžu doufat v jedinou věc – že zánik Transgasu je mementem a že se podobné chyby nebudou opakovat. Ta budova byla samozřejmě brutalistní, tvrdá, zvláštní, ale zároveň i unikátní, víc takových v Praze není, a pokud likvidujeme odrazy naší nedávné minulosti, tak ve městě přicházíme o jednu vrstvu. Praha je založená na mnoha vrstvách, proto sem tolik lidí jezdí, a my právě teď v přímém přenosu vidíme, jak jedna z nich mizí. Strašná škoda...“

Jak víme, Vladimír je workoholik, a tak nikoho nepřekvapí, že spolu s filmovým štábem konec Transgasu dokumentuje. Připravuje nejenom film, ale taky dvoudílnou knihu o české a slovenské architektuře mezi lety 1958 a 1989: „Jde mi o to,“ upřesňuje, „že i za komunismu se u nás architekti snažili budovat kvalitní progresivní budovy, ale dnes často umírají nedocenění a v obrovské deziluzi. Já si spousty z nich vážím, a v situacích, jako je třeba tahle, vyloženě trpím. Mazání hmotné paměti je nebezpečné – mažeš tím kus sebe sama.“

 

Ochrne ti noha

Kluci spolu nemají jen kapelu, ale taky firmu Bigg Boss, ve které vydávají desky i knihy, vyrábějí oblečení a podobně.

Základnu o dvou podlažích našli v činžáku pod Nuselským mostem, tak se tam na chvíli zastavíme – Trafor nám ukáže své luxusní studio a na záchodě hned za ním pak s překvapením objevíme všechny ceny, které kdy PSH obdrželi.

Vladimír mezitím vybaluje karimatku (!) a pouští se do jakési desetiminutové jógy (!), takže je na čase zjistit, co se vlastně stalo: „Proč tak divně chodíš, proč občas vzdycháš a co má znamenat tohle tady?“

Vždycky to byl sebedestruktivně upřímný typ, takže si sedne k další kávě a začne vyprávět.

„Asi víš, že hrajeme strašně moc koncertů. Průměrně sto, ale jednou to bylo i sto sedmdesát do roka...“

Trafor ho přeruší: „V lednu až březnu míváme prázdniny, ještě v dubnu nám to množství naplánovaných koncertů přijde sexy, ale zhruba v červnu pochopíme, že jsme se úplně zbláznili.“

Až pak se Vladimír dostává k pointě: „Do toho strašně kalíme, nespíme, já mám navíc spoustu další práce, stresů, a nakonec jsem se úplně zdemoloval. Mám například vyhřezlý plotýnky, chirurgové mě ženou na operaci, nutí mě to změnit životní styl, což je skvělá, zásadní změna, opravdu požehnání. Jen silou vůle jsem se změnit nedokázal.“

Zírám na něj, tak pokračuje: „Představ si, že skoro nikdy o víkendu nespíš, v neděli odpoledne přijedeš domů, věnuješ se malým dcerám, od pondělka do pátku makáš, a pak zase dva nebo tři dny v kuse kalíš – takhle já donedávna žil. Ale najednou jsem nemohl; když mi osmý doktor řekl, že je situace extrémně vážná, tak jsem uvěřil... Míval jsem třeba měsíc nonstop křeč v levý noze, nepředstavitelný bolesti, zažil jsem stavy, kdy jsem se doma válel v kaluži studenýho potu, brečel a volal mámu. Ale stejně jsem dál kalil, dokud lékaři neřekli, že takhle mi nejspíš ochrne noha. Teprve tehdy jsem se rozhodl: Nechci fetovat, nechci pít tvrdej, i ta piva už omezím, dvě za večer stačí... Zastihl jsi mě v době, kdy se vyhrabávám z hrobu; snad to ustojím.“

V tuto chvíli tak ekonomická kondice pražských hospod a barů stojí a padá na Orionovi, se kterým vyrážíme na jeho oblíbené místo: totiž na stadion fotbalové Bohemky. O Bohemce s láskou rapuje na nové desce, i o Tondovi Panenkovi: „Jako dítě jsem chytal za Chodov a mými vzory byli brankáři Bohemky Hruška s Borovičkou, ale co si tak pamatuju, pravidelně na zápasy chodívám až od svých dvaceti – tou dobou se sem začali stahovat známí ze squatu Ladronka nebo klubu Újezd. Samozřejmě jsem se přidal a fandím dodnes,“ ukazuje Orion permanentku: „Já mám totiž opravdu rád fotbal.“

 

Pumpuje to

Na dohled od stadionu je technařský klub Ankali („Nejlepší zvuk v Praze,“ tvrdí kluci), ve kterém má za chvíli začít premiérová poslechovka desky, takže jdeme; Orion přestává zívat a polohlasem si rapuje do kroku, že „párty střídá párty“.

Do klubu dorazí padesátka přátel a Vladimír k nim má krátký proslov: „Chci poděkovat Bohu anebo vesmíru za to,“ řekne například, „že jsme my tři jako kapela vydrželi zůstat bráchama...“

Brácha Trafor pak pustí desku, jinak se v klubu nic zásadního neděje, jen po každém z patnácti tracků zazní aplaus: „Pumpuje to,“ ozývá se, „šlape to!“

V textu poslední skladby (která se jmenuje stejně jako album Debut) zaslechnu řečnickou otázku: „Komu se to povede, mít kapelu snů?“

O chvíli později se kluků ptám, jestli se skutečně považují za kapelu snů, a ano, jistě, považují.

„Vzpomínám,“ říká třeba Vladimír, „jak jsem se kdysi musel vracet z fesťáku v Písku s jednou kapelou v její dodávce – ti muzikanti se spolu vůbec nebavili, každý si zalezl k mobilu, ke knížce nebo usnul, nebyl tam jedinej vzruch... My tři spolu kecáme o životě, rádi vyrazíme na pivo i ve dnech, kdy bychom se vůbec nemuseli potkat, a kdyby to mělo být jinak, tak nechci pokračovat.“

Na závěr večera se na toto téma vyjádří i Orion: „Ale jo,“ váhá, „možná jsme kapelou snů, nějakej sen jsme si nejspíš splnili. I když já vlastně nikdy o ničem nesnil. V životě jsem neplánoval na víc než na půlrok, nevěděl jsem, co se stane. Plán mívám většinou jen na nadcházející noc, takže se ptám – nezajdete se mnou někdo na drink ještě do Blue Lightu?“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama