Václav Klaus: Že se povedlo rozdělit federaci bez jediného výstřelu, je úžasná věc

16. srpna 2022

Václav Klaus

foto Tomáš Binter

Před třiceti lety jednal Václav Klaus coby předseda české vlády se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem o rozdělení československé federace. „Fakt, že se podařilo rozdělit zemi bez jediného výstřelu, ale i jediné facky nebo rány pěstí, považuji dodnes za úžasnou věc,“ říká Václav Klaus v rozhovoru pro Reportér. Toto je rozšířená verze interview, jež vyšlo v srpnovém vydání magazínu. Jde také o první z pěti rozhovorů s aktéry tehdejšího dění, které budeme postupně zveřejňovat.

Jak se zpětně, po třiceti letech, díváte na rozdělení Československa?

Tahle otázka je vlastně tak trochu náhražka několikahodinového rozhovoru nebo několikasetstránkové knihy. Jinými slovy se na ni nedá odpovědět jednou větou. Přesto se o to pokusím. Je to něco, co se – a přidejme si k tomu dle libosti nějakou charakteristiku jako naštěstí, bohužel, k hrůze všech, v dobrém – stát prostě muselo. Já osobně jsem to pochopil už před oněmi osudnými jednáními ve vile Tugendhat. A upřímně řečeno to ještě více zesíleně cítím teď. Rozdělení státu byl fenomén té doby, kterému se nedalo vyhnout.

Vážně se nedalo pro zachování federace nic udělat?

Dalo by se pokračovat v komunismu, který zakazoval úplně všechno. I debaty o státoprávním uspořádání. Proto spolu mohli žít ostatně Kazachstán s Gruzií, Litva s Uzbekistánem, Chorvatsko s Makedonií a Česko se Slovenskem. Pád komunismu otevřel stavidla všeho, co bylo desetiletí tabu. A tabu byla i tato věc. Jak navíc už dnes víme, tak nejen u nás.

Byl nějaký jeden konkrétní moment, kdy vám došlo, že Československu je stát odsouzený k zániku?

Víte, co je zajímavé? Novináři se mě stále ptají na okamžikové věci. Zatímco drtivá většina dění ve společnosti se odehrává ve smyslu tendencí, trendů, směřování a platilo to i v této věci. Pokud bych ale měl připomínat historické detaily, musím říct, že jedna věc mi utkvěla v paměti.

Jaká?

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem s budoucím ministrem Janem Stráským chodil na zimní přechody slovenských hor. A jednou jsme šli po hřebenech hor oddělujících Čechy s Moravou od Slovenska – Javorníky, Beskydy, Karpaty a tak dále. Od severu na jih. A během putování po této bývalé hranici jsme k mému naprostému šoku, mimochodem je jedno, v jakém přesně roce to bylo, viděli hraniční kameny Slovenského státu. Zůstaly tam několik desetiletí a já jako našinec, který tu v uvozovkách chvilkovou epizodu protektorátu a Slovenského státu považoval za výjimku, již nestojí už dnes za to zmiňovat, jsem pochopil, že to tehdejší rozdělení něco vyjadřovalo. A že jde o něco hlubšího, skrytého v duši celé země a národa. To byl moment, na který nikdy nezapomenu.

Zajímavé, že nikoho nenapadlo ty kameny odstranit…

Nejenže to nenapadlo dát nikoho pryč, ale zároveň to ukazovalo, že to byl pevný bod uvažování celé řady lidí na Slovensku. My jsme litovali rozdělení Československa už v tom roce 1938, respektive 1939. My jsme si nezaložili samostatný českomoravský stát. Slovensko ano. Já myslím, že to o něčem vypovídá.

Létala jen vajíčka

Podle mnohých bylo poklidné rozdělení státu vaším největším politickým úspěchem…

Podpořte Reportér sdílením článku