Komentář

Média: Nikdo už nic neví...

11 / 01 / 2015

Internet a sociální sítě rozbily klasický model, kdy tradiční média určovala rámec, ve kterém se mluví. Přijali jsme to nadšeně, dnes začíná být načase uvažovat i o škodlivých aspektech této změny.

Internet a sociální sítě rozbily klasický model, kdy tradiční média určovala rámec, ve kterém se mluví. Přijali jsme to nadšeně, dnes začíná být načase uvažovat i o škodlivých aspektech této změny.

Internet a sociální sítě rozbily klasický model, kdy tradiční média určovala rámec, ve kterém se mluví. Přijali jsme to nadšeně, dnes začíná být načase uvažovat i o škodlivých aspektech této změny.

Nervy mi povolily jednoho listopadového večera nad jistou facebookovou diskusí: od jiných se lišila jen tím, že pro mne najednou byla příliš. One too many, jak se pěkně říká anglicky.

Šlo o prostou věc. Kdosi (jména vynechám) popsal poněkud skandální příhodu. Před návštěvou prezidenta republiky v městečku M. nařídil učitel žákům na základní škole, že se nazítří musí dostavit na náměstí s protestní červenou kartou, jinak je stihnou nepříjemnosti. Tím chtěl vyvolat falešné zdání početné opozice proti Zemanovi a samozřejmě porušil různá etická pravidla, možná i zákon.

Mnozí diskutující vzali příhodu jako jistou a začali z ní vyvozovat neradostné závěry týkající se morální a politické situace, role elit a tak dále. Věrohodně ta historka z různých důvodů nevyhlížela – například podle výsledků voleb v M. to vypadá, že by se učitele místní prozemanovská většina sotva bála. Úplně vyloučená však taky nebyla.

Právě tenhle aspekt diskuse mě rozčilil. Jedni brali autenticitu události za nespornou, druzí právě naopak, obě strany na základě svých přesvědčení a pocitů. Nikdo nenavrhl, co mně připadalo nejrozumnější: přesvědčit se, co se v M. vlastně stalo. Schéma bylo stejné jako v mnoha podobných případech: dvě víry, dvě reality. Zažili jsme to s Ukrajinou, zažíváme to po léta s globální změnou klimatu, s jedenáctým zářím, s kdečím.

Kdo sestřelil malajsijské letadlo MH17, to je skutečně nad mé síly zjistit, řekl jsem si. Příběh z M. je však jiný případ: měl se odehrát sotva čtrnáct dní před zmíněnou diskusí, měl se stát v malém městě všem na očích, týká se spousty lidí – školní třída mívá kolem třiceti žáků, ti mají rodiče, kamarády, škola má další učitele. Musí se tedy dát ověřit: ano, nebo ne. A já to udělám, jinak nebudu mít klid, řekl jsem si. Chci mít jasno aspoň v malém kousku reality. Kdybych nebyl rozčilený, došlo by mi předem, že zas tak jednoduché to nebude.

 

Každý má svou realitu

V roce 2008 vydal americký novinář Farhad Manjoo (v současné době píše pro The Wall Street Journal) knihu, která neprávem trochu zapadla (a v češtině nikdy nevyšla). Jmenuje se True Enough: Learning to Live in a Post-Fact Society. O co v ní jde, nejlépe objasní krátký citát:

„Dnes už nezastáváme jen odlišné názory, ale disponujeme odlišnými fakty. Ve stále větší míře se naše spory netýkají toho, co by se mělo udělat — pokud jde o válku v Iráku, válku proti terorismu, globální oteplování či jakékoli jiné kontroverzní téma — ale o to, co se vlastně děje. (…) Narůstající polarizace [společnosti] začíná deformovat samotné vnímání toho, co je ‚skutečné‘ a co není. Dá se dokonce říci, že jsme nyní ve sporu o konkurující si verze reality. A pro některé z nás je snazší než kdy dříve žít ve světě tvořeném našimi vlastními fakty.“

Vytváření vlastních faktů není historicky nové. Biskup James Ussher v sedmnáctém století spočítal, že svět se vším všudy byl stvořen v noci na 23. října roku 4004 před Kristem. Mohli jste tomu věřit, nebo nemuseli; ještě dnes jsou lidé, kteří ten výpočet uznávají. Tvoří menšinu a jsou trochu k smíchu, trochu k politování.

Ussher však neměl Facebook. Sociálními médii se Manjoo ve své knize příliš nezabývá. Když ji psal, jejich vliv byl mnohem menší než dnes. Nemohl proto vědět, jak mocný nástroj k dalšímu rozpadu reality představují. Internet jako takový snížil vstupní práh publikování: založit noviny nebo časopis je drahé, založit blog je prakticky zadarmo. Facebook navíc umožnil mnohem snadnější propagaci. Daleko snáz než dříve se pomocí něj dá zařídit, aby se vaše názory šířily, aby se o nich vědělo.

To jsou však přesně ty vlastnosti, které jsme vždy od internetu požadovali. Jejich prospěšnost je nesporná, dnes si bez nich nedovedeme představit moderní svět garantující více faktické svobody slova, než bylo kdy možné. Představit jsme si však nedovedli – a do všech důsledků stále nedovedeme – ani vedlejší účinky takové změny.

 

Pravda obětí svobody

Realitu nemůžeme vnímat jinak než zprostředkovaně, přinejmenším proto, že je neprakticky veliká. Tuto roli vždy hrála velká média — celostátní noviny a televize. Jimi předkládaná fakta se převážně považovala za důvěryhodná. To není situace bez vad, hezky je shrnuje klasický výrok A. J. Lieblinga: „Freedom of the press is guaranteed only to those who own one.“ Svobodu tisku má jen ten, kdo vlastní tiskařský lis – neboli velká média jsou spjata s hospodářskou a politickou elitou společnosti.

Tím pádem také reprezentují pohled této elity na svět, často nenápadnými prostředky, zejména stanovením agend, tedy výběrem toho, o čem se vůbec píše a vysílá. Tak se zužuje i spektrum názorů, jaké si můžeme utvořit. Liberální pohled, který na Západě v této věci převažuje, dnes má za to, že takový stav je nežádoucí, někdy až autoritativní. Internet tyto klasické modely rozbil a my to přijali nadšeně. Dnes začíná být načase uvažovat o škodlivosti opačného extrému.

Důvěryhodná velká média držela společnost pohromadě. Svoboda pro jakýkoli názor je hodnotou, která není zadarmo. Platíme za ni několika problémy, které zatím nedovedeme řešit. Většinu velkých médií připravily digitální technologie o peníze. Noviny se prodávají méně a méně, internetové verze deníků tento výpadek nedovedou nahradit. Upadá tak jejich kvalita a prestiž. Neformální autoritu, jakou představovala BBC, The New York Times, FAZ a další, však zatím nic nenahradilo.

Internet umožňuje dobře odhalovat a zveřejňovat případy, kdy vlády, média a establishment vůbec lžou. To je nesmírně cenné, ale se vzniklou krizí důvěry jsme se zatím nevypořádali. Když nám lhali o zbraních hromadného ničení v Iráku, řekne si leckdo, pak možná lžou i o jedenáctém září, o chemtrails, ve sklepě Bílého domu mají mimozemšťana v lihu a všechno to řídí židovsko-zednářské spiknutí.

Pak je tu anonymita, tradiční hodnota, která k internetu patří stejně jako volné držení zbraně k Americe — a z podobných důvodů: kdysi to dávalo dobrý smysl, bylo to součástí životního stylu prvních osadníků a nikomu nepřekáželo. Obě privilegia jsou dnes velmi sporná a z téhož důvodu: kvůli mnohem větší hustotě – obyvatel a připojení na internet.

Ve fyzickém světě neexistuje právo sdělit veřejnosti cokoli bez sebemenší odpovědnosti za svá slova, ve virtuálním však ano. Z internetu se navíc v zásadě nedá nic smazat, jeho paměť je trvalá. Tím pádem se nedá také nic vyvrátit. I pomluva a lež tam zůstanou napořád. Kopie dementi nemohou dohnat kopie sdělení. Plyne z toho drsný závěr: pro všechny praktické účely dnes pravda na internetu neexistuje.

 

Dokaž, že se to nestalo

O městečku M. jsem se dozvěděl hodně. Ozvali se odtamtud ochotní lidé. Ubezpečili mě, že příhoda je nade vši rozumnou pochybnost nesmysl. Ukázalo se, že její popis na Facebooku je doslova převzat z blogu člověka, který se už dříve ukázal jako nedůvěryhodný.

Dokazuje to však něco? Ne, pokud jste nakloněni té historce věřit. Prokázat, že se něco nestalo, není dost dobře možné. Všichni svědkové mohou lhát nebo se mýlit. Kdo chce žít se svou sadou faktů, tomu v tom nezabráníme. Západní společnost se nám před očima rozpadá na seskupení charakterizovaná takovými sadami faktů.

K čemu to povede, nevíme. Nic nelze dokázat. Nic nelze vyvrátit. Nic nevíme s jistotou. Nic na tom nelze změnit. A nelze se ani vrátit do časů sladké jednoznačnosti, protože to by dokázal už jen autoritativní režim — přinejmenším takový, jaký je dnes v Číně, nejspíš však ještě tužší. Západ by přestal být Západem. Časem snad najdeme novou rovnováhu. Do té doby zbývá — nadhled, pevné nervy, vést děti i dospělé ke kritickému hodnocení informací. Není to žádná zázračná rada, ale bude muset stačit, vám i mně. •

Autor je analytik a publicista, moderuje odborné konference. Učí na pražské VŠE a na FF UK, vydává placený magazín 067.cz a je členem týmu experimentální vzdělávací instituce iCollege.cz.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat