Média: Nikdo už nic neví...

Nervy mi povolily jednoho listopadového večera nad jistou facebookovou diskusí: od jiných se lišila jen tím, že pro mne najednou byla příliš. One too many, jak se pěkně říká anglicky.

Šlo o prostou věc. Kdosi (jména vynechám) popsal poněkud skandální příhodu. Před návštěvou prezidenta republiky v městečku M. nařídil učitel žákům na základní škole, že se nazítří musí dostavit na náměstí s protestní červenou kartou, jinak je stihnou nepříjemnosti. Tím chtěl vyvolat falešné zdání početné opozice proti Zemanovi a samozřejmě porušil různá etická pravidla, možná i zákon.

Mnozí diskutující vzali příhodu jako jistou a začali z ní vyvozovat neradostné závěry týkající se morální a politické situace, role elit a tak dále. Věrohodně ta historka z různých důvodů nevyhlížela – například podle výsledků voleb v M. to vypadá, že by se učitele místní prozemanovská většina sotva bála. Úplně vyloučená však taky nebyla.

Právě tenhle aspekt diskuse mě rozčilil. Jedni brali autenticitu události za nespornou, druzí právě naopak, obě strany na základě svých přesvědčení a pocitů. Nikdo nenavrhl, co mně připadalo nejrozumnější: přesvědčit se, co se v M. vlastně stalo. Schéma bylo stejné jako v mnoha podobných případech: dvě víry, dvě reality. Zažili jsme to s Ukrajinou, zažíváme to po léta s globální změnou klimatu, s jedenáctým zářím, s kdečím.

Kdo sestřelil malajsijské letadlo MH17, to je skutečně nad mé síly zjistit, řekl jsem si. Příběh z M. je však jiný případ: měl se odehrát sotva čtrnáct dní před zmíněnou diskusí, měl se stát v malém městě všem na očích, týká se spousty lidí – školní třída mívá kolem třiceti žáků, ti mají rodiče, kamarády, škola má další učitele. Musí se tedy dát ověřit: ano, nebo ne. A já to udělám, jinak nebudu mít klid, řekl jsem si. Chci mít jasno aspoň v malém kousku reality. Kdybych nebyl rozčilený, došlo by mi předem, že zas tak jednoduché to nebude.

Každý má svou realitu