Jak uniknout z přeplněného safari

Report

Turistů celosvětově přibývá, plné lidí už začínají být i národní parky v Africe. Rezervace, spravované státy, ovšem mají konkurenta – soukromé společnosti, které zakládají a provozují vlastní parky. V Keni se tak, samozřejmě za patřičnou sumu, můžete ocitnout pár metrů od lví rodiny: něco takového je ve státních parcích stále obtížnější.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Představte si, že sedíte někde v Africe v národním parku a z otevřeného terénního auta se zatajeným dechem pozorujete lvy. Nebo buvoly. Gepardy. Hyeny. Žirafy, antilopy, zebry, hrochy, slony… Pokud jste v Tanzanii nebo Keni, tak je docela možné, že se díváte na jedno z mnoha obrovských stád pakoňů, kteří každoročně migrují za potravou z tanzanského národního parku Serengeti do keňské Masai Mary. U brodů na ně číhají krokodýli (a turisté) a odehrává se tam fascinující masakr, pakoňská ruská ruleta, po níž většina stáda dorazí na druhý břeh řeky Mara, ale desítky a stovky pakoňů skončí jako krokodýlí krmivo; jejich ohlodané zbytky pak voda odnáší k Viktoriinu jezeru.

Ať už takto sledujete hry rozkošných lvíčat, nebo velkolepý migrační spektákl, za chvíli vás začne iritovat, že vedle vašeho vozu stojí další, někdy až desítky dalších: vždy se tam najde hlučný pitomec, a i kdyby ne, budou vám bránit v draze zaplaceném výhledu. A to vám bude vadit o to víc, že zvířata většinou pozorujete jen dalekohledem či teleobjektivem z uctivé vzdálenosti, protože v rezervacích auta nesmějí sjet z cesty.

Pokud jste si pronajali vůz i s průvodcem/řidičem, on zvířata spatří, zastaví a ukáže vám je. („Vidíte ten vysoký strom na horizontu? Pod ním spí lev.“) Pokud šetříte a řídíte si sami nebo jste se nechali ukecat nějakým místním vekslákem, že on to tady zná a postará se vám o zážitek za pár dolarů, můžete jen čekat, až někde zastaví auto s opravdovým průvodcem, přilepit se mu na nárazník a namířit triedr stejným směrem jako jeho posádka. Pokud jde o zebry, antilopy a pakoně, je to snadné, zvířata se vám budou doslova motat pod koly, ale šelmy najdou opravdu jen školení průvodci. Amatéři nemají šanci.

 

Jen 25 aut

V Keni je 54 národních parků a rezervací, do nichž jezdí turisté doslova z celého bohatého světa, kam už patříme i my. (Druhou atrakcí je Indický oceán a pláže.) Miliony návštěvníků zaplavujících národní parky a rezervace jsou z pohledu vlády požehnáním, protože za pobyt na chráněném území se platí: ve slavné Masai Maře den stojí 70 dolarů, pokud bydlíte v kempu uvnitř rezervace, a 80 dolarů, pokud jen ráno vjedete dovnitř a večer ven. Počet návštěvníků není regulován, takže jich tam bývá už prostě příliš mnoho a přelidnění začíná negativně ovlivňovat celý ekosystém. Stát to zatím ale příliš neřeší – tato bývalá britská kolonie má 48 milionů obyvatel a skoro polovině je patnáct let a méně. Keňa je demokratická, rychle se rozvíjející země a potřebuje investovat obrovské prostředky do školství, zdravotnictví a infrastruktury, takže každý dolar dobrý. Zatím nehrozí, že by turisté ušlapali slony a nosorožce, ale když to takhle půjde dál, je to jen otázka času.

Zajímavé je, jak na to reaguje soukromý sektor: někde to bývá tak, že stát je přísný ochránce přírody a soukromníci se na tom snaží přiživit, přičemž napadají státní ochranu přírody jako přehnaně úzkostlivou a rigidní – viz národní park Šumava u nás. V Keni, ale i Tanzanii, Zambii a v dalších afrických zemích začaly zhruba před 15–20 lety soukromé společnosti zakládat své vlastní „rezervace“ a nabízet turistům zážitek ze safari podobný tomu, jak to bylo před vznikem nízkonákladových aerolinek; plus něco moderních technologií (v luxusním stanu teplá voda a světlo díky solárním panelům) a dobrý pocit z toho, že svými dolary podporujete ochranu přírody, a ještě pomáháte místní komunitě. Ceny za pobyt jsou přitom ve státních a soukromých rezervacích přibližně stejné.

Strávil jsem několik dní v takové rezervaci, jedné ze 16 soukromých, které lemují severní okraj státní Masai Mary a tím zvětšují rozsah chráněného území o 2 660 čtverečních kilometrů. Naboisho má přes 200 čtverečních kilometrů a na nich je jen pět kempů sestávajících z přibližně deseti velkých stanů, každý maximálně pro čtyři osoby. V každém kempu je pět terénních aut, ve kterých průvodci vozí turisty, a vjezd do rezervace je přísně střežen – když tam hosté přijedou vlastním autem, musí ho nechat u vjezdu a tam si pro ně z jejich kempu přijedou. Po rezervaci se tak pohybuje maximálně 25 aut, řízených vyškolenými průvodci, kteří dodržují přísná pravidla. Podle jednoho z nich smí na jednom místě zastavit maximálně čtyři vozy. Na druhé straně tato auta smí jezdit volným terénem, což je pro mě, turistu a nadšeného amatérského fotografa, nesmírně důležité: tak se totiž například stane, že naše průvodkyně Evelyn si všimne, že žirafy koukají na jedno místo v křoví, a dalekohledem tam najde samici geparda se čtyřmi koťaty. Přiveze nás až na nějakých deset metrů daleko a já si tu nádheru můžu zblízka fotit, a nejen to: pak tam půlhodinu sedíme a pozorujeme, jak gepardice uloví mládě antilopy impala. Člověk nakonec přemítá, komu držet palce… Gepardici, aby se nažrala a mohla se starat o svá koťata, nebo antilopě?

 

Pronajato od Masajů

Náš kemp patří firmě Asilia a nachází se v rezervaci Naboisho na území, které si Asilia spolu s dalšími partnery pronajala od více než 500 masajských rodin na patnáct let (s opcí na prodloužení). Masajové tam žijí odnepaměti, hrdí válečníci a lovci, kteří hájí svá stáda dobytka před lvy a dalšími šelmami – a tak trochu živoří, popravdě řečeno, jen těžko se přizpůsobují 21. století. Mezi zakladateli Asilie je jeden z nich, ale tomu se podařilo vystudovat v USA, pak tam patří holandský konzultant, který od poradenství velkým firmám zběhl do savany, několik majitelů malých cestovek specializovaných na safari, ekologové… Firma Masajům každý měsíc posílá nájemné, zaměstnává je ve svých kempech, přispívá jim na školní pomůcky, dává stipendia talentovaným dětem.

A poslední maličkost: Jak je vlastně možné, že divoce žijící zvířata nechají přijet otevřená terénní auta na pár metrů a doslova je ignorují, nijak nereagují na lidi v nich? – Zvěř je na ta auta už zvyklá, ví, že nejsou nebezpečná. Navíc je vnímá jako celek, jeden velký objekt a ne jako předmět plus několik živých bytostí. A ten objekt šelmám nevoní jako potrava, cítí naftu, motorový olej, prací prášky, šampony, deodoranty, ne maso a horkou krev. Přesto průvodci turisty nabádají, aby v blízkosti šelem mluvili tiše, nevystrkovali ruce z auta a klidně seděli, nedělali prudké pohyby – a popravdě řečeno, když jste doslova uprostřed smečky lvů, tak vás ani nenapadne ta pravidla nedodržovat. •

 

Autor je novinář, bývalý šéfredaktor Mladého světa a bývalý ředitel Reader’s Digest pro střední Evropu. Člen Rady České televize.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement