Bohouši, vrátíš mi můj starý dres? Tvůj Darryl S.

Report

Patnáctého září 1976 podlehli českoslovenští hokejisté v úchvatném finále Kanadského poháru domácímu mužstvu. Bylo to drama, rozhodlo prodloužení. Pro diváky životní zážitek, pro hráče taky. Pak nastala nevídaná situace – hráči si začali měnit dresy. Měnili i střelec rozhodujícího gólu Darryl Sittler s plzeňským útočníkem Bohuslavem Ebermannem. Ti dva se od té doby neviděli, ale teď se zase potkají. Bohuslav se učí anglicky a do kufru chystá Kanaďanův dres.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V polovině sedmdesátých let býval hvězdou československého hokeje – jeho jméno je dodnes synonymem pro skvělé bruslení. Bruslil totiž neuvěřitelně lehce, elegantně a hlavně rychle, tohle bývalo jeho největší zbraní.

Útočník Bohuslav Ebermann.

Nyní mu táhne na sedmdesát, ale vypadá tak o deset let mladší. Štíhlý, silný, pořád plný elánu. „To víte,“ zasměje se, „že bych si ten bílý kanadský dres s číslem 27 nejraději nechal, je to možná nejsilnější hmatatelná vzpomínka na moji kariéru, ale když jsme se s manželkou dozvěděli, proč ho vlastně Darryl Sittler chce, rozhodli jsme se mu ho vrátit.“

Povídáme si na plzeňském krajském úřadu – Ebermann je zastupitelem, navíc dělá v rodné obci Vochov starostu. 

Sešli jsme se hlavně kvůli Kanadskému poháru 1976, neobvyklé výměně dresů a kanadskému protihráči Darrylu Sittlerovi, ale vzpomínat začneme právě na Vochov, na časy Bohoušova dětství. „Už jako malej žáček,“ začíná, „jsem vzhlížel ke Kanadě jako k čemusi nedostižnému, hráli tam profíci, nejlepší hokejisté. Bylo mi jedenáct, když jsem si z časopisu Stadion slavnostně vystřihl a vylepil fotku Gordieho Howa, on byl můj vzor. A chtěl jsem si v té Kanadě jednou zahrát.“

 

Vánoce s letcem a herečkou

Povedlo se to nečekaně brzy – už v prosinci roku 1968, kdy mu bylo čerstvých dvacet let, se dostal do reprezentace. „V první polovině toho roku jsem ještě hrával druhou ligu za Plzeň, ale v létě jsem potom narukoval do výborné Dukly Jihlava.“ 

Bohouš měl talent a fantastickou kondici, takže bylo skoro jisté, že si brzy zahraje ligu. Ale pár týdnů musel počkat, takže zatímco elitní hráči Dukly odjeli v srpnu na zájezd po západní Evropě, on ještě zůstával doma. „Probudili jsme se 21. srpna a kolem kasáren jezdily tanky. Zbraně jsme měli zamčené, nemohli nic dělat, tak jsme na ně jen koukali. Objevily se fámy, že nejlepší jihlavští hráči zůstanou na Západě, ale vrátili se, což bylo dobré pro mě, protože jsem se rychle dostal až do první lajny k bratrům Holíkovým, a díky takhle kvalitním spoluhráčům mě trenéři koncem roku povolali k nároďáku.“

Takže tohle byla Ebermannova první Kanada: „Hráli jsme tam šňůru zápasů proti jejich amatérské reprezentaci, ale mám i jeden nehokejový zážitek. Přesně na Vánoce jsme byli ve Winnipegu, kde bydlelo pár českých rodin a ty si nás tehdy rozebraly – já se tak úplnou náhodou dostal k panu Karlu Kasalovi, stíhači RAF, který měl za manželku slavnou prvorepublikovou herečku Helenu Bušovou; ta například hrávala v divadle s Vlastou Burianem...“

Druhá a zásadní návštěva Kanady se uskutečnila v září roku 1976, k té se brzy dostaneme podrobněji, a ta zatím poslední, třetí, brzy nato; roku 1978. „Tehdy jsem dočasně posílil mužstvo Kladna, které tam jelo na zápasy s Chicagem, Torontem, New York Rangers a Clevelandem.“ 

 

Ebermann má výtečnou paměť: „Dvakrát jsme vyhráli, jednou remizovali, jen jednou prohráli, to byl úspěch. Například Chicago jsme porazili šest čtyři, já dal tři góly a na pozápasové večeři za mnou přišel slovenský rodák Stan Mikita, který přede mě položil smlouvu na 350 tisíc dolarů za sezonu: Zůstaň u nás v Chicagu! Jenže já už měl rodinu, první manželku a dceru, tak jsem o tom ani neuvažoval, ačkoli v Plzni jsem bral měsíčně tři a půl tisíce korun plus čtyři stovky za vyhraný zápas.“

Nabídky na hokejovou emigraci dostávali nejlepší českoslovenští hráči té doby častěji, samotný Ebermann několikrát. „Třeba roku 1975 jsme hráli na mistrovství světa v Německu a Vláďa Vacátko, emigrant z Liberce, který hrával za Düsseldorf, za mnou dennodenně chodil, ať prý zůstanu – že mi dají sto padesát tisíc marek za sezonu.“

Legálně mohl Ebermann odejít až dlouho po třicítce, konkrétně roku 1981, kdy ho draftoval Detroit, a on tehdy bolestivě váhal, ale nakonec za oceán neodešel. „Jedni mi říkali, určitě uspěješ, ale druzí varovali: Ty bláho, Kanaďani a Američani tě budou nenávidět, že jim bereš job, zlámou ti ruce, nechoď tam. A rozhodla moje první manželka – prý to je moc daleko, neumí anglicky, nebude vídat mámu... Tak jsem vzal fleka ve švýcarském Lausanne a později v Grenoblu, se kterým jsem ještě roku 1991, takže po čtyřicítce, vyhrál francouzský titul.“

 

Turnaj snů

Vraťme se ale k prvnímu ročníku Kanadského poháru, který se uskutečnil v září roku 1976. Pro Evropany to tehdy byla naprosto výjimečná příležitost porovnat síly se zámořskými profe‑

sionály, kteří na jiné turnaje nejezdili a často působili jako bájné bytosti, superhokejisté.

Jenže i Československo mělo fantastický tým a kam přijelo, tam bralo medaile. Bohuslav Ebermann přivezl z mistrovství světa ve Finsku roku 1974 stříbro, o rok později z Německa zase, z olympiády v Innsbrucku roku 1976 jakbysmet. Pamětníci dobře vědí, že zlato přišlo až o pár týdnů později na mistrovství světa v polských Katovicích, ale tam si Ebermann překvapivě nezahrál, bylo to k vzteku: „Před tou olympiádou v Innsbrucku jsme měli v mančaftu epidemii chřipky a já, blbec a patriot, jsem hrál i s horečkou. Nebylo to úplně špatné, ale nedal jsem ani gól. Konkrétně ve finále jsem jel dvakrát sám na bránu a Treťjaka se mi nepovedlo prostřelit, ale takových bylo víc... No a potom se sešla trenérská rada kvůli nominaci do Katovic, zazněl tam názor, že mám slabší produktivitu, a tehdejší trenér Plzně mě nepodržel. Namísto toho řekl: Pokud máte někoho lepšího, tak ho tam dejte! Já to nechápal a byly přede mnou dvě možnosti – buď se na ně vykašlat, nebo ukázat, že mě potřebujou. A měl jsem kliku, protože do Kanady koncem léta odletěl širší výběr, než bylo obvyklé, kompletní čtyři pětky, takže jsem se vešel.“  

Splnil se mu dětský sen, protože jeho druhým idolem býval Bobby Hull, „nabušenej chlap, obrovská ramena, rána, jako když kopne kůň,“ a teď bylo jasné, že si proti němu zahraje. A v jakých kulisách! „Přijeli jsme do Montrealu, zašli na první trénink do haly Fórum, což byla hokejová Mekka, kde stačilo otevřít dveře a hokejová atmosféra vás porazila – co teprve, když přišli lidi! Tam je to společenská událost, na hokej se chodí jako do kostela, navíc v přerušeních hrála muzika, varhany, to jsme vůbec neznali.“

Bylo toho víc, co neznali – třeba péči, které se jim dostávalo od pořadatelů. „Ubytovali nás v montrealském hotelu Four Seasons, všude klimatizace, televize, úžasnej luxus – nic takového nikdo z nás nezažil. Občas to bylo až absurdní. Na uvítací recepci jsme letěli do Toronta, kde jsme snědli večeři a letadlem se zase vrátili...“

Všeobecně se očekávalo, že se Čechoslovákům rozklepou kolena, až před sebou na ledě spatří plakátové hrdiny typu Phila Esposita nebo Guye Lafleura, ale už před začátkem turnaje odehráli naši s Kanadou přátelák, který naznačil, že se není třeba bát. „Prohráli jsme 4:7, ale pochopili, že se jim nějaké góly dát dají.“ 

A stačil jeden jediný – v základní skupině jsme Kanadu porazili jedna nula, což byl šokující výsledek. 

„Výrazně pomohl vynikající výkon brankaře Vlada Dzurilly, byl to jeho zápas, navíc měl kliku – Kanaďani ho trefovali i do zad. V tom zápase jsme ukázali, že je s námi potřeba počítat. Hotel stál tři sta metrů od zimáku, a když jsme se tam po vítězství vraceli, ze všech restaurací a zahrádek na nás volali Kanaďani, že nás zvou na něco k pití. Obránci Franta Pospíšil s Oldou Machačem měli ještě lepší historku, jak takhle šli, najednou u nich zastavilo auto, v něm sedí Esposito a ptá se, jestli je může svézt, neuvěřitelné! My tehdy udělali našemu hokeji takové jméno, že se Jágr a spol. později dostali snadněji do NHL – malinko jsme jim pootevřeli dveře.“

 

Velké finále

Československo se s Kanadou znovu utkalo ve finále hraném na dva vítězné zápasy, přičemž ten první, v Torontu, se našim nepovedl, prohráli 0:6. Šestou branku dával v poslední vteřině útočník Darryl Sittler, který prožíval nejlepší chvíle kariéry – nepatřil mezi nejznámější kanadské reprezentanty, ale tentokrát to bude právě on, kdo se dostane do all-star teamu. „Sittlera jsem do té doby skoro neznal,“ přiznává Ebermann: „Jasně, toho roku udělal deset bodů v jednom zápase, dodnes platný rekord NHL, ale jinak jsem věděl vlastně jenom to, že je hvězdou klubu Toronto Maple Leafs...“ 

Sittler nakonec rozhodl i finále druhé, které se hrálo 15. září v Montrealu. U toho gólu už ovšem Ebermann nebyl, trpěl na střídačce: „Tehdy jsem skončil po dvou třetinách, bolela mě ruka. Jel jsem sám na bránu, Denis Potvin mě vzal za rameno a úplně otočil, já letěl k mantinelu, do kterého jsem narazil loktem, ani ho nevyloučili.“ 

Za stavu 4:4 se prodlužovalo, po jedenácti a půl minutách Sittler ukončil celý turnaj. „Objel našeho obránce, řítil se na Vlada Dzurillu z levé strany a udělal fintu – napřáhl, ale nedotáhl střelu, Vlada už měl daleko z brány, tak to šoupl za něj...“

Na archivních záběrech je dobře vidět, že se po pár vteřinách smutku začali naši reprezentanti usmívat. „Převážila radost, že jsme neudělali ostudu, že to mělo na téhle posvátné hokejové půdě úroveň. Na led přišel kanadský premiér Trudeau (otec premiéra nynějšího) s manželkou, předávali pohár. My si pak konečně mohli podat s Kanaďany ruce, a když se Vlado Dzurilla potkal s kanadským brankařem Vachonem, najednou sundal dres a řekl, že chce měnit, což spustilo lavinu. Obvykle si dresy měnili kluci, kteří měli stejná čísla, ale v kanadském mančaftu nikdo neměl moji pětadvacítku a u nás nikdo Sittlerovu dvacet sedmičku, tak jsme na sebe s Darrylem Sittlerem zbyli. Manželka premiéra Trudeaua pak říkala, že aspoň prvně v životě vidí, jak jsou hokejisté oblečeni pod dresy – zírala na ty nárameníky nebo náloketníky, které měli Kanaďané o dost kvalitnější než my...“

Čechoslováci se těšili domů, i s přípravou v Tatrách spolu tou dobou byli už měsíc a půl, chyběly jim rodiny. Letadlo startovalo téže noci: „Na montrealském letišti jsme do něj nasedli a najednou se ozval kapitánův hlas: Vítám na palubě československé mužstvo, je to pro nás čest! Všichni cestující, i když třeba neměli nic společného s hokejem, si v tu chvíli stoupli a tleskali.“

 

Co bylo dál

I Bohuslav Ebermann se brzy dočkal velké zlaté medaile, hned roku 1977 na světovém šampionátu ve Vídni. Dal tam svůj životní gól. V klíčovém utkání proti Švédům mu chvíli před koncem za vyrovnaného stavu poslal Martinec puk vzduchem na druhé křídlo, rozjetý Bohouš přejel obránce, před gólmanem protáhl blafák až doprava a zavěsil – korunoval tím obrovský nervák, diváci doma řvali nadšením.  

Na olympiádě v Lake Placid roku 1980 byl kapitánem mužstva a vlajkonošem československé výpravy, pak se zabydlel v Grenoblu, v devadesátých letech trénoval mládežnickou reprezentaci Švýcarska, později ligovou Plzeň. Potom podnikal, vedl sítotiskovou tiskárnu, pustil se do regionální politiky...

A před půlrokem se mu do života nečekaně vrátil Darryl Sittler, jehož dres číslo 27 visel v Ebermannově skříni čtyři desetiletí. „Že má vysokou cenu, to jsem poznal asi před patnácti lety, kdy za mnou přijeli dva manažeři hokejové síně slávy v Torontu a moc ho chtěli. Já odmítl, že to je trofej, oni mi za něj nabízeli repliku a pět tisíc dolarů, ale odjeli s nepořízenou.“

Jenomže loni v září se v Kanadě konal Světový pohár: „Redaktor Bárta tam dělal rozhovor se Sittlerem, který se najednou zeptal, jestli neví, kde skončil dres z jeho životního zápasu. Bárta mi zavolal a ptal se, jestli ho mám. Mám – ve skříni. Ale nedám...“

Nakonec změnil názor, protože si (díky anglicky mluvící manželce) začal se Sittlerem vyměňovat maily. „On v nich vysvětlil, proč o dres tak stojí. Po třiceti letech manželství mu zemřela milovaná manželka. Pak zemřela taky jeho snacha, čili maminka Sittlerova prvorozeného vnuka Luka. Tenhle vnuk, kterému je dnes dvanáct, hraje hokej a Sittler k němu má obrovské pouto. Luke se narodil 15. září 2004, tedy na den přesně dvacet osm let od chvíle, kdy dal dědeček gól v prodloužení. Sranda je, že já jsem se narodil devatenáctého září a Sittler osmnáctého... No nic – prostě touží po tom, aby ten dres mohl věnovat Lukovi. Tak jo...“

Sittler nabízel peníze, ale Bohouš nechce. Nabízel dokonce, že mu získá jeho tehdejší dres s číslem 25, který visí v torontské hokejové síni slávy, ale ani s tímhle neuspěl. „Pro mě je čest, že tam visí.“

Nakonec se rodiny dohodly, že se začátkem dubna potkají v Kanadě. „Vzkázal jsem, že bych se rád podíval na tři utkání NHL, a on odpověděl, že to nebude potíž, tak se těším. Připravuje program včetně návštěvy Niagarských vodopádů, bude se nám prý věnovat, což je fajn, ale trochu mě vystrašilo, že chce tu naši story dostat do kanadské televize. Už jsem mu psal, že bych raději mluvil francouzsky, ale stejně pro jistotu chodím na angličtinu...“

Doma ve Vochově mu zbude jeho vlastní dres z mistrovství světa ve Vídni a taky hokejka, kterou vstřelil onen slavný gól Švédům: „Sittlerův dres oželím, ale tohle už bych nikomu nedal ani neprodal,“ říká rezolutně: „To předám svým dětem a vnoučatům.“  •

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama