„Sportem bych se uživil, ale na Instagramu vydělávám víc,“ říká biatlonista Ondřej Mánek

Máte za sebou poslední juniorskou sezonu, přestupujete mezi dospělé. Je to pro vás velký zlom?

Je. Protože ještě předminulou sezonu jsem vůbec nevěděl, jestli budu chtít s biatlonem pokračovat. Možná to tak nevypadá, ale ono to opravdu vyžaduje prakticky všechen váš čas. Nicméně si troufám říct, že za ty roky už jsem se v tom naučil chodit a najít si skulinku času na další věci.

 

Mění se přechodem mezi dospělé i konkurence?

Hodně. I na nejkratší trati, na které muži závodí, tedy na sprintu na deset kilometrů, jsou časy i o minutu kratší. Na juniorském mistrovství světa v Kazachstánu jsem byl na pátém místě a mezi kluky, kteří jsou schopní stabilně jezdit do desátého nebo patnáctého místa ve Světovém poháru, je konkurence rok od roku větší. Člověk prostě musí makat. Mně asi hodně pomáhá i to, že jsem ve sportu klidný, během střeleb až flegmatický, což je velké plus. To mě asi naučily sociální sítě, od třinácti let jsem dělal aktivně YouTube.

 

Ve třinácti, to je dost brzy… Jaké ty začátky byly?

Hodně asi pomohl fakt, že mě od dětství bavilo bavit lidi, chodil jsem i do dramatického kroužku. První video se jmenovalo 24 faktů o mně, byl to vcelku bizár. Dneska už ho na mém kanálu nenajdete, ale tehdy docela frčelo. Postupem času jsem divákům začal ukazovat zákulisí ze života a sportu. Ale zabralo to hodně času, tak jsem toho nechal.

 

Jak jste se stal influencerem?

Nenuceně. S YouTubem jsem tehdy rozjel i Instagram a pamatuju si, že když jsem natočil první video, zároveň mi přistála i první spolupráce na Instagramu, byla to reklama na džusy. Ale influencerství se vyvíjelo, nepřišlo ze dne na den. Dneska v tom mladí vidí zlatý důl, myslí si, že si bez velké práce vydělají slušné peníze. Tak to ale není. Já v penězích motivaci neměl, ukazoval jsem přirozeně svůj život a až postupem času se z toho stal byznys.

 

Říkal jste, že vás sociální sítě naučily klidu, který potřebujete při střelbě. Jak?

Od útlého věku jsem se musel vyrovnávat s kritikou a to mě hodně zocelilo. Díky tomu mě ve střelbě jen tak něco nerozhodí. A to paradoxně hlavně během závodu, kdy rozhoduje každá rána a vyhrává ten psychicky nejodolnější. Při tréninku se mi hlavou honí milion myšlenek, ale během závodu se dokážu naplno koncentrovat a je to v závěru mnohdy lepší než při tréninku.

 

YouTube jste opustil, ale na Instagramu vás dnes sleduje čtyřicet tisíc lidí. Ukazujete obrázky ze sportu i soukromí, na druhou stranu když jsme si domlouvali rozhovor, zdál jste se mi opatrný. Čím to?

Jsem zvyklý, že cokoli vypustím do světa, už se toho nezbavím, takřka cokoli je dohledatelné. Právě proto jsem opatrný. Mám nějaká témata, která si chci držet v soukromí a do světa je pustit až v okamžiku, kdy já uznám za vhodné.

 

Obětované dětství

Jak jste se k biatlonu vůbec dostal?

Od tří let jsem se starším bráchou dělal běžecké lyžování. Pak jsem si jednou zkusil střílet ze vzduchovky a šlo mi to. Tak dědu napadlo, že bych mohl zkusit biatlon. Pamatuji si, že doma byl kvůli tomu velký rozruch. Táta nechtěl, aby se začínalo zase s nějakým novým sportem, ale za týden jsme jeli pro vzduchovku.

 

Později jste na tréninky jezdil do Jablonce nad Nisou, což je ze Šumavy opravdu dálka. Jak jste to zvládal?

Začal jsem tam jezdit v patnácti, a to každý týden, domů jsem se vracel jen na víkendy. Cesta trvala třeba autobusy i osm hodin a bylo to dost hrozný, tahal jsem s sebou tašky, zbraň, kolečkové lyže, hůlky… V Praze na Knížecí, kde jsem přestupoval, jsem si nemohl ani dojít na záchod, protože jsem všechny ty věci neměl kam dát. Jsem ale za tu zkušenost nesmírně rád. Naučilo mě to pokoře, a i když se teď mám na svůj nízký věk finančně dobře, pokoru a skromnost si pořád držím. Jsou pro mě klíčové. Když je ztratíte, zároveň tratíte i sám sebe. A myslím, že je to hodně i o rodičích. Ti moji mě, myslím, vychovali dobře. A pro můj sport obětovali spoustu peněz a času.

 

Nemáte někdy pocit, že jste trochu přišel o dětství?

Je to tak, na první party jsem byl až v devatenácti. Víc než sport mi však dětství vzaly sociální sítě. To, co jsem řešil já v sedmnácti, teď řeší moji vrstevníci ve dvaadvaceti. Za to, že jsem během dospívání sportoval, jsem nesmírně rád, protože řada influencerů v tomhle věku měla – nebo dodnes má – problém s drogami. Ono je to asi pochopitelné. Když jako mladý přijdete k nějakým hezčím penězům, tak se to asi takhle projeví. Ale já měl sport, a tak se tohle u mě nikdy nestalo.

 

Život v síti

Jste spíš sportovec, nebo influencer?

Rozhodně sportovec. Jak jsem se už zmiňoval, předminulou sezonu jsem velmi váhal, zda pokračovat, nebo ne. Vytyčil jsem si, že když se umístím na mistrovství světa juniorů do osmého místa, dává mi smysl jít dál. Skončil jsem pátý, u biatlonu zůstal a teď v tréninkové přípravě budu dělat maximum, abych viděl, na co to tělo má.

 

Nevadí trenérům, že jste tak aktivní na sociálních sítích?

V začátcích jim to vadilo hodně, ale teď vidí, že to bez toho nejde. Fanoušci chtějí vidět zákulisí, to, co nevidí v televizi. Pak se to pojí s různými spolupracemi…

 

Je obsah vašich sociálních sítí spontánní, nebo promyšlený?

Je to promyšlené. Bez toho by to nešlo. Lidé jsou u mě naučení na můj životní styl, který je baví sledovat. Když se jim otevřete, mají důvod vám pak víc věřit. I když to tak možná nevypadá, celé je to promyšlené, nejde se to naučit, neexistuje asi žádná příručka, která by vám řekla, co přesně dělat. Musíte to přirozeně vědět. Pro mě to byla příležitost, díra na trhu, kdy jsem jako sportovec začal prezentovat svůj život a životní styl na sítích – a jsem tak spokojený. Mám v současné době nějakých pět dlouhodobých spoluprací, do toho mám svoji značku oblečení, která je velmi úspěšná. Do budoucna bych se rád věnoval spíš svým produktům a dlouhodobým partnerům.

 

Říkáte, že se sociální sítě nedají „naučit“, na druhou stranu ale máte obsah dobře promyšlený. Co to znamená?

Mám souhrnný plán na měsíc, kdy jaké spolupráce a klienty musím odbavit. Reklamy mám většinou jen v instastory, kam můžete přidat link na e-shop, takže je to účinnější. Málokdy mám reklamu přímo na zdi. Když ale máte něco promovat, musíte k tomu vymyslet příběh, protože ten většinou nejvíc prodává. Musíte vymyslet, jak to komunikovat, na co publikum slyší a jak s ním celkově pracovat.

 

Co vás uživí lépe – sport, nebo Instagram?

Instagram. Pokud bych měl být živ jen ze sportu, určitě to taky půjde, ale nebude to na nějaké vyskakování. Člověk s tím ale musí umět marketingově pracovat. Pokud se sport a marketing dobře spojí dohromady, je to pak určitě mnohonásobně lepší.

 

Kolik času na sítích denně trávíte?

Úplně to nepočítám, ale je to asi čtyři až pět hodin. Což je srovnatelné s ostatními sportovci. Rozdíl je v tom, že zatímco já vydělávám, oni koukají na film nebo si hrají.

 

Boj s vlastním tělem

Ještě jednu důležitou věc jsme nezmínili. Anorexii, která není u vrcholových sportovců-vytrvalců ojedinělá a kterou jste si prošel i vy. Co se stalo?

Odmala jsem byl takové větší dítě, rád jsem jedl a váhu moc neřešil. Pak ale přišlo období, kdy i trenéři doporučovali zhubnout, od kolegů jsem slýchával narážky na to, jak vypadám. A i když to říkali se vtipem, přešlo to do stavu, kdy jsem si říkal, že už takhle dál vypadat nechci a chci s tím něco dělat. A takhle nějak se to stalo. Paradoxem je, že to bylo v období, kdy se mi dařilo, měl jsem sportovní úspěchy. Nestalo se to ze dne na den, přišlo to plíživě.

 

Jak funguje anorektická psychika?

Jste hodně roztěkaný, někdo vám něco říká, ale vy ho nevnímáte. Jediné, o čem přemýšlíte, je jídlo. Abyste ho nesnědli moc, neustále se pozorujete, srovnáváte se se starými fotkami. Je to strašný...

 

Co vás z toho dostalo?

Covid a karanténa, kdy jsem byl zavřený doma a normálně jedl. Také si toho všimli rodiče a já si vyhledal odbornou pomoc.

 

 

Srovnal jste se s tím?

Myslím si, že ano. Ale člověk, který si anorexií prošel, už ji asi bude mít v hlavě do konce života. Ať si každý říká, co chce, ale ten, kdo tyhle problémy zažil, to někde stále má. Dnes to není jen problém žen ve sportu, je to problém i mužů, jen se o tom tolik nemluví.

 

Když jste byl v té nejhorší fázi, jak vypadal váš jídelníček?

Před závodem tělo potřebovalo dostat šok, takže jsem třeba snědl obrovskou čokoládu. Pak jsem se zas hlídal, byl jsem vyprahlý, sledoval jsem, kolik kalorií jím, až pak zas byl závod a já si dal čokoládu… a takhle to šlo dokola. Sice jsem podával výkony, ale nebylo to udržitelné a už vůbec to nebylo zdravé.

 

Jak se cítíte teď?

Teď jsem v pohodě, jím všechno normálně, dobře se mi sportuje. Ale jak jsem říkal, myslím si, že z hlavy to úplně dostat nejde.

 

Jednou z výrazných – a také kontroverzních – postav českého biatlonu je bývalá reprezentantka Gabriela Soukalová. V jednom rozhovoru jste prozradil, že biatlon děláte i díky ní...

Je to tak. Jsme dobří přátelé a řekl bych, že jsme si charakterově a povahově hodně blízcí. Gábina mi pomohla dostat se mezi zajímavé lidi a ukázala mi svět, ve kterém teď žiji. Pomohla mi také udělat si pomyslný štít a zvládat okolní nátlaky nejen médií.