Tereza Voříšková: Vždyť já si o herečkách myslím svoje

Lidé

Nejprve jsme si v redakci všimli, že Tereza Voříšková dovede kromě hraní taky pěkně psát. Ozvali jsme se jí, ale trajdala na západní polokouli a nedává prý rozhovory. Jenomže pak Tereze zavolal Vojta Kotek, že by s těmi rozhovory mohla udělat výjimku, a ona dala na intuici. Kývla. Po jejím návratu z Kostariky se scházíme nad palačinkou a vedeme velmi osobní dialog.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vybrala jste výbornou kavárnu.

Jo?

 

Redakci máme na náměstí Republiky a sem na Štrossmajerák to je tři minuty tramvají.

Budu u rozhovoru jíst, nevadí? Objednala jsem si palačinku... Jinak tady hned vedle v lahůdkářství mají hermelínový chlebíčky, který miluju, a kdybyste šel směrem k Veletržáku, za chvíli po pravý straně uvidíte cukrárnu, která vypadá jak z jiný doby, vede ji prošedivělá krásná dáma, co pracuje na jednom místě snad šedesát let, a ta má věci! Nezajdeme na dortík?

 

Pojďme si spíš povídat.

Tak si ukrojte trochu mý palačinky. Ale nejezte ji od kraje, musíte zprostředka, kde je nejvíc šunky, oliv a sýru... Dobrá, ne? Hele, a ta milá cukrářka tady vedle používá opravdu máslo, opravdu cukr, opravdu žloutek a tak dále. 

 

Taky pečete?

Ráda – můj praděda Voříšek provozoval jednu z nejlepších cukráren v Praze, bylo to v Libni. Měl jedenáct zaměstnanců, dvě auta pragovky a dodával po celém městě. Když jim cukrárnu znárodnili, natíral třeba lodě v loděnici; prababička tam sice zůstala, ale jenom jako prodavačka...

 

Víte, proč jsem s vámi dostal chuť udělat rozhovor?

 

Netuším.

 

Koukal jsem na perfektní seriál Dabing Street...

... děkujeme, nás to natáčení strašně bavilo...

 

... a zároveň četl vaše krásné statusy na sociálních sítích.

Fakt se vám líbily?

 

Moc. „Byla jsem malá a bylo pozdě večer. Máma s tátou mě nechali koukat na televizi, ségra musela jít spát. Byl to cestopis. Asi Amazonie, nebo Vietnam. To bylo jedno. Byla tam řeka. Krásná. Říkala jsem si, že to není opravdový. Voda přece nemůže mít takovouhle barvu. Pak jsem o tý řece snila. A pak jsem na ni zapomněla...“ Je to sugestivní.

Víte, já jsem během posledního roku a půl zjistila, že se zbytečně bojím, a to i běžných věcí. Nedělám spoustu činností, které bych dělat chtěla, a jednou z těch činností je psaní a sdílení těch textů. Já totiž odmalička pořád něco čtu a píšu. Kromě toho bývám spoustu času na cestách a mockrát se mi stalo, že jsem z těch cest chtěla zveřejnit text, ale pak převážil pocit, že jsem trapná, blbá a neměla bych obtěžovat lidi blbostma. 

 

Nejsou to blbosti. Čtenář má pocit, že je s vámi. 

Fakt? Mně se chce brečet... Můj přítel Matyáš šílel, protože čtrnáct dní poslouchal, že nic takového nemůžu uveřejňovat; já se opravdu musela překonat, protože jsem dopředu vyděšená z reakcí a chovám se až autisticky... Ale poslední dobou to začíná být lepší. 

 

V čem byl vlastně problém?

No třeba v tom, že se u mě na Instagramu vyskytovala spousta agresivních lidí, kteří tam psali hnusy – nejhorší z nich bylo, že jsem tvaroh na ču***u, to napsal Zdeněk123... Tihle Zdeňkové mě otravovali, ale nakonec jsem se odvážila pár krátkých textů opublikovat, a ukázalo se, že je to pro mě velikej krok. Konečně dělám to, co sama chci.

 

Chtěla jste být herečkou a jste jí dávno, ne? 

Hm.

 

Výbornou. A mezinárodní.

Hm. Já nevím, jestli do budoucna chci být – jenom – herečkou... Ale víte, co je ještě zajímavé ohledně toho psaní? Jakmile jsem texty konečně uveřejnila, sprosťáci nebo stalkeři zmizeli, což jenom potvrdilo moje přesvědčení o tom, že vnitřním nastavením tvoříme realitu okolo sebe: dokud se mi zdálo, že jsem nejhorší na světě a chovám se trapně, ostatní se tak ke mně chovali. Poslední dobou ale začínám chápat, že o sobě můžu přemýšlet i jinak.

 

Před chvílí jste mě zarazila. Vy nevíte, jestli chcete být herečkou?

Možná mi hráblo, ale čím dál častěji přemýšlím o tom, že bych chtěla ještě víc cestovat a zároveň ty cesty popisovat. Zároveň vím, že to podobní travelleři nemají lehký, protože jsou málokdy svobodní – vlastně je živí ty hotely, ve kterých přespávají, a podobně; čili přežívají díky tomu, že dělají reklamu. A to mě neláká. Cestování mě šíleně baví právě kvůli té volnosti, kterou přináší, takže se snažím vymyslet způsob, jak být tvůrčí a zároveň co nejsvobodnější.

 

Chápu. Abyste prostě o nudných místech mohla napsat, že jsou nudná.

Jo, například. Nehledě k tomu, že válet si šunky v pětihvězdičkových resortech by mě stejně moc nebavilo, ráda cizí země projíždím a zkoumám... Možná bych se mohla soustředit na sympatická místa, která jsou z nějakých pochopitelných důvodů drahá, a tak se tam málokdo dostane. 

 

Třeba na jaká?

Teď v Kostarice jsem na ně narážela. Kostaričani si chrání džungli, takže se na některá místa v rezervacích dostanete jenom na raftech, dvoudenní výlet vás stojí kolem třiceti tisíc, ale vy víte, že ty peníze pomáhají chránit tamní les a indiánský kmen; podporují ekologii... Tak třeba o takových místech by se mi, myslím, psalo dobře. 

 

Opravdu byste kvůli cestování byla schopna obětovat herectví?

Herectví není úplně svobodný ani tvůrčí obor, a já občas cítím, že bych ze sebe chtěla dostat víc. Mohla bych to aspoň kombinovat s něčím jiným. V posledních pěti letech si práci dost vybírám, točím dva projekty ročně, a to znamená, že se zbylých sedm měsíců snažím nezbláznit. Vzala jsem si za svůj filmový festival Mental Power, ale ani ten mě nezaměstná naplno, takže o tom travellingu přemýšlím vážně. Jen teda musím definitivně překonat strach z toho, abych se nezařadila do kategorie píšících herců a hereček, kteří při psaní hlavně využívají popularitu odjinud. Jsem ta poslední, která by musela psát za každou cenu, protože i bez toho se zatím uživím. 

 

To já jsem přece Pepa

Několikrát jste už zmínila potřebu potlačovat strachy. Řeknete mi k tomu víc? 

Prostě se zbytečně spousty věcí bojím a snažím se to změnit – mám například pana doktora Čecha, který se specializuje na psychosomatickou medicínu. Znáte knihu Zdraví jako cesta od Ruedigera Dahlkeho?  

 

Ne.

Škoda, hezká knížka... O konceptu psychosomatické medicíny jste ale nejspíš slyšel, tak jenom stručně a laicky – jde o to napravit potíže hlavně uvnitř, v mysli, protože ony pak zmizí i z fyzického těla. 

 

S čím jste kdysi za doktorem Čechem přišla?

Třeba s tím, že jsem skoro pořád nemocná. Nemoc je signál, a my jsme se začali malými krůčky dostávat k podstatě problému – ukázalo se, že mám ty strachy, a když žijete ve strachu, jste nemocný. Býváte negativní nebo nervózní, ačkoli třeba předstíráte veselí; skoro všichni v sobě ty nánosy máme. A ono je důležité podívat se, co zhruba znamenají. Například: Jste úspěšnej, nemůžete už být slavnější, ale pořád nejste spokojenej, takže sláva ani peníze vám klid nepřinesly – a tak je třeba zjistit, co vám ho přinese. 

 

Vy jste na české poměry hodně slavná...

Dobře, a až nedávno mi došlo, že jestli něco nutně potřebuju ke spokojenosti, tak je to vnitřní balanc – nechci už být extremistkou. Pak mi taky došlo, že musím vyřešit konkrétní stará nedorozumění s rodiči, sourozenci nebo partnery – všichni bychom se v sobě měli zkusit trochu zorientovat. Nejlíp tak, abychom se ráno dokázali upřímně smát, těšit se z malých věcí, to je cíl. Mně se stávalo jen málokdy, že bych se ráno probudila a měla radost, ale učím se s tím pracovat a zlepšuje se to. Mívala jsem strach, co si o mně lidi myslí, jestli mě vůbec mají rádi, vnímala jsem sebe samu pohledem svého okolí, ale teď mám pocit, že se pomalinku jak krteček vyhrabávám ven.

 

Ano, troufnete si například nastoupit do přeplněného autobusu. Cituju: „Barbados. Třicet stupňů. Po škole. Tma. Jeď místním autobusem, říkali lokálové. Kde je zastávka? No ta tyč vždycky. Musíš prostě mávat. Jdu tedy k tyči, stojím a mávám. Přijede autobus, kterej vypadá, že se do tří kilometrů rozpadne. Je v něm místo pro devět lidí, ale uvnitř už jich sedí tak dvanáct. Všichni jsou nádherní. Tmavá kůže, svítící oči a zuby...“

Pod mým statusem, který takhle začínal, se hned objevilo několik komentářů: „Na co si hraješ, vždyť je to tam úplně bezpečný...“ Jo, ale já v tu chvíli trochu strach měla. Později jsem stejným autobusem jezdívala, ačkoli jsem nikam nepotřebovala, protože tam hraje rap a všichni zpívaj, je to moje atmosféra, miluju tam být namačkaná a zpocená. Ale zpočátku jsem strach překonat nemohla a raději se vykašlala na plánovanou pláž, na surf nebo na hodinu jógy.

 

Možná to nebyl strach, jenom vám chyběla správná nálada.

Byl to fakt strach. Když bydlí samotná holka na Barbadosu v levnější čtvrti, může to být hustý, černoši jsou dost nadržení... Dejte si ještě aspoň kousek mojí palačinky!

 

Jak jste myslela větu o tom, že jste vždycky byla extremistka?

Měla jsem svět nastavený černobíle, prostě radikálka. Na jednu stranu jsem dnes ráda, protože co se týče kariéry, byl to přístup, který se podle mě vyplatil. Když jsem nechtěla dělat rozhovory, tak jsem je nedělala. Nebo jsem nikdy nešla do reklamy, i když to znamená, že nemám takovou finanční nezávislost jako kolegové na podobné úrovni. Odmítala jsem peníze za to, že prodám svůj obličej třeba firmě, ke které nemám vztah, a jsem ráda. 

 

A na stranu druhou?

Radikálnost jsem uplatňovala například i ve vztazích: „Tys mi jednou zalhal, tak to už nikdy nic!“ A podobně. Celkově jsem měla spoustu nekompromisních názorů. A když máte pořád na všechno názor, tak jste strašně unavenej, to nejde. Pan doktor Čech mi správně řekl, že můžu mít buď silný vztah, nebo svoje silné názory. 

 

Čili vy jste na tom ještě před několika málo lety nebyla psychicky nejlíp.

V té době jsem se v podstatě cítila dobře, jen jsem byla unavená, přepracovaná a často nemocná. V jednu chvíli mi pak ale došel například fakt, že si nepamatuju asi půl roku ze základní školy, a postupně jsem zrekonstruovala, že se mi v tu dobu stalo pár špatných věcí – nebyla jsem tehdy nejoblíbenější žačka, občas mi někdo strčil hlavu do záchodu, schoval bačkory a podobně. Zapomněla jsem na to, protože to pro mě bylo těžký, ale není špatné si tyhle události uvědomit a rozloučit se s nimi: „Tohle mě kdysi zranilo, ale teď už ahoj!“ Když se rozloučíte se starými křivdami, jste schopen nadhledu a sebereflexe, což je důležitý.

 

Promiňte, ale coby chlap se odmítám rýpat ve starých křivdách. 

Já se taky nechci rýpat, ale přeci jen, dva tři body z dětství jsem si potřebovala ujasnit – možná to je opravdu spíš ženská věc, budeme přece matky... Jestli už tu palačinku nebudete, tak já ji začnu preparovat, vyndám z ní to dobrý... Ale abych to shrnula: mě opravdu fascinuje, jak vnitřní realita mění tu vnější. Nějakej Pepa píše tři čtvrtě roku nadávky, že jsem úplná kráva, mě to trápí, ale pak si řeknu: „Vždyť to já jsem ten Pepa a trápí mě hlavně možnost, že bych opravdu mohla být úplná kráva.“

 

Na to jste přišla vy?

Myslím, že mě k tomu nějak dovedl doktor Čech, nevím. Řekla jsem tomu Pepovi v sobě, že už stačilo; nejsem úplná kráva, nejsem neschopná. Možná nevím přesně, co jsem, ale tohle ne... A když jsem si to zformulovala, tak mi skuteční Pepové přestali ty svoje hnusy psát!

 

O Amících teď nemluvme

Když se vás lidi v cizině ptají na povolání, co jim odpovídáte?

Celý svůj dospělý život jsem odpovídala, že jsem studentka, za herečku jsem se styděla, a až letos v lednu na Barbadosu jsem si řekla, že mám věk na to, abych nelhala – a tak jsem ostatním studentům řekla pravdu, že jsem herečka. Děsilo mě, že se strhne velká debata, což se sice opravdu strhla, googlovali si mě, bylo to trapný, ale vydržela jsem, a po pěti minutách byl klid. Všechny to přestalo zajímat. 

 

O jakých studentech to mluvíte?

Byla jsem tam na kurzu angličtiny.

 

Já myslel, že anglicky dávno umíte.

Teprve teď. Předešlé zahraniční filmy a seriály jsem natáčela v něčem, čemu Kryštof Hádek ještě milosrdně říká angličtina černošská, ale v posledním roce jsem zamakala a moje současná angličtina je jednou z mála věcí, na které jsem v životě pyšná. Ještě před pěti lety jsem se texty učila téměř foneticky, ale když jsem nedávno točila poslední projekt s Američany, konečně se mi s tím jazykem pracovalo pohodlně.

 

Co to bylo za film?

Seriál, ale nemluvme o něm, dopadlo to strašně. 

 

Jak to?

Nakonec v něm nejsem, Amíci mě přeobsadili – hlavní herec byl o dvacet let starší a vadil mu věkový rozdíl. Celkově chtěl okolo sebe starší herečky, takže nás mladé přeobsadili, ale to je jedno. Anebo vlastně ne. Tenhle náš svět je šílenej.

 

Ale zaplatili vám, ne?

Zaplatili, díky čemuž mám tenhle rok pohodu – poslední dobou jsem mohla odmítnout spoustu hereckých nabídek... Nemusím točit za každou cenu blbosti, což je fajn, ale ještě lepší by bylo, kdybych zůstala v tom obrovském americkém seriálu. Před pár dny se mě londýnská agentka zeptala, jestli jí už můžu poslat ukázky, a když jsem řekla, že nic nepošlu, protože tam nakonec nehraju, tak koukala.

 

Kolik času jste tomu seriálu věnovala?

Stihla jsem tři epizody, pár scén... Natáčelo se v Berlíně, kam jsem lítala třikrát týdně. 

 

Lítala?

Jo. Já chci spát doma, když to jde. Ale bylo to tam dobrý – měla jsem svůj karavan, asistentku, učitelku angličtiny i úžasnou hereckou koučku... Doma v Praze žiju normálně, ale pak si umím tyhle věci vychutnat. Přiletíte do Berlína, máte krásnej hotel, všude vás vozí řidič... Mě už to nerozhodí, znám to a vím, že luxusní podmínky přicházejí ve vlnách a není tomu dobrý podléhat, ale stejně; je to super. Na limuzínu se těšíte. Takže jsem do Berlína jezdila nadšeně, jenže jednoho dne jsem zase už měla sbalené kufříky, že odjíždím, a najednou volají, ať zůstanu doma.

 

Poplakala jste si?

Samozřejmě, byla jsem vzteklá jak hovado. Tenhle seriál byl výjimečnou příležitostí, která otevírá dveře, a já podobnou situaci zažívala podruhé. Když jsem před osmi lety natáčela americký seriál Missing, tak mi v Disney nabídli smlouvu na tři roky, ale já tehdy v Americe nedokázala zůstat. Necítila jsem se tam dobře, byla jsem zamilovaná v Praze, a jak říkám, taky dost radikální. Zpětně mám pocit, že jsem udělala dobře, ale tentokrát už jsem cítila, že to zvládnu.

 

Co by se stalo, kdybyste v tom seriálu zůstala?

Otevřelo by mi to dveře právě k agentům do Londýna, což by se celkem hodilo, protože mám pocit, že u nás se točí dobrých věcí čím dál míň; nedá se na to spoléhat. 

 

Není tohle pravý důvod, proč teď přemýšlíte o profesionálním cestování?

Nevím. Máma říká, že o mě nemá strach, protože když se mi nějaká činnost nedaří, tak to zbytečně netlačím dál a začnu dělat něco jinýho. To podle mě sedí. Hraju proto, že se mi hlavně tady v Česku pořád daří, nějak to jede – ale nejsem herečkou na život a na smrt. Baví mě to, ale jsem z té práce i unavená.

 

Vaším posledním velkým filmem bylo Po strništi bos, kde jste si poprvé a naposledy pořádně zahrála s Janem Třískou...

Z jeho smrti jsem smutná, protože jsem Jeníčka zbožňovala; on byl strašně hodnej, obzvlášť na mě. Pořád všechny chválil. Největší profík, úplná pusinka... Na druhou stranu byl ten jeho odchod hodný génia – on byl totiž kluk, měl spoustu klučičí energie, snad každá ženská do něj musela být zamilovaná. Úplně ho vidím, jak je u té sochy na Karlově mostě, všimne si ho paní, říká, „pane Třísko, slezte“, a on se klukovsky usmívá, že nesleze... Nádhernej člověk.

 

Naučil vás něco?

Spíš mě oblažoval svou přítomností – choval se ke mně a ke všem okolo s respektem, člověk se v jeho přítomnosti cítil krásně. Mně se pak na Barbadosu stala s jedním černým bezdomovcem zvláštní situace, za kterou jsem byla vděčná a která mi Honzu Třísku zas připomněla.

 

O co šlo?

Sběrač korálů mi poděkoval za to, že se k němu chovám s respektem. 

 

Neřeknete mi tu historku celou?

Asi to bude znít jako klišé... Seděla jsem na pláži a viděla tam chlapa oblečeného v trenclích s větvemi v rukou. Zapadalo slunce, kýč jak bič, a tenhle chlap vždycky udělal patnáct kroků, a pak zazpíval kus improvizované písničky líp než Dan Bárta. Pozorovala jsem ho půl hodiny, než došel ke mně, špinavej, zanedbanej a vyhublej. Řekla jsem, že má nádhernej hlas a že děkuju za tu uplynulou půlhodinu na pláži. On se zeptal: „Víš, co dělám?“ Vysvětlil, že sbírá korály, a pak začal zase zpívat vymyšlenou písničku. Já tancovala. On se dlouze pomodlil za mě i za všechny mé blízké a dal mi korál – musela jsem ho tam nechat, za vývoz korálů hrozí osm let... Ještě mi řekl, že turisti na Barbadosu, kteří jsou často bohatí, bývají úplně zaslepení a že jenom díky lidem, jako jsem já, věří v lásku a v dobrej svět. Což jsem přesně cítila u toho Honzy Třísky; viděl svět krásnej. 

 

Shrnula byste, co vás fascinuje na cestování?

Strašně ráda se divím. Někam přijedu a rovnou se začnu divit – klidně už tomu, že tam nic k divení není. A mám ráda takové to pronikání, třeba moment, kdy se naučíte jezdit v newyorském v metru. Nebo když jste podruhé v pralese, a tentokrát už víte, které čtyři druhy opic tam žijí a jak se každý z nich chová. Nebo když je vám najednou jasné, co lokálního si kde v hospodě objednat k večeři – ráda přijímám tyhle impulzy.

 

Začalo to už v dětství?

Možná. Já vždycky jezdila hodně po světě s folklorním souborem Valášek; třeba měsíc jsme vystupovali po Mexiku, to mi bylo tak patnáct. Každý večer na jevišti a ráno žehlit kroj, ale mě ty cesty bavily. Byli jsme i v Americe nebo v Číně, pokaždé to bylo úplně jiné. Třeba ze Šang-haje si pamatuju jenom hotel, kde byl automat a v něm ledový, jak cecek sladký kafe v plechovce, za který jsem utratila veškeré kapesné, protože mi strašně chutnalo... Brzy jsem prostě poznala, že svět je jinde úplně jinej než tady a nabízí mi spoustu příležitostí k tomu divení.

 

Ještě jednou ocituju kus vašeho textu: „Mýtus tvrdí, že bůh domaloval nebe a vypláchl si v Rio Celeste štětce. Vědci tvrdí, že se jedná o optický klam, kombinaci minerálů a slunečního světla. Nikdo nechápe, proč je ta řeka tak modrá. Já tvrdím, že je to nejkrásnější barva na světě. A že tu barvu znám. Že jsem o ní snila a pak jsem na ni zapomněla. A ted’ se v tý barvě koupu, jako v nějakým bláznivým snu...“ 

U řeky Rio Celeste jsem byla v Kostarice před pár týdny a samým dojetím jsem si u ní musela zakřepčit taneček štěstí. S Matyášem jsme tehdy dorazili do národního parku pozdě, k řece už nás nepustili, on z toho byl nešťastnej, ale já si všimla cedulky se šipkou, která nás zavedla na pozemek Davida, který tam pořádá vyjížďky na koních. David viděl, jak jsme smutní, tak řekl: Jděte po mém pozemku pořád dolů, tam na ni narazíte.“ Všude jinde je park hrozně turistickej, ale tady byl na břehu jenom párek potetovaných batůžkářů, kteří nás přivítali slovy „my vám to nádherný místo necháme“, a tak jsme zůstali sami v neskutečně modré laguně, kde se dalo i koupat. Nezapomenutelný...

 

Cit slečny T. pro mentosky

Teď vůbec nic nenatáčíte?

Ne. Začnu jen zkoušet divadlo s Viktorem Taušem tady kousek na Jatkách 78.

 

Jste bez práce nervózní?

Na to si zvyknete. Filmová herečka nikdy nebude mít práci pořád, celoročně. Jen musím mít systém, abych všechno neutratila dřív, než přijde další práce. Ale už jsme to vlastně zmínili, já jednu práci mám, a to s mýma mentoskama – chystáme přece další festival Mental Power.

 

Jak jste se k tomu dostala?

V krátkosti vám všechno řeknu, ale vy nejdřív napište, že jsem slovo mentosky pronesla vlídně a s láskou, jo? Takže: Ten pocit, že mi herectví nestačí, se občas vrací už deset let a já se vždycky snažila vymyslet, čemu se teda ještě můžu věnovat. Zkoušela jsem dělat zdravotního klauna, ale nezvládla jsem to – po návštěvě dětské onkologie jsem se sesypala, a pak se z toho lízala tři týdny. Došlo mi, že těm dětem nemůžu pomoct, protože jsem slaboch a nepředám jim žádnou energii. Moje máma nakonec řekla: „Vždyť už děláš dlouho ty mentálně postižený, tak se jim věnuj ještě víc!“ A v tom jsem se konečně našla. Na Mental Power jsem dávno dělala porotkyni, ale před dvěma lety jsem se tomu začala věnovat naplno  – jsem něco mezi maskotem a produkční.

 

A o co přesně jde?

Máme zhruba šest set lidí, klientů z celé republiky i ze zahraničí. Každá organizace, čili ústav, si napíše scénář, sami v tom pak hrajou, prostě každá organizace natočí svůj film. U nás se těch filmů nakonec sejde kolem padesátky, všechny účinkující pozveme do Prahy a uspořádáme jim třídenní párty.

 

Jaké ty filmy jsou?

Některé tak nádherné, že byste je mohl promítat v kinech, a některé vůbec nepoberete – je to jako v normálním filmovém byznyse. Ale důležitější asi je, že se ti lidé pár dnů cítí jako hvězdy; projdou se po červeném koberci, všichni jim tleskají, oni si jdou pro cenu a milionkrát děkujou... Já vás v červnu pozvu, jo?

 

Zašel bych.

Je to neskutečná pařba, při předávání cen řvou radostí a pro mě to je absolutní sdílení lásky. Mám mezi nimi spoustu kamarádů, dostávám od nich strašně moc energie. Ale nejspíš jí dost taky dávám, protože potom vždycky bývám tři týdny nemocná... Jakmile začne program, nejmíň pět lidí se na mě nalepí a nepustí se mě po celý ten večer, to bývá normální... 

 

Zkuste o tom něco napsat tím svým pěkným úsečným stylem.

Vy se mě k psaní snažíte nakopnout. Díky.

 

Protože jste talent, na herečku píšete skvěle – snad jsem vás neurazil.

Vůbec ne, já si o herečkách myslím svoje... A o vlastním psaní vím, že jeho kvalitu vědomě neovládám; píšu zatím vyloženě intuitivně... Takže víte co? Asi bych přece jen nějakej bijáček klidně udělala, abych pak mohla svůj honorář procestovat.

 

Kam byste teď vyrazila ze všeho nejraději?

Snila jsem o Grónsku, ale byla jsem doma přehlasovaná, že prý do takové zimy ne. Škoda. Četl jste román Cit slečny Smilly pro sníh? Tu knížku miluju, ale dobře, pojedeme tedy nejspíš do Nepálu, kde se dá zvládnout třeba už za deset dní nádhernej trek, na který není třeba být horolezcem. Já chci chodit – mým vůbec největším životním snem je pěší Pacific Crest Trail čili Pacifická hřebenovka z Mexika do Kanady přes celou Ameriku, která se dá zvládnout zhruba za půl roku. Problém je, že jsem si na pouti do Santiaga de Compostela udělala chronický zánět na noze... Šla jsem část té cesty na jednom chodidle s pohorkou a na druhém, hrozně nateklém, se žabkou; jo, měla jsem vzdát, jenže radikalita mě nutila jít dál... Ale teď bychom přece jen mohli vyrazit na dort do tý cukrárny tady vedle, která je zaprášená cukrem, ne? Protože ty větrníky tam...

 

No?

To jsou opravdu větrníky...

 

Holka do světa
ČEŠTÍ DIVÁCI ČASTO NEVĚDÍ, JAK JE TEREZA VOŘÍŠKOVÁ ÚSPĚŠNÁ. VELKÉ ROLE DOSTÁVÁ I V ZAHRANIČÍ.
 
Na revoluci si nepamatuje, bylo jí sotva pět měsíců. Tereza Voříšková se narodila v Praze 29. června roku 1989. Od raného dětství tancovala ve folklorním souboru Valášek, se kterým postupně procestovala svět.
Do Valášku si chodívali režiséři vybírat dětské herce, a například Filip Renč ukázal na malou Terezku, která tak dostala hlavní roli v klipu Medvídek skupiny Lucie. Jejím skutečným filmařským debutem byli ovšem až Rafťáci z roku 2006, a od té chvíle se nezastavila: Zemský ráj to na pohled, Bobule, Laputa, loni pak poprvé i role maminky ve filmu Po strništi bos... 
Tereza mluví (dříve obstojně, dnes už výborně) anglicky, a tak se nenechala omezovat hranicemi — velké role dostala třeba v americkém seriálu Missing nebo kanadském Clay’s P.O.V.
Považuje se za herečku filmovou, ale několik let vystupovala v Divadle Komedie a letos si už potřetí zahraje Julii na Letních shakespearovských slavnostech.
Je patronkou akce Mental Power Prague Film Festival – mezinárodního filmového festivalu (ne)herců s mentálním a kombinovaným postižením, který se letos uskuteční 7. až 9. června v Praze.

 

 

Moje superhrdinka 
O STARŠÍ SESTŘE MLUVÍ KOSTYMÉRKA A NÁVRHÁŘKA SÁRA VOŘÍŠKOVÁ
 
Taky jsem kdysi hrála, ale jenom v dětství – ségra to dělá dobře a dvě Voříškový by už byly moc, navíc já se stydím. Ona je extrovertka, já totální introvertka, ale s tímhle mi dost pomohla, protože se za mě – o tři a půl roku mladší holku – nikdy nestyděla a automaticky mě brala do společnosti, mezi kamarády.
A vůbec, pro mě je Tereza superhrdinka.
Ví to každý, kdo ji poznal – ségra září pozitivní energií, pořád dělá vtípky, a zajímá se o každého včetně třeba bezdomovců, nerozlišuje. Sama se chová bez manýr a úplně normálně, ačkoli někdy je teda schopná omylem vyjít z bytu s bačkorou na jedné a teniskou na druhé noze, i takhle ji občas můžete potkat na Letné. A v teplákách ještě častěji. Zato namalovanou skoro nikdy, takže ji možná nepoznáte... 
Je trochu extremistka – jednou odjede do šíleného mrazu sledovat polární záři, a pak jde s angínou pěšky do Compostely. 
Doma si hodiny čte knížky a vaří takovým stylem, že kdykoli mě pozve na oběd, připadám si jako v nejlepší restauraci.
Přemýšlím i o nějaké kritice, ale bohužel nemůžu sloužit: já na ni nic nemám. 
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama