Nová naděje. Už zase

Názory

Část voličů se železnou pravidelností hlasuje pro strany, o nichž si myslí, že už to konečně všechno rychle změní k lepšímu. Letošní komunální volby nebyly v tomto směru výjimkou. Velká očekávání ovšem často končí nemenším zklamáním.

Téměř po každých volbách se objeví nějaká tvář, která v jisté části veřejnosti a zejména pak mezi žurnalisty vzbudí naděje, že se konečně věci otočí k lepšímu. A téměř se železnou pravidelností pak dojde nejprve na pochybnosti, pak na rozčarování a nakonec na trpké zklamání.

 

Lepší než dříve

Někdy ty naděje vzbuzují tradiční politici, kteří se ocitnou v nové roli. Vzpomínám si namátkou na úvodní nadšení z nástupu éry Petra Nečase po „strašlivé éře“ Topolánka a Paroubka. Nebo třeba o čtyři roky dříve zde byly naděje vkládané do Mirka Topolánka po chaotickém období Špidly, Grosse a Paroubka. Anebo, ještě dříve, to si zase pamatuji na vstřícný vztah k Vladimíru Špidlovi, který přišel po „dusivých letech s Klausem a Zemanem“.

Ještě častěji jsou však naděje spojené s novými tvářemi.

Jen z dob posledních komunálních voleb před čtyřmi lety si pamatuji „nástup autentických zelených“ pod vedením Matěje Stropnického. A ve stejné době bylo hnutí Žít Brno po úspěšném nástupu na radnici označováno za „úspěšný příklad přerodu angažované občanské společnosti do politiky“. V komentářích se tehdy objevovaly úvahy, zda seskupení s Matějem Hollanem v čele dotáhne svůj úspěšný rozjezd až do celostátní politiky. Dnes už víme, že nedotáhne – a jeho zakladatel v novinových rozhovorech uvažuje o tom, jestli má vůbec smysl pokračovat.

 

Samozřejmě, občas se nějakému „nově příchozímu odnikud“ podaří v politice uspět na delší dobu a rozšířit řady tradičních politiků o nové stálejší jméno: mezi takové by se asi dal řadit třeba lídr starostů Petr Gazdík nebo i současný předseda ODS Petr Fiala.

Mnohem častější však bývá, že nově příchozí nedokážou zaujmout na delší dobu a voliči se od nich zase odvrátí a hledají dále. Mohou za to i obvykle nereálné naděje a představy, které si do politiků projektujeme. Chceme, aby byli čistí s neposkvrněnou minulostí, aby se neobklopovali žádnými figurami, které se nám nelíbí, aby nedělali žádné chyby a samozřejmě aby si pokud možno o všem mysleli totéž, co si myslíme my sami.

A pokud si náhodou myslí něco jiného než my, pak začnou být podezřelí, že tam v té nové funkci „nějak zparchantěli“.

 

Ten je náš

Často to je dokonce tak, že bychom se o rozdílech mezi našimi názory a názory „nového spasitele“ mohli dozvědět už dávno předtím, než mu dáme hlas ve volbách. Jenže v době, kdy ho jdeme volit, řadu z nás jeho názory či program zase až tak moc nezajímají. My mu přece dáváme hlas proto, aby už konečně vymetl to, co je na radnici (v parlamentu, ve vládě, na Hradě) teď. A když kandiduje proti (Zemanovi, Kalouskovi, Babišovi, Krndě, ódéesákům), musí být přece „náš“.

Do téhle nevděčné role nových spasitelů se teď pro řadu lidí posunou dva mladí muži, lídr hnutí Praha sobě Jan Čižinský a pirátský kandidát na primátora Zdeněk Hřib. O jejich názorech a postojích toho spousta voličů – s čestnou výjimkou obyvatel Prahy 7, kde byl Jan Čižinský oblíbeným starostou – také mnoho neví. Nicméně jim svěřili důvěru v očekávání, že „budou mnohem lepší než Krnáčová a socani“ a že beze zbytku naplní všechno, co si do nich projektovali.

 

Bez šance

Osobně bych oběma, Čižinskému i Hřibovi, přál, aby v politice uspěli. Jako to ostatně přeji každému, kdo se o něco alespoň trochu pozitivního v politice snaží a na kom není od prvního pohledu vidět, že si tam přišel především vylepšit stav svého konta nebo pomoci sobě či kámošům v byznysu.

Jedno je však od začátku jisté: ani čtyřicetiletému učiteli odkojenému Prahou, ani sedmatřicetiletému lékaři původem ze Zlínska se rozhodně nepodaří naplnit všechna očekávání, která do nich jejich voliči vkládali. Nepodaří se jim ani udržet si auru, která kolem nich nyní panuje v médiích. Časem už nebudou tak noví, trochu se okoukají, občas něco pokazí, budou prosazovat něco, o čem jejich voliči ani netušili, že to měli v programu.

Voliči mohou populárnímu letenskému Jendovi i pražským Pirátům nejvíce pomoci v jedné jediné věci: když toho od nich nebudou příliš očekávat. 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement