S Islámským státem za zády

Report

Západ děsí násilí Islámského státu, na jeho pozadí se však začínají překreslovat hranice, které právě Evropané kdysi od stolu narýsovali. Původní reportáž ze severu Iráku, kde proti islamistům bojují Kurdové ve své velké vlastenecké válce. Otázka zní, zda nyní skutečně přichází vznik nezávislého kurdského státu.

Západ děsí násilí Islámského státu, na jeho pozadí se však začínají překreslovat hranice, které právě Evropané kdysi od stolu narýsovali. Původní reportáž ze severu Iráku, kde proti islamistům bojují Kurdové ve své velké vlastenecké válce. Otázka zní, zda nyní skutečně přichází vznik nezávislého kurdského státu.

Občas se pohne ve větru. Líně, ale přece – jako by mi chtěla udělat radost. Černá vlajka Islámského státu. Stala se symbolem osudové proměny Blízkého východu i krutosti, se kterou nejobávanější islamisté současnosti postupují.

Je jasný říjnový den a já jsem nedaleko iráckého města Kirkúku. Dovezli mě sem pešmergové, kurdští vojáci. Toho dne panuje na zdejší frontě klid. Do zaminovaného mostu, který vede přes zavlažovací kanál dělící Kurdy od islamistů, pálí pouze slunce.

Islamisté na druhém břehu záhy zpozorní. Kolegové z televize natáčejí, několik minut tu pobyl i kurdský generál. Nad opevněním z pytlů naplněných zeminou se objevují tváře bojovníků Islámského státu. Dělí nás padesát, možná jen čtyřicet metrů. Vidím do tváří mužů. Mají vousy a jsou oděni v tmavém.

Za chvíli se dokonce napřímí. Vypadá to, jako by chtěli, abychom je vyfotografovali. Jeden z mužů nás (nebo snad dokonce mě) lhostejně sleduje dalekohledem.

Vlajka Islámského státu nese šahádu, vyznání víry: „Není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Takový prapor dle tradice třímali první muslimové. Islámský stát hodlá zbořit dosavadní Blízký východ, hlavně moderní hranice narýsované kdysi v koloniálních dobách Evropany.

​​​​​​​

Irák se rozpadá na základě rivality šíitů a sunnitů, dvou směrů islámu, jejichž kořeny se táhnou do doby krátce po smrti proroka Mohameda. Šíité z jihu, kteří mají v irácké vládě i značně demoralizované armádě navrch, odmítají bojovat za sunnity ze západu země; i to je jeden z důvodů, proč sunnité žijí pod vládou Islámského státu. I ti, kteří se sunnitskými islamisty nesouhlasí, mají sotva na výběr.

Islámský stát vytváří nové hranice také na dosavadním území Sýrie – dělí si ji s režimem diktátora Bašára Asada přátelícího se s šíitským Íránem.

Konečně na severu Iráku existuje k Západu vstřícný – a k vlastním občanům vcelku laskavý – kurdský územní celek. Formálně stále součást Iráku, avšak s armádou (pešmergy), vládou, sněmem. Také ale s ne zcela jasnými hranicemi, s korupcí, nepotismem, chronickou nejednotou a s problémy se svobodou.

Výjimečně brutální způsoby Islámského státu odpuzují. Hromadné vraždy jinověrců, křižování, řezání hlav. To vše natočené na kameru, umně sestříhané a zveřejněné. Zkraje se zdá překvapivé, že Islámskému státu slouží důstojníci někdejšího iráckého diktátora Saddáma Husajna, jehož v roce 2003 svrhla Američany vedená invaze. Vždyť jde o muže se sekulární výchovou, která zásady islamismu rozhodně nepropagovala. Jenže teď jde o boj (kulturně) sunnitského s šíitským. Arabského s kurdským. Blízkovýchodního se západním.

Jde o sunnitskou pomstu šíitům, kteří teď vládnou v Bagdádu. Byl to přece sunnita Husajn, kdo nenáviděl šíity, likvidoval Kurdy.

 

Kam se poděli Arabové

Severoirácký Machmúr, kam přijíždím, měl v klidných dobách až třicet tisíc obyvatel. Téměř třetinu – podle jiných údajů čtvrtinu – tvořili Arabové. Zbytek Kurdové. Město, které se choulí ve stínu obřího sila, na několik dní obsadil Islámský stát. Později je s pomocí amerických náletů dobyli Kurdové zpět. Mezi triumfujícími pešmergy byli také drsní bojovníci Strany kurdských pracujících (PKK), které Evropa již dříve zařadila na seznam teroristických organizací a s nimiž dlouho bojovalo Turecko, v němž jsou Kurdové významnou menšinou.

Snažíme se v nyní opět ospalém městečku najít kohokoli, kdo zažil vpád i odchod islamistů. Abú Alí je na bazaru opravářem hodin a hodinek. Na letité zažloutlé fotografii se chlubí náznakem rockerského účesu. Umí krapet španělsky. S novináři je ochoten hovořit až poté, co kurdští vojáci svolí.

„Ve městě bylo dost pešmergů, cítil jsem se bezpečně. Proto jsem neutekl. Vtom je vidím. Jejich auto s kulometem na střeše. Jeden z nich – měl dlouhé vousy, takový pákistánský oblek, koukaly mu jen oči – se mě před mým obchodem zeptal: ,Jsi na straně kurdského prezidenta? S kým vlastně jsi? Jak mám vědět, že nejsi nebezpečný?´ Mluvil iráckou arabštinou. ,Jsem jen opravář hodin,´ já na to. Musel jsem před ním odemknout obchod, aby uvěřil. Podivil se nad mým starým účesem na fotce, nelíbil se mu...“

Když se mnou Abú Alí mluví, kolem dílny se začnou srocovat zvědavci. „Řekl jsem, že se chystám modlit. Šli jsme k mešitě, kde čekalo tak pětadvacet bojovníků Islámského státu. ,Kdo to je?´ptali se mého průvodce. Pak jsme se spolu pomodlili.“

Když dojde na arabské sousedy, docházejí hodináři rázem slova. Říká, že o jejich osudu nic neví. Sdílnější je Nadžád Alí, velitel machmúrských pešmergů: „Tady teď jsou pouze Kurdové, Arabové odešli. Nemohli tu zůstat, není tu pro ně bezpečno.“

Vrátí se?

 

„Možná, až skončí válka.“

Několik set metrů za silem, směrem ven z městečka, nám pešmergové ukazují hromady zeminy, v nichž jsou těla islamistů zemřelých v boji: sedm Iráčanů, dva prý odjinud – Maročan žijící v Paříži a Afghánec. Hrob nemají a patrně by si jej nepřáli: jejich fanatický výklad islámu odmítá vzpomínku na mrtvé coby nemístné uctívání člověka. Se smrtí počítali, možná si ji přáli.

Pravda je, že četní arabští uprchlíci nalezli v Kurdistánu klid. Jde mnohdy o křesťany, ale nejen o ně. Jen v Irbílu a jeho okolí, tedy v centru iráckého Kurdistánu, jich přebývají statisíce. Do křesťanského uprchlického tábora shodou okolností hledím rovnou z oken hotelové jídelny.

Mluvčí kurdského ministerstva obrany Hazár Ismaíl říká, že počet běženců dosáhl 1,4 milionu lidí. Důstojník s americkými diplomy na zdi říká, že Arabové ze znovu obsazených území rozhodně vyháněni nejsou. Naopak, některé arabské kmeny se prý ke Kurdům dokonce přidávají.

Generál Enver Hadži Osman je náměstkem kurdského ministra obrany. Velí pešmergům v oblasti Kirkúku, města, kde v roce 1997 žilo přes sedmdesát procent Arabů. Starý voják, který se k partyzánům přidal ve čtrnácti letech a čtrnáctkrát byl také raněn, hovoří jasněji. O dvou skupinách Arabů. „Jedni jsou v kraji odjakživa a žijí s námi jako bratři. Druzí přišli za Saddáma, ti nám nakloněni nejsou,“ vysvětluje. Lze tušit, kteří mají po generálově soudu zůstat, respektive odejít. V roce 1957 měl Kirkúk polovinu kurdských občanů, Arabové tvořili 28 procent usedlíků. O dvě desetiletí později – to již Iráku vládli socializující panarabští nacionalisté ze strany Baas, ke kterým patřil pozdější diktátor Saddám Husajn – ale ve městě převládali Arabové.

Běžní Kurdové proto přílišnou láskou ke straně Baas a Arabům obecně netrpí. Nelze se divit. Jen během operace s koránským názvem Anfal (Kořist), která proběhla koncem osmdesátých let minulého století, povraždili iráčtí vojáci až 100 tisíc lidí, převážně Kurdů. „Islámský stát považují Kurdové za následníka Saddáma Husajna,“ míní Enver Hadži Osman.

 

Česká stopa?

Téměř všichni Kurdové, se kterými jsem se na cestě jejich krajem setkal, mají arabský Katar, Saúdskou Arábii spolu s Tureckem za hlavní sponzory Islámského státu. K tomuto sunnitskému trojlístku (přičemž konzervativní Saúdská Arábie je spojencem USA, Turci dokonce členem NATO) často Kurdové přidávají i šíitský Írán, který je podle respondentů šťasten, že se sun­nité vraždí mezi sebou. Odmyslíme-li si v kraji obvyklou náklonnost ke spikleneckým teoriím, Kurdové se opravdu cítí obklopeni když ne nepřáteli, tak minimálně problematickými sousedy.

Nyní se dostali do střetu s nelítostnou, mocnou a organizovanou skupinou, kterou navíc posiluje příliv bojovníků z mnoha ostatních zemí.

Mezi Kurdy v Irbílu se hovoří o tom, že kurdští vojáci zajali i dva bojovníky Islámského státu, kteří u sebe měli české pasy. Do zajetí měli oba muži evropského vzhledu padnout v oblast Sindžáru. Informace o údajně zadržených mužích s cestovními doklady České republiky už nějakou dobu koluje i v české diplomacii. Zatím však nebyla oficiálně potvrzena.

Kurdové svůj boj chápou jako fatální a Evropu žádají o pomoc i proto, že podle svého upřímného přesvědčení válčí také za její hodnoty. Jakkoli jsou Kurdové v drtivé většině sunnity, jejich víra je – v příkrém rozporu s Islámským státem – liberální, tolerantní. Co se identity týče, nad příslušností k obci věřících vítězí vztah k národu.

 

Odhodlání

Vlastně lze říci, že právě teď probíhá kurdská vlastenecká válka. Velká vlastenecká válka. Jde o přežití národa, opakují Kurdové. Na konci střetu s Islámským státem čeká nezávislost, dodávají. Vlastní, samostatný stát, po kterém touží generace.

Husajn Jazdanpana připomíná rysy obličeje sovětského diktátora Stalina. Sedíme v jeho prosté kanceláři u Kirkúku, kam přišel se svými lidmi válčit. Husajn a jeho jednotka pocházejí z Íránu. Tedy z jeho kurdské části.

Velitel Husajn má u nohy americkou pušku M16. Ta není mezi Kurdy na frontě běžná, ti bojují s podstatně staršími zbraněmi spíše ruského typu. Obvyklá je tato zbraň naopak u irácké armády, která je podřízena šíitské vládě v Bagdádu. Dodali ji sem Američané v letech 2003 až 2011, kdy jejich pozemní jednotky operovaly po svržení Saddáma Husajna na iráckých bojištích a nyní notně demoralizované irácké vojáky vyzbrojovaly.

„Koupil jsem ji za 3 200 dolarů. Prodali mi ji přes prostředníky iráčtí velitelé, to vím určitě. Byla ještě v bedně, zabalená. Vím ale, že jiná se dá pořídit za 2 500 dolarů,“ říká velitel. A hrdě s puškou pózuje před kurdskou vlajkou.

Rozdíl mezi válčícími Kurdy a regulérní iráckou armádou lze v kanceláři cítit. Zatímco Kurdové přijíždějí z celého světa bojovat a někteří sami investují nemalé obnosy do výzbroje, mnozí důstojníci irácké armády rozprodávají nejen pušky, ale i munici. Bagdádu podřízené jednotky bez rozpaků ustupovaly z území, které nepovažují za své. Jde obvykle o šíity, takže sunnitská a kurdská města opouštěli s lehkým srdcem, někdy i s plnou kapsou.

Irácká armáda za sebou zanechala americkou výzbroj. Moderní, kvalitní, ještě zabalenou. Vyzbrojila tak i Islámský stát. Páteř jeho armády netvoří zahraniční fanatici, jak se snad někteří na Západě domnívají: hlavní složkou jsou sunnitští vojáci vycvičení před rokem 2003 sunnitou Saddámem Husajnem. A ti s moderními puškami, tanky a obrněnými vozy zacházet umějí. Proti fanatismu islamistů stojí kurdské odhodlaní.

„Můžeme se zeptat, odkud jste? A jak se jmenujete?“

„Lejla. Jsem z Máhábádu, z Íránu.“

„Řekla byste nám, kolik je vám let? A jste vdaná, Lejlo?“

„Je mi třiadvacet. Jsem vdaná a mám dvě děti.“

„Kde teď jsou?“

„Se svým otcem. Tady, v iráckém Kurdistánu...“

Lejla právě nastoupila k pešmergům. Není sama, kurdských žen je v uniformě dost. Fotografové je milují, jejich snímky i příběhy fascinují svět. Kraj ovládla pověst, podle které se lidé z Islámského státu obávají kurdských válečnic více než mužských pešmergů. Pokud prý budou zabiti dívčí rukou, nedostanou se do slíbeného ráje… Ve skutečnosti si to nejspíše bojovníci Islámského státu nemyslí. Nicméně Kurdky se zbraní v ruce se islamistům nevyhýbají a bojují (i umírají) jako muži. V patriarchálním světě také získávají na vážnosti, či spíše rovnoprávnosti. Lejla by svým chováním ještě nedávno vyděsila prakticky každého Kurda.

Také pětadvacetiletá Širán prošla bojem, byť si prý násilí v zásadě nepřeje. Studovala na univerzitě, teď se však pere v Iráku za svobodu Kurdů. S jídlem a hygienou to není nikterak slavné. „Jsme na špatné podmínky zvyklí,“ odpovídá přesvědčeně Širán.

 

Město tisíce světel

Nové nákupní centrum v Irbílu, ve středu iráckého Kurdistánu, září tisíci světel. Blýskající se palác nese neotřelé jméno Family Mall. Člověk by nevěřil, že Islámský stát a fronta nejsou daleko: právě Irbíl s jistým luxusem by se měl stát hlavním městem nezávislého Kurdistánu – tedy pokud by vznikl.

Kurdové, kteří se po drahém Family Mall procházejí, nevypadají otrhaně, přesto je vidět, že někteří sem přišli, jako by šlo o zoo. Muž, který sedí naproti mně, je však na nákupní centrum patřičně hrdý. Pro mého laskavého společníka (platí předraženou večeři) je hrozen obchodů Family Mall symbolem příklonu k západním hodnotám. Je vysoce postaveným úředníkem irácké vlády a mluví vcelku otevřeně: proto jsme se dohodli, že jeho jméno nezveřejním, i když je znám. „Dobře, irácký Kurdistán je závislý na ropě. A ano, zatím jí těžíme málo na to, abychom byli finančně soběstační. Myslím ale, že do konce tohoto roku, nejpozději v příštím, dokážeme dostat ze země tolik suroviny, že nebudeme Bagdád potřebovat,“ vypráví. „Irák v řadě ohledů přestal existovat. Peníze Bagdád neposílá. V boji s Islámským státem nám téměř nepomáhá. V některých bagdádských i světových hlavách Irák trvá, realita je jiná.“

Shodujeme se, že téměř všechno zboží přichází z Turecka, do kterého opačným směrem putuje kurdská ropa. Podle onoho úředníka je proto nutné přilákat zahraniční investice. „Z Ruska se sem chystá Gazprom. Vítáme každého, z Číny, Západu, odkudkoli. Je třeba vyvažovat vliv jednotlivých zemí na naše hospodářství,“ říká.

Méně optimistický je Híwa Osman. Patrně nejznámější komentátor iráckého Kurdistánu pochází z prominentní rodiny. Jeho angažmá v západních médiích ho naučilo výtečné angličtině, stejně jako v kraji neobvyklému sarkasmu; nemluvě o schopnosti nemilosrdné kritiky. Ke stolu v jeho domě v luxusním satelitu u Irbílu občas přiběhne s novou hračkou malý chlapec. Híwův syn, který dnes slaví narozeniny.

„Téměř všechny finance opravdu získáváme z prodeje jediné komodity, ropy. Stát zaměstnává či nějakým způsobem platí téměř půl druhého milionu Kurdů,“ vypočítává Híwa problémy ekonomiky s více než osmi miliony obyvatel.

„Navíc až 95 procent potravin přichází zvenčí. Z Turecka a Íránu. Půda, kterou disponuje irácký Kurdistán, by přitom byla schopna uživit až 40 milio­nů lidí! To je katastrofa! Po mém soudu nebudeme moci být nezávislí, dokud si potraviny sami nezajistíme alespoň z poloviny,“ pokračuje. „Vyhlášením samostatnosti bychom jen vyměnili Bagdád za Ankaru. Výsledek? Banánová, nikoli nezávislá republika.“

A podmínky pro případné vyvažující investice, po kterých volá vlastenecký úředník? Evropané mají možnost cestovat do Kurdistánu na patnáct dní bez víz a jsou tu zjevně vítáni. „Každý, kdo tu chce být důležitým ekonomickým hráčem, musí mít politické krytí,“ chladí nadšení Híwa.  Jeho slova potvrzuje český diplomat, podle kterého evropští podnikatelé musí dohlížet na svůj byznys přímo v Kurdistánu. „O lokálním byznysu rozhodují místní chlapci se zbraněmi. Rámcová pravidla pro rozdělení vlivu však dosud určují obě velké rodiny. Nyní platí, že vlivnější je skupina prezidenta Masúda Barzáního. Lidé kolem Džalála Talabáního tvoří již spíše jen jakýsi klub,“ dodává Híwa Osman.

Problém Kurdistánu netkví jen v tom, že mu chybí výkonná ekonomika. Chybí mu i společná představa, jak má nezávislost vypadat. Kurdové nejsou jednotní, byť je v současnosti spojuje (v tomto ohledu bizarně blahodárný) odpor k nelítostnému islamistickému protivníkovi.

Sever Iráku se fakticky skládá ze dvou Kurdistánů. Ten prezidenta iráckého Kurdistánu Barzáního je oficiál­nější a nyní mocnější: centrum má v Irbílu. Talabáního země (Talabání, dnes vážně nemocný, je bývalý prezident Iráku) má střed v Sulejmánii. Obě rodiny vytvářejí své klientelistické sítě. A jakkoli se tváří, že se dokážou dohodnout, o moc se žárlivě dělí. V devadesátých letech spolu dokonce válčily.

Samostatnou kapitolou jsou kurdské formace mimo Irák. V Turecku založená, snad ještě marxisticky orientovaná Strana kurdských pracujících (PKK) zastává ještě dramaticky odlišnější stanovisko k nezávislosti než irácké partaje. Spory zašly tak daleko, že aktivisté PKK odmítali byť jen na chvíli držet vlajku iráckého Kurdistánu během demonstrací, které po celé Evropě proběhly před tureckými ambasádami.

Přesto lze říci, že se irácký Kurdistán stal zárodkem nezávislého státu. Zemí všech Kurdů už dávno je. Proti Islámskému státu tu bojují Kurdové z celého světa. Byť nejčastěji z okolních zemí, kde tvoří významnou i neklidnou menšinu: z Íránu, Turecka a Sýrie.

 

Moje země

Uprchlický tábor v Qawergosku vážně není oázou radosti. Dlouhodobě prozatímní domov tu našli Kurdové ze Sýrie. Děti z nudy přeskakují potoky nahrazující kanalizaci, stan dospělým sotva nahradí jejich dům. Na cestu po iráckém Kurdistánu s námi – se mnou a štábem České televize – vyrazil Rašíd Chalíl. Syrský Kurd, inženýr, tlumočník, podnikatel a aktivista z Teplic, který vystudoval v Brně. Vzdělaný, úspěšný člověk a hrdý patriot, který s dojetím zjišťoval, že existuje stát Kurdů pro Kurdy.

V táboře nalezl Rašíd starého muže, přítele svého otce z rodného Kámišlí. Ten muž, dříve dlaždič, si pořídil motorový vozík a přivydělává si pojížďkami po táboře. Jistě, někdejší dlaždič teskní po domově v syrském Kurdistánu. A život pod plachtami bývá k nevydržení. Ale cítí se tu mezi svými, je přece v Kurdistánu. •

Autor pracuje jako redaktor zpravodajství České televize.

 


 

Kdo je kdo

Stručný manuál pro pochopení Iráku.

Sunnité jsou většinová větev islámského náboženství. S menšinovými šíity se rozešli hned po smrti proroka Mohameda v roce 632 n. l. Podle šíitů mohl vést muslimy jen potomek Mohameda, podle sunnitů kterýkoli muslim, jenž k tomu má předpoklady. Konflikty mezi sunnity a šíity jsou v historii časté.

V Iráku dnes dominuje šíitské, arabsky mluvící obyvatelstvo: právě šíitští politici jsou rozhodující silou v celoirácké vládě v Bagdádu. Šíité se dostali k moci po svržení diktátora Saddáma Husajna, který coby sunnita vládl zemi desítky let. V Iráku se menšinové sunnitské, arabsky mluvící obyvatelstvo dívá na šíitskou vládu minimálně s podezřením, často s odporem, který byl přímo povzbuzen některými jejími rozhodnutími.

Islámský stát (známý též pod zkratkou ISIS nebo ISIL) je extremistickým sunnitským hnutím – a část arabsky mluvících sunnitů ho podporuje právě kvůli neshodám s šíity.

Severní část Iráku obývají Kurdové. Většina jsou sunnitští muslimové, jejich zásadní sebeidentifikace však není náboženská, ale národnostní. Kurdové jsou národem obývajícím také rozsáhlá území Sýrie, Íránu a Turecka, nemají však svůj vlastní stát. Na severu Iráku dosáhli Kurdové vysokého stupně samosprávy, kurdští bojovníci se nazývají pešmergové. V Turecku jsou aktivní ozbrojenci z PKK (Strany kurdských pracujících), jsou považováni za teroristy a jejich programem je odtržení od Turecka, byť v posledních letech s nimi turecká vláda jedná.

Zvláštní kurdskou komunitou jsou jezídové, kteří vyznávají jedinečné náboženství. Jsou jedním z hlavních cílů útoků Islámského státu.

Irák a Sýrie, stejně jako další země regionu, vznikly po první světové válce v souvislosti s rozpadem Otomanské říše, která území předchozí staletí ovládala. Hranice nových států kreslily ve válce vítězné evropské velmoci. Britové dostali Irák do své správy pod mezinárodním dohledem Společnosti národů.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama