Přimět vesnici, aby zametala najednou

Lidé

Jako první Češka vystavovala v prestižní londýnské galerii Tate Modern, má bezpočet výtvarných ocenění. Přesto nemaluje, netvoří sochy ani instalace. Kateřina Šedá o sobě tvrdí, že je něco jako sociální architektka. V říjnu vrcholila její zatím poslední akce nazvaná Made in Slavutyč: do Česka dovezla desítky Ukrajinců z černobylské zóny – a dala je dohromady se svatbou v Brně.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V zahradě Jurkovičovy vily v brněnských Žabovřeskách se řadí svatební hosté. Posilňují se ukrajinskou vodkou, ženy si na hlavách upravují věnečky v ukrajinském stylu, tradiční ukrajinské výšivky zdobí jejich svatební šaty. Víc než čtyřicet svatebčanů přijelo z města Slavutyč, kam byli po havárii jaderné elektrárny v Černobylu přesídleni lidé z města Pripjať. Přesto se tady odehrává svatba českého ženicha a české nevěsty, kteří ještě před dvěma měsíci o Slavutyči nevěděli vůbec nic. Pak ale narazili na výzvu umělkyně Kateřiny Šedé, která hledala svatebčany do svého projektu nazvaného Made in Slavutyč.

Do Slavutyče pozval Kateřinu před třemi lety tamní organizátor festivalu dokumentárních filmů. Chtěl, aby mu pomohla překonat nezájem místních o festival, aby obyvatele města vyburcovala z letargie. Má totiž takovou pověst – umí přimět lidi, aby vystoupili ze své normálnosti a zapojili se do projektů, které jsou na první pohled šílené a mění jejich vnímání světa kolem. Něco, co se nedaří politikům ani pořadatelům kulturních akcí, na co jsou najímány agentury s obřím rozpočtem.

 

Nic tady není!

Jedním z počinů Šedé byl před čtrnácti lety projekt ve vesnici Ponětovice, při kterém přemluvila obyvatele, aby jednu sobotu dělali všechny běžné činnosti současně – zametali před domem, šli na nákup pro tytéž suroviny, vařili stejný oběd. Ponětovičtí o své vsi říkali: Nic tady není! Název projektu Nic tam není odvodila umělkyně právě z tohoto konstatování.

„Téma normálnosti je vlastně dodnes jedním z hlavních společných jmenovatelů mých akcí,“ říká Šedá.

Pak přišel projekt s vlastní babičkou, která byla po odchodu do důchodu apatická a ztratila o všechno zájem – a protože celý svůj aktivní život vedla sklad domácích potřeb a železářství, přiměla ji její vnučka, aby jí o předmětech, které prodávala, vyprávěla, a společně je pak kreslily. Za tuhle akci Je to jedno (název je zase odvozen od opakující se věty, kterou babička používala) získala Šedá v roce 2005 Cenu Jindřicha Chalupeckého, naše asi nejprestižnější výtvarné ocenění. A to přesto, že s výtvarným uměním mají její akce společného jen málo – i ona sama se cítí být částečně socioložkou, psycholožkou, architektkou či manažerkou.

„Slovu manažerka se nebráním, nevnímám ho nijak pejorativně. Ke každému z těch povolání mi ale něco chybí. Možná jsem sociální architektka,“ přemýšlí. Ostatně letos získala překvapivě ocenění Architekt roku. „To, co dělá Kateřina Šedá, to není architektura. Kateřina se zabývá vztahy mezi lidmi a to je to, z čeho architektura vyrůstá. Je to nesmírně důležitá činnost a architektky a architekti by ji měli znát,“ řekl v souvislosti s cenou architekt Josef Pleskot.

 

Víza pro Guinesse

Šedá má za sebou několik desítek projektů. Obyvatele Líšně převezla do Berlína, kde na berlínském bienále stavěli kopie plotů, které je jako sousedy rozdělují. Na přilehlém novém líšeňském sídlišti rozeslala poštou tisíc balíčků košil se vzorem místních barevných paneláků, adresy vybrala namátkou podle jmen na zvoncích a jako odesílatele uváděla vždy někoho ze sousedů, takže propojila lidi, kteří se v anonymitě paneláků neznají, ač k sobě mají blízko.

Do londýnské galerie Tate Modern dokonce dovezla osmdesát obyvatel vesnice Bedřichovice, akce pak pokračovala dalším obrovským uměleckým projektem nazvaným Bedřichovice nad Temží – v něm naopak přemístila část Londýna na Moravu a přetvořila bedřichovické náměstí do londýnského stylu; dodala i typickou anglickou červenou telefonní budku nebo double-decker, slavný dvoupatrový autobus.

V Nošovicích po výstavbě automobilky Hyundai vytvořila Šedá projekt jménem Nedá se svítit, v němž řeší sociální i geografickou rozštěpenost vesnice.

Právě proto, že Šedá umí „hnout“ se stereotypním uvažováním obyčejných lidí, pozvali ji před časem do ukrajinské Slavutyče. „Nejprve jsme chtěli uspořádat zase něco jako výměnu dvou měst, ale během výzkumu ve Slavutyči se nejčastěji mluvilo o tom, že z Ukrajiny stejně nikdo nikoho nikam nepustí,“ vysvětluje Šedá. V tu chvíli jí došlo, že hlavním tématem projektu musí být víza a problematika s nimi spojená. Cílem se stala snaha, aby se Slavutyč zapsal do Guinnessovy knihy rekordů – rekord by měl spočívat v tom, že tam nejvíc lidí zažádá o hromadné vízum pro vstup do České republiky.

„Žádost o vízum podalo 1 325 obyvatel Slavutyče, na uznání rekordu zatím čekáme,“ vysvětluje umělkyně. (Vízovou povinnost pro Ukrajince pro cesty do schengenského prostoru Evropská unie v průběhu projektu zrušila.) Šedá si zároveň uvědomovala, že Ukrajince většina Čechů vnímá jen jako levnou pracovní sílu, což se ukázalo při shánění sponzorů projektu mezi podnikateli. „Když se rozkřiklo, že do Česka přivezu skoro padesát Ukrajinců, kteří byli z těch 1 325 lidí vylosovaní, začali mi volat lidé z různých firem a ptali se, jestli bych pro ně neměla řidiče nebo uklízečky,“ směje se Šedá. Druhé těžiště projektu proto tvoří snaha ukázat Ukrajince ne jako námezdní dělníky, ale jako součást něčeho bližšího, intimnějšího, jako součást jakési rodiny. Zásadním rodinným rituálem je svatba – a odtud už byl jen krok k uspořádání svatby v ukrajinském stylu. Šedá se rozhodla nahradit inzerát „Hledáme ukrajinské dělníky“ inzerátem „Hledáme pár, který se nechá oddat v ukrajinském stylu“.

Šílené? „Když jsem ho vyvěsila, bála jsem se, že se nikdo nepřihlásí. Kdybychom dělali svatbu ve švýcarském stylu a přivezli padesát Švýcarů, bylo by to asi jiné, ale stereotypní představa o ukrajinské svatbě počítá spíš s opilci než s čímkoli jiným. A kdo by chtěl mít na svatbě padesát opilců?“ Jenomže nakonec se přihlásilo osm českých párů, z nichž organizátoři vybrali ten jeden šťastný, který měl na konci října svatbu v Jurkovičově vile a pak se vydal na svatební cestu do Slavutyče a Černobylu. Byla právě svatba završením projektu, jakousi vernisáží, pokud bychom použili slovo spjaté s výtvarným uměním? „Těžko říct. Pro mě by bylo úspěšným završením spíš to, kdyby nevěsta jednou řekla ,Měla jsem krásnou svatbu s rodinou‘. Nebo kdyby naopak Slavutyčtí jednou řekli ,Byli jsme v Česku na svatbě své rodiny‘,“ vysvětluje výtvarnice.

 

Mami, dívej se na mě

Kateřina Šedá získala řadu výtvarných cen, ostatně je první Češkou, která vystavovala v Tate Modern, účastnila se prestižní přehlídky Dokumenta v Kasselu a berlínského nebo benátského bienále. Přesto budí její projekty i nesouhlas a kritiku. Když završila projekt o brněnském romském ghettu knihou Brnox, místní respektovaný Rom Gejza Horváth ji nařkl z neúcty a ponižování Romů. Šedá v ní uveřejnila autentické, často směšné či bizarní rozhovory s místními Romy, dostala se ovšem mnohem dál než většina sociologů, kteří v komunitě pracují. „Chtěla jsem udělat autentický obraz toho místa, jen tak se mu dá podle mě pomoci. Brnox byl jedním z mých nejtěžších projektů, díky němu jsem si ale uvědomila, že kritika často vypovídá spíš o tom, kdo kritizuje, že si každý člověk řeší své vlastní problémy, strachy, boje o moc, že v té kritice šlo o kritiku mého projektu vlastně až na posledním místě. To mě hodně naučilo,“ vysvětluje.

Náročný projekt, při kterém se dostala až na hranice vlastních možností, zažila i v případě umělecké terapie nazvané Mami, dívej se na mě. Během stipendia v Římě se chtěla nejprve zabývat fenoménem rozvodů, její tehdejší přítel a současný manžel jí ale v určitou chvíli řekl, že nemůže řešit cizí rozvody, když má sama nevyřešený vztah ke svému bývalému manželovi dokumentaristovi Vítu Klusákovi, s nímž má dceru Julii.

„Nebyla jsem tehdy schopna se s ním potkat, Julii mu předávala moje máma, neuměla jsem se na něj ani podívat. Tehdy vznikl nápad, že bych Víta pozvala do Říma, kde by se mnou, s Julií a s mým partnerem strávil tři dny. Čirý masochismus. Vít souhlasil a přijel. Celé tři dny jsme všechno dělali společně, my tři a Julie. Principem bylo, že budeme dělat přesně to, co bude chtít ona, že tam budeme pro ni,“ popisuje Šedá. Její dcera se prý jako jediná nenechala vynervovat a „manipulovala“ svými dospělými, nechala je zvedat ruce nahoru a dolů, přiměla bývalého a současného „tatínka“, aby spolu tančili, společně bydleli, jedli, nakupovali, přála si šaty pro Sněhurku, které jí rodiče koupili.

„Z projektu vznikl film, Julie všechno natáčela. Film se jmenuje Počítej do tří, protože po nás pořád chtěla, abychom počítali do tří. Což je vzhledem k počtu dospělých v jejím životě dost trefné. Když jsem pak film vystavila, návštěvníci výstavy kolem videa nejprve bez zájmu prošli, pak si ale přečetli komentář v popisce a s pusou dokořán se k videu vraceli a nevěřícně na něj zírali,“ vzpomíná Šedá. Zní to jako happy end, ale oba rozvedení manželé k sobě díky projektu opravdu našli cestu, stal se jejich vlastní terapií a nyní se spolu normálně baví.

 

Piknik pro psy

Setkat se během projektu Made in Slavutyč s Kateřinou Šedou kvůli rozhovoru není jednoduché. Pořád má u ucha telefon, řeší židle na svatbu, menu na hostinu, termín zkoušení šatů pro svatebčany, ubytování rodin v Brně i v Praze. „Ukrajinci jsou často poprvé někde v zahraničí, neumějí jazyky, nemají zařízený roaming, těžko se u nás orientují. Jsou ale nesmírně vděční a šťastní,“ říká potom. Projekt by zaměstnal pět šest organizátorů, Šedá má ale k ruce jen jednu asistentku. „Mojí pravou rukou býval můj muž, ten je ale teď na mateřské s naší mladší dcerou,“ vysvětluje. Na chvíli se zasní: „Chtěla bych se vrátit do roku 2008, to jsem ještě fungovala tak, že jsem se vší parádou končila jeden projekt a pak teprve začínala rozjíždět nějaký další. Teď se mi obvykle dva nebo tři projekty překrývají. A většinou je na ně málo peněz, sama musím obcházet radnice, píšu granty, od jedné věci odpočívám prací na jiné,“ vysvětluje. A se smíchem dodává: „Jednou bych chtěla mít takový projekt, abych si vydělala aspoň na pořádné auto. Teď spíš doplácím ze svých peněz na to, abych mohla dělat pořádně věci, které dělat chci. Domýšlím to hrozně moc do detailů, když bych to nedělala, poznalo by se to, projekty by se začaly rozpadat.“

Za dvacet let na scéně se její přístup změnil, byť vlastně pořád řeší podobná témata – hranice normálnosti, jejich překračování a posouvání, obraz obyčejného života. Což ovšem rozhodně neznamená jen práci ve vyloučených lokalitách – totéž téma řešila třeba i v americkém Silicon Valley. „Tam to bylo obzvlášť složité, neexistují tam třeba chodníky, nepočítá se tam s tím, že můžete po ulici jít, všichni jezdí v autech. Několikrát na mě volali policii, třeba jen proto, že jsem si sedla na obrubník. Přitom tam není kam si sednout, nejsou tam třeba vůbec lavičky. Policisté mi říkali, že kdyby místní chtěli, aby si tam někdo sedal, lavičky by tam byly, takže mám pochopit, že nikdo nestojí o to, abych jen tak seděla na ulici,“ vzpomíná.

Do Los Alamos v Kalifornii ji před třemi lety pozvali ze sanfranciské galerie MOMA. K místním se jí nakonec podařilo dostat, přestože to bylo v mnohém náročnější než se dostat k Romům z pavlačových domů na brněnském Cejlu. V projektu Everything Is Perfect se, podobně jako v případě Slavutyče, inspirovala Guinnessovou knihou rekordů. Obyvatelé Los Alamos s ní vytvořili místní knihu rekordů složenou z podivností, zapsali se třeba s nejlepším piknikem psů nebo se sbírkou kachniček.

„Jedna věc se během let změnila zásadně. Dřív jsem odmítala dělat věci na zakázku, vybírala jsem si sama témata i místa, připadalo mi hloupé vymýšlet projekt jen proto, že to po mně někdo chce. Pak jsem ale začala nacházet témata i tam, kde jsem je dřív neviděla. A dnes už pozvání zvenku převládají, cítím to jako povolání v pravém smyslu toho slova,“ říká Šedá.

 

Svatba v ukrajinském stylu

Ve vile, kterou Dušan Jurkovič projektoval ve stylu slovanské sounáležitosti na začátku 20. století, vrcholí svatba v ukrajinské stylu. „Berete si zde přítomného za svého manžela, berete si zde přítomnou za svoji manželku?“ ptá se oddávající. „Tak,“ zní ukrajinsky z úst české nevěsty i z úst českého ženicha. Ruce novomanželů spojí pruh látky s ukrajinskou výšivkou, nakrojí se tradiční ukrajinský chleba, zapíjí se vodkou.

Česká rodina na ukrajinské svatbě.

Ukrajinská rodina na české.

Místo postapokalyptického obrazu z Černobylu smích a radost. Tak končí Made in Slavutyč. Vlastně nekončí. Spíš začíná… •

 

Autorka je novinářka, pracovala v deníku MF DNES.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama