Krkonoše a podhůří: po gurmetském hřebenu

Friesovy boudy.

foto archiv restaurace.

Zatímco na svazích a hřebenech nejvyšších českých hor je dobrých restaurací i rodinných podniků opravdu dost, v údolí pod nimi je situace pořád ještě rozpačitá – leč i zde se mění k lepšímu. Tématem pravidelného průvodce gastronomií tuzemských měst, regionů a čtvrtí jsou tentokrát Krkonoše.

Vršky a sedla Krkonoš jsou z jídelního pohledu příjemné místo. Už nějaký rok je radost se v těchto horách klouzat na běžkách či lyžovat na sjezdovkách a přitom ochutnávat, co je kde nového. Dokonce lze říci, že za posledních pětadvacet let tu stihly vyrůst skutečné instituce. Mezi ně bezpochyby patří Dvoračky (Rokytno 2, Rokytnice na Jizerou): ty kromě původní prvorepublikové boudy tvoří ještě hotel Štumpovka přistavěný roku 2008. Právě v něm dnes rodina Starých provozuje restauraci – a veřejnost k nim míří v davech. O letošním silvestru se fronta na místo u stolu táhla až ven před hotel. Populární jsou hlavně voňavé polévky; k talíři domácího krkonošského kysela se sušenými houbami a výrazným kváskovým aroma tu vždy dostanete housku upečenou v místní pekárně. Je to delikatesa, pro kterou byste si chodili každý den k snídani, kdyby její zdroj nebyl na tak odlehlém místě.

Vydáte-li se dále po hřebenu, nejspíš vás mile překvapí betonový monolit Labské boudy (Bedřichov 31, Vítkovice v Krkonoších). Labská skýtá od doby, co zdejší restauraci převzal majitel Luční boudy (o níž bude řeč ještě dále), mnohem přijatelnější zážitky než dřív. Točí se zde pivo Paroháč vařené na Luční a menu je stručné a nekomplikované: z guláše na pivě, pečeného kuřete, borůvkových knedlíků a denní nabídky si vybere každý. Spolu s kuchyní se tu zlepšila i obsluha, což je na místě, jež bylo dříve vyhlášené apatickými morousy, potěšující zpráva. Místem, kde se u plných stolů potkávají lyžaři s nesportovními gurmety, je Farma Hucul (Janova Hora 92, Vítkovice v Krkonoších). Zdejší steaky, které stojí i za delší zajížďku, jsou prvotřídní kvality. Highlandský skot, z něhož pocházejí, se pase celý rok na loukách v okolí farmy. Ke šťavnatému hovězímu si můžete dát ponikelské brambory s náplní ze sýra či špenátu, jídlo se zapíjí řízným pivem Pytlák, jež se vaří v podkrkonošském Miletíně.

Že se můžete dobře najíst v rodinných restauracích, je vcelku pochopitelné a nepřekvapivé. Ovšem momentem, kdy jsem musela definitivně uznat, že se Krkonoše v gastronomickém ohledu blíží střediskům v Alpách, byla až návštěva obyčejného kiosku na Mísečkách. V krkonošských bufetech u sjezdovek ještě před deseti lety dokázali zprznit i smažený sýr a navíc si za něj říct dvě stovky. Restaurace Stopa, jak se zmíněný kiosek na Horních Mísečkách jmenuje, má čilý a usměvavý personál a nabídku několika polévek a jednoduchých jídel jako šlejšky s mákem: vše za přijatelné ceny.

Východní vrchy

Ani ve východnější části krkonošského pohoří kulinární přehlídka nekončí. Obdobné menu jako na Labské boudě vás čeká i na sesterské Luční boudě (Pec pod Sněžkou 203). Obě mají pekárnu. kde se denně pečou čerstvé rohlíky a chléb na snídani, borůvkové koláče a jablečný štrůdl. Velmi oblíbený mezi turisty je dlouhý rohlík sypaný mákem či kmínem.

Další lokální lahůdkou jsou pstruzi chovaní přímo v sádkách na Luční boudě: vylovit si je odtamtud můžete sami – a poté vám je připraví na másle.

Podpořte Reportér sdílením článku