Jezídi v Kurdistánu. Návrat do prázdna

Obrazem

Více než dva a půl roku po masakrech páchaných hrdlořezy z Islámského státu se jezídové začínají pomalu a opatrně vracet do svých domovů v Kurdistánu v severním Iráku. Mnozí příslušníci této unikátní, v dějinách často pronásledované náboženské skupiny však raději dále zůstávají v Evropě, především v Německu – tam jich žije na sto tisíc. Jezídským dívkám, které byly systematicky znásilňovány bojovníky ISIS, nyní možná budou pomáhat i psychoterapeuti vyslaní Českou republikou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Rozšafný vrásčitý sedmdesátník Karo Čijan se na fotografování chystá dlouho a pečlivě. Muž, který snad nikdy neodkládá z rukou cigaretu a na hlavě má stále bílorudý turban, vypadá jako postava z historického románu o pešmerzích – divokých kurdských bojovnících za svobodu. Převlékne se z ošuntělých montérek do zelené polní uniformy s nařasenými nohavicemi a přes prsa upne patrontašky. Na opasku se mu pohupuje stará sovětská pistole TT33 – uvnitř pouzdra je ještě zabalená do kusu látky: Karo Čijan ji tak chrání před pískem, který tady na irácko-syrském pomezí poletuje všude a pořád. 

Starci svítí oči, když mi ukazuje svou zbrojnici ve skladu za ložnicí v jeho rodinném statku – velká vojenská zelená bedna s nápisem 10 Stück je plná kalašnikovů a ručních granátometů. Karo ovšem trvá na tom, že s celou rodinou ho musím zvěčnit s jinou zbraní – jeho nejoblíbenější – českou opakovačkou z první poloviny minulého století. „Na světě není lepší puška. Touhle flintou jsem střílel kdysi Saddámovy vojáky, kteří se nás tu snažili arabizovat, a s ní jsem se bránil i proti darebákům z Daeš (Islámského státu – pozn. red.), když na nás zaútočili posledně.“  

Karo Čijan je hrdý jezíd: patří ke zvláštní náboženské minoritě žijící mezi muslimskými Kurdy, k menšině menšin – a ty bývají vždy nejvíc bity. „My jsme ti původní Kurdové, takoví, jací tu byli všichni, ještě než přišel islám,“ vysvětluje mi ve zkratce svou identitu. Pro radikální vykladače Koránu však jezídové nikdy nebyli se svou složitou a dávnověkou mytologií „lidmi knihy“ (na rozdíl od křesťanů a Židů), nýbrž uctívači ďábla. A podle toho se k nim chovali. Za posledních 700 let bylo podle odhadů vyvražděno 23 milionů jezídů. Poslední velké masakry z konce léta 2014 označila OSN za genocidu. 

Tehdy před necelými třemi lety, v srpnu 2014, prolomili fanatičtí islamisté nečekaným manévrem slabou obranu kurdských milic a vtrhli do oblasti kolem Sindžáru v severním Iráku – a také do města Sinuni, kde má Karo svou rodinnou farmu. „Ten průlom přišel zcela nečekaně, jen mi zavolal známý, že se něco děje, a za chvíli tady byla auta plná ozbrojenců. A taky těžká vojenská technika,“ vzpomíná na přepad islamistů Karo. Kdo mohl, utíkal do hor. Horský hřeben Sindžár, který se velkolepě tyčí nad městečkem Sinuni, patří odjakživa k posvátným místům jezídů, tam jsou také jejich odvěká útočiště před nepřáteli. 

Jezídy, kteří do sindžárských hor nestihli utéct, stihla pohroma. ISIS povraždil muže, ženy a děti unesl. Z mladých jezídských chlapců vychovával své bojovníky, z jezídských žen a dívek učinili islamisté své sexuální otrokyně. Na své teritorium, do pevností v iráckém Mosulu a syrské Rakce, jich tehdy odvlekli asi 3 700. 

Karo spolu se svými čtyřmi syny proti teroristům z Islámského státu bojoval, při ústupu jeden z potomků padl. Ve vyprahlých horách bez zásob jídla a vody se tehdy ukrývalo asi 50 000 jezídů. V zoufalých podmínkách tam odráželi útoky islamistů; mnohé jezídské dívky se přitom dobrovolně vrhaly ze skal, aby se vyhnuly potupě ze znásilnění. 

 

Smutné tváře

V životě jsem snad neviděl smutnější tváře. Nepatřily ani mrtvým, ani pozůstalým, nýbrž živým, vysvobozeným. Bylo to v kanceláři polotajné organizace ve městě Dohuk, která pátrá po unesených jezídkách a snaží se je dostat z rukou islamistů. Používají různé triky, finty a známosti, nakonec ale stejně za oběti platí výkupné v hodnotě tisíců dolarů několika prostředníkům, kteří je dokážou z teritoria Islámského státu vyvést zpět do iráckého Kurdistánu. 

 

Na židlích seděly vedle sebe tři dívky; dvě z nich měly malé děti na klíně. Malinká těla vyhublá na kost, jezídky oděné do dlouhých černých splývavých šatů, hlavy zahalené černými šátky. Ale ty tváře a oči! Popelavě šedé, scvrklé, bez známky života. Nepřítomné. Cizí. Mrtvé. Bez pohybu, bez hnutí. Výrazy prázdné jako minulost, kterou ze sebe už nikdy nesetřesou. Právě se vrátily po dvou letech zajetí z Rakky, hlavního města IS. Ten obraz se nedal zaznamenat, nebylo možné na jejich zoufalství zamířit fotoaparát a zmáčknout spoušť. Takových jako ony se podařilo od roku 2014 osvobodit a vykoupit z rukou islamistů přes dva a půl tisíce, zhruba 1 400 z nich bylo mladších než 15 let.

Právě jim, jezídským obětem sexuálního násilí, se nyní chystá Česká republika pomoci. Na ministerstvu zahraničních věcí se rodí projekt podpory jezídským ženám a dětem v Kurdistánu, který by zajistil psychologickou péči, jež by jim pomohla překonávat prožitá traumata. Česko tak zřejmě půjde ve stopách německých psychologů, kteří své centrum pro traumatizované klientky v severním Iráku už letos otevřeli. Po masakru v Sindžáru v roce 2014 totiž jezídové v uprchlické vlně houfně opouštěli rodný Irák; v Německu dnes žije největší diaspora jezídů mimo Blízký východ – čítá na sto tisíc lidí.

 

Jen zlomek

V Sinuni, městě pod sindžárským horským hřebenem, už dnes není mrtvo, jen skoro prázdno. Z původních 25 000 obyvatel jich tu tři roky po genocidě žije pouhých 6 000. Ne každý měl tolik štěstí a ještě mu zbylo tolik kuráže jako ostřílenému jezídskému pešmergovi Karo Čijanovi.

 
Starodávní 
Jezídové jsou převážně etničtí Kurdové, kteří si – na rozdíl od většinové kurdské populace, jež vyznává umírněnou verzi sunnitského islámu – uchovali prastarou víru předků. V ní hraje ústřední roli Melek Táús, Anděl Páv, kterého seslal Bůh na zem sedmý den po stvoření. Od té doby si Bůh světa příliš nevšímá a jeho chod ovlivňuje Anděl Páv. Právě Anděla Páva považují muslimové i křesťané za Satana, a jezídy tudíž označují za jeho vyznavače; odtud pochází odvěké nepřátelství mezi radikálními muslimy a vyznavači jezídské víry, které vedlo k častým pogromům na jezídy a k jejich vyvražďování. Jezídská komunita je přitom hluboce konzervativní – snad právě proto, aby byla schopna coby náboženská menšina uprostřed nepřátelského prostředí přežít. Jezídem se tedy člověk nemůže stát – jím se rodí – a na víru není možné přestoupit, ale ani se jí vzdát. V takových případech dokonce dodnes dochází k vraždám ze cti: známá je otřesná kauza ukamenování sedmnáctileté jezídské dívky jejími příbuznými a sousedy nedaleko Mosulu v roce 2007 poté, co upadla do podezření, že navázala blízký vztah s muslimem. Radikální islamisté následně v odvetě podnikli několik teroristických útoků na jezídské cíle. Severní Irák je domovem několika set tisíc jezídů. Největší jezídská diaspora mimo Blízký východ se nachází v Německu, po poslední masové migrační vlně vyvolané genocidou jezídského obyvatelstva bojovníky Islámského státu jich tam žijí desítky tisíc.
 

 

Další snímky v galerii.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement