Jezídi v Kurdistánu. Návrat do prázdna

Rozšafný vrásčitý sedmdesátník Karo Čijan se na fotografování chystá dlouho a pečlivě. Muž, který snad nikdy neodkládá z rukou cigaretu a na hlavě má stále bílorudý turban, vypadá jako postava z historického románu o pešmerzích – divokých kurdských bojovnících za svobodu. Převlékne se z ošuntělých montérek do zelené polní uniformy s nařasenými nohavicemi a přes prsa upne patrontašky. Na opasku se mu pohupuje stará sovětská pistole TT33 – uvnitř pouzdra je ještě zabalená do kusu látky: Karo Čijan ji tak chrání před pískem, který tady na irácko-syrském pomezí poletuje všude a pořád.

Starci svítí oči, když mi ukazuje svou zbrojnici ve skladu za ložnicí v jeho rodinném statku – velká vojenská zelená bedna s nápisem 10 Stück je plná kalašnikovů a ručních granátometů. Karo ovšem trvá na tom, že s celou rodinou ho musím zvěčnit s jinou zbraní – jeho nejoblíbenější – českou opakovačkou z první poloviny minulého století. „Na světě není lepší puška. Touhle flintou jsem střílel kdysi Saddámovy vojáky, kteří se nás tu snažili arabizovat, a s ní jsem se bránil i proti darebákům z Daeš (Islámského státu – pozn. red.), když na nás zaútočili posledně.“

Karo Čijan je hrdý jezíd: patří ke zvláštní náboženské minoritě žijící mezi muslimskými Kurdy, k menšině menšin – a ty bývají vždy nejvíc bity. „My jsme ti původní Kurdové, takoví, jací tu byli všichni, ještě než přišel islám,“ vysvětluje mi ve zkratce svou identitu. Pro radikální vykladače Koránu však jezídové nikdy nebyli se svou složitou a dávnověkou mytologií „lidmi knihy“ (na rozdíl od křesťanů a Židů), nýbrž uctívači ďábla. A podle toho se k nim chovali. Za posledních 700 let bylo podle odhadů vyvražděno 23 milionů jezídů. Poslední velké masakry z konce léta 2014 označila OSN za genocidu.

Tehdy před necelými třemi lety, v srpnu 2014, prolomili fanatičtí islamisté nečekaným manévrem slabou obranu kurdských milic a vtrhli do oblasti kolem Sindžáru v severním Iráku – a také do města Sinuni, kde má Karo svou rodinnou farmu. „Ten průlom přišel zcela nečekaně, jen mi zavolal známý, že se něco děje, a za chvíli tady byla auta plná ozbrojenců. A taky těžká vojenská technika,“ vzpomíná na přepad islamistů Karo. Kdo mohl, utíkal do hor. Horský hřeben Sindžár, který se velkolepě tyčí nad městečkem Sinuni, patří odjakživa k posvátným místům jezídů, tam jsou také jejich odvěká útočiště před nepřáteli.

Jezídy, kteří do sindžárských hor nestihli utéct, stihla pohroma. ISIS povraždil muže, ženy a děti unesl. Z mladých jezídských chlapců vychovával své bojovníky, z jezídských žen a dívek učinili islamisté své sexuální otrokyně. Na své teritorium, do pevností v iráckém Mosulu a syrské Rakce, jich tehdy odvlekli asi 3 700.