Z onoho světa XII.

9. srpna 2015

ilustrační foto Profimedia.cz

„U koně“ jsem se prvního ledna 1945 prvně sešel s první láskou Věrkou Joudovou ve víře, že se nikdy nerozejdeme. Dávno nežije. Sedmdesát let poté tam mám „spich“ s přáteli, které jsem poznal před jejich vstupem do velké politiky a dál si jich vážím pro jejich charakter. Vazouni Radek a Zdeněk se mi nabídli za bodygárdy na − podle médií − riskantní výpravě do noční džungle Václaváku…

To náměstí pro mě bylo odmala zjevením. Vidím dodnes pulz barevných reklam, vír tramvají i aut, uniformy vrátných, kožichy dam i fraky pánů, které jsme na bubenečské periferii neznali. Oproti triu tamních bijáčků Svornost−Orlík−Bruska byly Hvězda, Alfa a Lucerna filmové paláce, kam mě naši svátečně vodili na Chaplina a Mickey Mouse, jenž se narodil čtyři měsíce po mně, ale už nezestárnul.

Pak bylo náměstí šest let zatemněné. Vybavuji si i poslední jízdu tramvají číslo 23 za protektorátu, v sobotu 5. května do rozhlasu. Pod koněm si stavěli vojáci Waffen SS kulomety. Za čtyři dny tu lítaly dlažební kostky od pásů sovětských tanků, které nás osvobozovaly.

Tři roky vstával Václavák z mrtvých, ale staré slávy se nedočkal. Sotva jsem na něm stačil, sedmnáctiletý, zahlédnout děvy, které spolužáci nazývali lehkými, ač se zdály být od rány, a marně sbíral odvahu je oslovit, duněla tu po dlažbě bagančata milicionářů k tribuně, kde Gottwald ohlásil počátek světlých zítřků, v nichž „se bude tančit všude“… můj rým…

Za dvacet let bylo jasné, že se konat nebudou, neboť je zastínily šibenice. Prvního máje 1968 se stalo slavné náměstí tanečním parketem, který pokřtil Alexander Dubček. Zhruba za sto dnů tu znovu oraly dlažbu pásy stejných tanků, které nás pro změnu okupovaly.

•••

Podpořte Reportér sdílením článku