Pondělí ráno

11. ledna 2015

ilustrace Tomski & Polanski

Mladá spisovatelka a scenáristka vykresluje ve své povídce pro magazín Reportér krátký časový úsek života rodiny se dvěma malými dětmi – situaci, kterou hodně lidí velmi důvěrně zná.

V ložnici začne zvonit budík.

Richard se neprobouzí snadno, jen zdálky vnímá, že Alice budík vypnula, ostatně, má ho na svém nočním stolku. Proč ale vůbec vstává na budík? A kde jsou děti, které je každé ráno probouzejí tím, že jim skočí do postele?

Richarde, je čtvrt na sedm, řekne Alice, jemně a potichu, dokonce ho pohladí po rameni, které nemá pod peřinou. Buď pohladí, nebo se ho možná jenom dotkne. I to je neběžnost. Nad tím, proč to Alice udělala, ale přemýšlet nebude. Asi je jí zas něco líto, na chvilku. Než zase začne bejt nepříjemná. Ale to je jedno.

Poslouchá, jak jí pod nohama vržou parkety, až v tu chvíli mu to dojde, proč ten budík a kde jsou děti, je přece pondělí pátého ledna a oni vstávají do práce, vánoční svátky skončily, zase začíná normální režim, Richard otevře oči doširoka a náhle je úplně vzhůru, musí vstávat do práce, hned si na posteli sedne, zívne, tak jdeme na to. A Richard se těší, svět se zase vrací do normálního běhu, pět dní v práci, dva s rodinou.

Ale proč čtvrt na sedm? Vždycky přece vstávají v půl sedmý…

Podpořte Reportér sdílením článku