Polykrize a historická krátkozrakost

Poslední tři léta spustila lavinu neustálých pohrom – téměř jako deset ran egyptských ze Starého zákona. Počátkem roku 2020 se rozhořela pandemie covidu-19, která mimo jiné způsobila ekonomické otřesy a výpadky v dodavatelských řetězcích. V únoru 2022 přišla Putinova invaze na Ukrajinu a s ní související energetická krize a vysoká inflace v mnoha ekonomikách světa.

Není tak divu, že se v poslední době znovu oprášil termín „polykrize“. „Polycrisis“, jak zní anglický termín, dominovala letošnímu Světovému ekonomickému fóru v Davosu; někteří dokonce mluví o „permakrizi“, respektive „permacrisis“ – krizi, která se zdá být setrvalá a bez vyhlídky na konec. Na pozadí záplavy akutních problémů se navíc prohlubují chronická rizika jako globální změna klimatu. Pozornost věnovaná snahám o její řešení, přinejmenším do určité míry, odsunula na druhou kolej právě zmíněná energetická krize.

Mezi kandidáty na nejzávažnější problém současnosti je tak velká tlačenice a konkurence. Různé aspekty „polykrize“ se navzájem prolínají a posilují. Je možné mezi nimi identifikovat, co bylo původním spouštěčem či hybatelem? Některá rizika jsou bezprostřední, jiná dlouhodobá. Jsou podstatnější chronické problémy, nebo krátkodobé šoky?

 

Levou nohou

Globální otřesy nejsou jen záležitostí posledních tří let. Za první velkou krizi současnosti bychom mohli považovat světovou finanční krizi z roku 2008 a – přinejmenším v evropském kontextu – následnou dluhovou krizi eurozóny. Migrační krize z roku 2015 zasáhla převážně Evropu, avšak její širší kontext byl a zůstává rovněž globální.

Klíčovou dobou, která do značné míry předurčila další vývoj, ovšem byl již přelom tisíciletí. Tehdy došlo k souběhu dalekosáhlých událostí v USA (útoky z 11. září 2001), v Rusku (definitivní nástup Putina do prezidentské funkce v květnu 2000) a v Číně (vstup do WTO, Světové obchodní organizace, na konci roku 2001).

Z těchto tří fatálních událostí se pozornost světové veřejnosti soustředila ve své době převážně jen na tu první – tedy na dramatickou teroristickou operaci al-Káidy v Americe. 11. září překrylo další dva zmíněné mezníky, které byly, a svým způsobem stále zůstávají, ne zcela doceněné.

K pochopení dnešní polykrize ovšem musíme sáhnout ještě dále do minulosti, na samý počátek dějin současnosti, do historického roku 1989, respektive 1991. Tehdejší rozpad sovětského bloku a následný kolaps samotného SSSR měl ukončit studenou válku a podle tehdy oblíbené teorie Francise Fukuyamy i dějiny jako takové. Při ohlédnutí z dnešní perspektivy bychom mohli spatřovat prapůvodní problém současného světa v tom, že se tehdy nic takového nestalo. Rozhodně neskončily dějiny, svým způsobem se neuzavřela ani studená válka. Uvěřili jsme historické iluzi a s jistým zpožděním se nám to po letech šeredně vrací.

 

Paradox optimismu

Nejrůznějším výzvám muselo lidstvo čelit odjakživa vždy a všude. Jak se svět v posledních desetiletích prudce globalizoval, nabírají stále více globální povahu i problémy, před nimiž civilizace stojí. Jejich řešení proto předpokládá globální spolupráci, nebo alespoň konstruktivní přístup hlavních světových aktérů, především velmocí. Taková součinnost však v posledních letech mírně řečeno drhne.

Po konci studené války se snad mohlo zdát, že dějiny jako neustálý boj o moc opravdu skončily a svět se změnil v jednu velkou „globální vesnici“. Jejími symboly se staly internet, budování obchodních a dodavatelských řetězců napříč zeměkoulí, ale i víra v univerzální platnost sdílených hodnot jako demokracie a lidská práva. Vážně se diskutovalo o myšlenkách jako mezinárodní humanitární intervence v podobě dnes již zase polozapomenutého konceptu „odpovědnosti chránit“ – „Responsibility to Protect“-, který schválil summit OSN v roce 2005.

Optimistickou vizi globální vesnice a univerzálních hodnot ovšem zdaleka nesdíleli všichni aktéři. Pád komunismu ve východní Evropě v roce 1989 a rozpad Sovětského svazu o dva roky později sice (načas) ukončil rozdělení světa do dvou velkých bloků, ale nevedl ke konci dějin na celé zeměkouli.

Samuelem Huntingtonem popsanou „třetí vlnu demokratizace“ zastavily tanky čínské Lidově osvobozenecké armády na náměstí Tchien-an-men v Pekingu – pár měsíců předtím, než demokracie triumfovala ve východní Evropě. Paradox historického optimismu po roce 1989 spočíval právě v tom, že mu předcházelo všeobecné zděšení z masakru neozbrojených studentů a civilistů v Číně. Pekingské vedení se na pár krátkých let stalo „páriou“, vyvrhelem světového společenství. Tehdejší čínský premiér Li Pcheng a občas i samotný vůdce země Teng Siao-pching (jehož jediným formálním titulem byl po roce 1990 předseda Vsečínského sdružení bridže) figurovali na stránkách světového tisku běžně jako „řezníci z Pekingu“.

K rehabilitaci Pekingu v očích světové veřejnosti přispělo – vedle vytrvalých snah vlivných prostředníků, jakým byl americký diplomat Henry Kissinger – paradoxně právě zhroucení komunismu ve východní Evropě o pár měsíců později. Historická optika se rázem proměnila. Hrůzu a zděšení z čínského krveprolití vystřídala jakási nadřazená shovívavost. Nedávný masakr najednou vypadal jen jako dočasná historická anomálie. Ať chce, nebo nechce, i Peking přece bude nakonec muset následovat železnou logiku dějin a postupně se demokratizovat nebo padnout jako ostatní komunistické režimy – takové tehdy panovalo všeobecné přesvědčení. Dnes je zjevné, že tento optimismus byl jen zbožným přáním; čínským komunistům však pomohl přežít jejich dočasné vyloučení ze slušné společnosti.

Třetí vlna demokratizace v globální vesnici neukončila leninskou diktaturu vládnoucí velké Číně. Tamní režim se dokázal dokonale přizpůsobit novým poměrům a využít svých komparativních výhod, zejména obrovského množství levné a disciplinované pracovní síly, v nové vlně ekonomické globalizace po konci bipolárního světa.

 

Skrývání lesku

Rozhodujícím faktorem se stala ekonomická efektivita. Západní kapitál našel v Číně svůj proletariát, svoji pracovní sílu – vznikla vzájemná symbióza, pro niž se na přelomu tisíciletí vžil sémanticky trochu dvojznačný termín „Chimerica“ ze spojení slov China a America. Do Čínské lidové republiky se za levnou pracovní silou přesunula výrobní základna velké části světa a spolu s ní i výrobní technologie a know-how, jejichž sdílení si Čína vynucovala požadavkem takzvaných „společných podniků“ – „joint ventures“. Další transfer technologií probíhal cestou cílených kybernetických útoků. Domácí vědu a výzkum pomáhalo po rozvratu způsobeném Maovou kulturní revolucí budovat masivní vysílání čínských studentů na zahraniční univerzity, především do Spojených států.

Vzájemná provázanost s okolním světem dále gradovala po roce 2001, kdy Čínská lidová republika vstoupila do Světové obchodní organizace a zajistila si přístup na zahraniční trhy, aniž by nutně otevřela svůj vlastní. Téhož roku zahájily Spojené státy po útocích z 11. září svou „válku proti teroru“, jež po téměř celé následující desetiletí plně absorbovala jejich pozornost a do velké míry i pozornost jejich spojenců. Peking využil této necelé dekády k nerušenému budování vlastní síly, nejprve ekonomické a posléze i vojenské. Současně se na světové scéně objevil nový potenciální spojenec pro rychle rostoucí Čínu – Putinův režim v Rusku, který stále více osciloval k mocenskému revizionismu: nostalgicky se ohlížel po době Sovětského svazu a stále intenzivněji usiloval o přebudování řádu vzniklého po konci studené války.

Až do roku 2008 sledovala Čínská lidová republika opatrnou linii v zahraniční politice v duchu Teng Siao-pchingovy poučky z roku 1989 „skrývat svůj lesk a vyčkávat svého času“ (tchao kuang jang chuej). Tento postoj se začal měnit po světové finanční krizi, kterou Čína překonala v celkem dobré kondici. Úspěšné konání letních olympijských her v srpnu 2008 výmluvně kontrastovalo s hospodářskými a politickými turbulencemi na Západě. Čína nabyla sebedůvěry a začala postupně přecházet k ofenzivnější zahraniční politice a urychlenému budování vojenské síly.

 

Jak okupovat moře

Popsaný proces dovršil po roce 2012 současný generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Číny a prezident ČLR Si Ťin-pching. Ten přestal „skrývat svůj lesk“ a přešel k otevřeně agresivní zahraniční a represivní vnitřní politice. Čína pod jeho vedením „okupovala“ téměř celé Jihočínské moře prostřednictvím budování umělých ostrovů a nárokování exkluzivních zón kolem nich. Když tento postup prohlásil mezinárodní tribunál OSN v Haagu v roce 2016 za nezákonný, Peking jeho verdikt prostě ignoroval.

Na himálajské hranici s Indií rozpoutala Čína v roce 2020 po půl století příměří opět vojenské potyčky. Si Ťin-pching také zesílil vojenský tlak na Tchaj-wan, který si Peking nárokuje jako svou „vzbouřeneckou provincii“; loni v létě přistoupil k faktické několikadenní blokádě ostrova. Ještě dramatičtější byl po Si Ťin-pchingově nástupu k moci vývoj na domácí scéně. Generální tajemník systematicky obnovuje „vedoucí úlohu“ strany, rozvolněnou Teng Siao-pchingovými reformami, ve všech oblastech společenského a částečně i soukromého života.

V nominálně „autonomní“ oblasti Sin-ťiang, obývané z velké části domorodými Ujgury a dalšími turkickými etniky, rozpoutal Si po roce 2014 „lidovou válku proti teroru“, včetně svévolného zadržování nejméně jednoho milionu osob, tedy asi desetiny domorodého obyvatelstva, v převýchovných střediscích, která představují jakousi hi-tech obdobu koncentračních táborů. V Hongkongu zavedl Peking v roce 2020 po rozsáhlých protestech represivní systém státní bezpečnosti, který prakticky zlikvidoval jeho autonomii i občanské svobody zaručené mezinárodními úmluvami.

V Číně samotné se prohloubil dohled strany a státu nad každodenním životem, včetně zavádění vyspělých digitálních technologií ke kontrole a špehování občanů. Peking nesdílí obavy západních států z negativních dopadů překotného rozvoje technologií, jako jsou velká data nebo umělá inteligence, na soukromí jednotlivců; tyto aspekty vítá v zájmu efektivnější politické kontroly.

 

Eurasie vs. Indopacifik

Po Si Ťin-pchingově nástupu k moci se již dále nedala ignorovat čím dál křiklavější skutečnost, že naše iluze o konci dějin po roce 1989 a idylickém rozvoji globální vesnice jsou neudržitelné. Přinejmenším od roku 2015 postupně nazrával a po roce 2017 naplno propukl otevřený konflikt mezi čínským režimem a demokratickým společenstvím. Tato „systémová“ konfrontace s Pekingem se navíc časově shoduje s prohlubujícím se konfliktem s Putinovým Ruskem po anexi Krymu v roce 2014, který vyvrcholil ruskou invazí na Ukrajinu loni v únoru.

Ruské agresi předcházela „olympijská deklarace“ o „eurasijském“ partnerství bez hranic mezi Ruskou federací a ČLR, podepsaná Putinem a Si Ťin-pchingem 4. února 2022 v Pekingu. Prohlášení vykresluje jejich společný cíl revize mezinárodních vztahů, demonstrovaný následnou invazí na Ukrajinu. Putin a Si Ťin-pching si své strategické plánování zopakovali letos v březnu na summitu v Moskvě.

Demokratické společenství odpovědělo na rostoucí hrozbu ze strany Pekingu a Moskvy rozšířením myšlenky kolektivní obrany sdílených hodnot z euroatlantické oblasti do „Indopacifiku“. Tak jako čelilo euroatlantické společenství kolektivně sovětské rozpínavosti po druhé světové válce, má dnes Indopacifik plnit obdobnou roli vůči Pekingu. Jinými slovy, svět se doslova před našima očima opět štěpí do dvou velkých, převážně antagonistických bloků. Ty jsou – na rozdíl od studené války – po třech desetiletích intenzivní globalizace provázané nesčetnými vazbami vzájemné závislosti, což na jedné straně brání otevřenému střetu, na druhé situaci dále komplikuje.

 

Mohlo to být jinak

Zásadním problémem dneška tak není ani tolik jeden konkrétní aspekt současné „polykrize“, ale naše prohlubující se neschopnost řešit globální výzvy globální spoluprací. Těžko se vypořádat s globálním oteplením bez účinné spolupráce největších producentů skleníkových plynů. Těžko hledat efektivní regulaci digitálních technologií jako umělé inteligence, když hlavní centra vývoje zastávají právě opačný názor na jejich přínosy a rizika.

Opětovné rozdělení světa do znepřátelených bloků brání koordinované snaze o řešení celé řady závažných problémů dneška. Takové opětovné štěpení přitom nebylo na počátku naší současnosti v roce 1989 předurčeno. Do velké míry jde o důsledek našich iluzí a optimistické víry v nezvratný a nezadržitelný pokrok ke světlé budoucnosti. Za zásadní problém současnosti, problém, který nám fakticky brání řešit všechny ostatní výzvy, bychom tak s jistou dávkou nadsázky mohli označit svou vlastní historickou krátkozrakost.

 

 

Autor je sinolog, orientalista, vysokoškolský učitel a publicista. Po studiích v Praze, Šanghaji, Berkeley a na Harvardu vyučoval na univerzitách v Praze, Bratislavě a Lisabonu a vedl výzkum v Číně, na Tchaj-wanu a v USA. Zakladatel a ředitel Sinopsis.cz, což je projekt Katedry sinologie Filozofické fakulty UK v Praze, a AcaMedia z. ú. – jeho cílem je podávat pravidelný přehled o dění v Číně z pohledu čínských, českých a světových médií a pozorovatelů.