Talentovaný houslista Mráček a štěstí z šuplíků

 Když mu bylo pět, rodiče mu strčili do ruky malé housličky a vzali ho na první hodinu do hudební školy v Praze na Žižkově. Když mu bylo třiadvacet, rodiče zasedli do hlediště v monumentálním Wiener Konzerthausu a sledovali, jak triumfuje v jedné z nejprestižnějších houslových soutěží světa. Jan Mráček je největší český houslový talent za mnoho, mnoho let.  Vycházející hvězda, jež má kromě nadání i mnoho píle. A trochu štěstí.

Pokud se neurazíte, já si před zkouškou ještě trochu vrznu, říká. Je uvolněný, v kraťasech a světlé košili pochází po zkušebně pražské Akademie múzických umění a „vrže“ s takovou lehkostí, že housle najednou vypadají jako nejjednodušší hudební nástroj na světě.

Za oknem začíná září a (konečně) odeznívají mučivé tropy a Jan Mráček vykládá, že si ani nestihl dát smoking do čistírny: do Prahy přijel teprve včera, po šestitýdenním turné se symfonickým orchestrem složeným z mladých muzikantů z celé Evropské unie (v rámci unikátního projektu The European Union Youth Orchestra, který mimo jiné umožňuje začínajícím talentovaným hudebníkům spolupracovat s nejlepšími dirigenty planety).

Zítra večer už má Mráček další koncert, tentokrát se Sukovým komorním orchestrem. A pak další. A další. A další. „Šest koncertů v sedmi dnech.“

Osmnáctého září hraje na festivalu Dvořákova Praha. A na konci měsíce se nadobro odstěhuje do Vídně, aby se konečně mohl pořádně soustředit na školu.

Říká, že „talent se nedá definovat. Nedá se spočítat, nemůžete si na něj sáhnout.“  Říká, že úspěch je „hlavně o tvrdé práci“.  A taky říká, že nejlepší pocit je, „když vám za zády bouří symfoňák“.

Co kdybys to zkusil takhle

Jan Mráček vlastně, aspoň co se povolání týče, neměl moc na výběr: oba rodiče jsou houslisté. „Hraju od pěti let, což je samozřejmě věk, kdy o sobě člověk nijak nerozhoduje. Čili ano, bylo to rozhodnutí mých rodičů. Ale já jsem toho nikdy nelitoval. Když chce být člověk úspěšný, když chce něco doopravdy dokázat, musí fakt začít už v těch pěti. Musí dostat housle do prstů i do hlavy právě v tomhle vývojovém stadiu. Pak už to nikdy nedožene,“ říká.

První Mráčkovou pedagožkou byla Magdalena Micková. Doma cvičil Jan s mámou. „Až do patnácti jsem vlastně nikdy necvičil sám, vždycky s ní. Máma je fantastická houslistka. A se mnou měla teda ohromnou, ohromnou trpělivost.“

Mimochodem, dnes jsou (teprve čtyřiadvacetiletý) Mráček a jeho matka Ludmila kolegové: Jan se v roce 2011 stal sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu, v němž Ludmila působí už třicet let. „Já jsem úplně v pohodě, když hraju s mámou, vlastně si to uvědomuju jenom v momentě, kdy jedeme na zkoušku jedním autem. Ona si naopak strašně dlouho brala volno, když jsem měl hrát. Protože říkala, že má takový nervy, že tam prostě nemůže sedět. Jenže pak zjistila, že je to naopak. Že když hraje, musí se soustředit a nervy má mnohem menší. Takže dneska už spolu hrajeme v podstatě všechny koncerty, které od nich dostanu.“

S pubertou přišla na Jana Mráčka občasná nespokojenost („Chtěl jsem bejt venku s klukama, jezdit na kole nebo hrát fotbal“), ale nikdy ne vážné pochyby o samém smyslu hraní. („Jako jestli mě někdy napadlo, že bych se na to úplně vykašlal? Tak to vůbec, ani jednou.“)

S pubertou taky přišly první velké úspěchy, vítězství v soutěžích. Mráček chodil čtyři roky na hudební větev pražského Gymnázia Jana Nerudy a během té doby přešel od Magdaleny Mickové k dalšímu pedagogovi, Jiřímu Fišerovi. Pod jeho vedením pak absolvoval i celých šest let pražské konzervatoře.

„Po deseti letech spolupráce už pan profesor Fišer ani nemusel otevřít pusu. Stačilo, aby se jen podíval, a já přesně věděl, co je špatně. My jsme si hrozně blízcí, náš vztah nebyl ani tak vztahem profesora a studenta, jako spíš dvou naprosto rovnocenných spoluhráčů. Pan profesor nikdy neříkal ,Uděláš to takhle‘. Vždycky říkal ,Co kdybys to zkusil takhle‘. Hledali jsme kompromisy. Což je přesně styl práce, který mi vyhovuje. Nesnáším, když mě někdo vyloženě nutí do věcí, které se mi nelíbí.“

Na světě je však minimálně jedna věc, do které Mráčka nikdo nutit nemusí: hraní, respektive cvičení na housle. Jan je pracovitý, až moc dobře si uvědomuje, že talent zdaleka není všechno. „Samozřejmě, že často nechávám věci na poslední chvíli, jsem spíš bohémský člověk. Ale vím, že hlavní je tvrdá práce, bez ní to nejde. Kdybych teď přestal cvičit, moje hra by šla okamžitě rapidně dolů. Jsou lidi, kteří potřebují cvičit třeba osm hodin denně. Mně stačí tři, ale zato pořádné, stoprocentně soustředěné. Jsem pak schopen udělat mnohem víc práce za mnohem méně času,“ vysvětluje.

Třeba si sednete 

Po absolvování konzervatoře se Mráček přihlásil na prestižní vídeňskou Universität für Musik und darstellende Kunst. Na škole totiž vyučuje vynikající český houslista Jan Pospíchal, který do Rakouska emigroval v sedmdesátých letech. Pospíchal je koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků a Mráček říká, že do rakouské metropole „šel vyloženě za ním“.

„Když jsem končil konzervatoř, táta navrhl, abychom se za panem Pospíchalem jeli podívat. Oni se znají už z mládí a táta řekl: On je skvělý kantor, třeba si sednete.“

Sedli. A tak Mráček udělal přijímačky a nastoupil na univerzitu, leč studium doposud spíš trpělo, Jan měl příliš mnoho koncertů („Určitě přes padesát za rok“) a přísná univerzitní pravidla tak velkou absenci nepřipouštějí. „Právě proto se teď odstěhuju do Vídně natrvalo. Chci škole věnovat co možná nejvíc času.“

Vídeň je taky místem, kde Jan Mráček zažil dosavadní vrchol kariéry: vloni v září tu vyhrál mezinárodní houslovou soutěž Fritze Kreislera, jednu z největších svého druhu na světě.

„Přihlásilo se nějakých tři sta šedesát houslistů. Porota podle nahrávek a životopisů vybrala asi sedmdesát lidí, kteří šli do prvního kola. Pak bylo semifinále a dvoukolové finále. Abych řekl pravdu, já soutěže nemám moc rád. Jdete tam s tím, že víte, že vám porota bude počítat chyby.

Když jde člověk hrát koncert, taky je samozřejmě nervózní, ale jde si to tam hlavně užít. A zahrát co nejlíp. Na soutěži je nervozita šílená.“

Mráček říká, že na „Kreislerovce“ snad poprvé v životě neslyšel ani jednoho ze soupeřů. Neseděl v hledišti, když hráli před porotou a publikem, nešel se prý dokonce podívat ani na jedinou akustickou zkoušku. Nechtěl se nechat „rozhodit“.

Ve velkém finále, jež se odehrávalo v hlavním sále zmíněného Wiener Konzerthaus, hrál Mráček ve svém kole jako první, což prý bylo spíš dobře: „Nejhorší je vždycky to čekání. Jsem strašně nervózní, potím se, chodím ze strany na stranu a nejvíc ze všeho si přeju, aby se dveře konečně otevřely a já mohl vlézt na pódium. Protože pak ta nejhorší nervozita většinou opadne.“

Mráček zahrál ve Vídni Brahmsův houslový koncert. „Já prostě Brahmse miluju. Předtím jsem s ním už jednu soutěž vyhrál, tak jsem na něj vsadil znovu.“

O několik hodin později pak mladý český houslista usedl do jedné řady se všemi šesti houslisty z finále. Porota začala vyhlašovat jednotlivá ocenění a nějak se stalo, že pořadí šlo vždycky zleva doprava. Mráček seděl druhý zprava – a tak ho nevyhnutelně napadlo, že druhý nejspíš skončí i v celé soutěži. „Ono se vždycky říká, že druhé místo bolí víc než třetí. Ale já se utěšoval: No co, i tak je to skvělý úspěch.“

Jenže pak porota vyhlásila „bronz“ (Emmanuel Tjeknavorian), „stříbro“ (William Hagen)… a Jan Mráček pochopil, že druhý nebude. „Byla to šílená, šílená euforie!“

Jednou z cen pro vítěze Kreislerovy soutěže je i koncert s Vídeňskými filharmoniky. Čili s jedním z nejlepších orchestrů světa. Janu Mráčkovi se tak splní sen.

Auta – moje vášeň

K lidem, kteří na Mráčkovu (zatím velmi hvězdnou) kariéru měli rozhodující vliv, patří i houslový virtuos Václav Hudeček. Třeba proto, že před lety dvanáctiletému Mráčkovi půjčil jedny ze svých houslí, na které pak Jan hrál až do osmnácti. Nebo proto, že jej celé roky učil na své Letní houslové akademii v Luhačovicích. Dnes mu Mráček dělá asistenta. „Hudeček je fantastickej!“

Jan říká, že měl doposud v (houslovém) životě obrovské štěstí. „A doufám, že to tak půjde dál.“

Je odhodlán na sobě tvrdě pracovat. A jednou třeba hrát s hvězdnými světovými orchestry, s vídeňskou, berlínskou nebo newyorskou filharmonií. „To je sen každého začínajícího sólisty. A ano, já jsem duší sólista. Není lepší pocit, než když vám za zády bouří symfoňák! To je prostě úžasný!“

Mimo houslový život se Jan rád „vrtá v motorech“. „Jo, auta jsou moje vášeň! Když mám ruce od šmíru, jsem vyloženě šťastnej. Kdyby se nedej pánbůh něco stalo a já nemohl hrát, myslím, že bych dělal automechanika,“ směje se.

Nicméně housle jsou housle.

Koncert je koncert.

Ptám se ještě na pověrčivost. Rituály. A po pravdě řečeno trochu čekám, že Jan Mráček jen obrátí oči v sloup. Leč…

„My máme doma takovou tradici. Vždycky, když jdeme hrát koncert, otevřeme všechny šuplíky. Ani nevím, jak to vzniklo, ale prostě to tak děláme už celé roky.  Já to navíc ještě zdokonalil: kromě toho, že otevřu šuplíky, taky zavřu všechny skříně. Prostě pustím štěstí ze šuplíků a smůlu zavřu ve skříni. Jo a pak taky nikdy nezapomenu popřát houslím hodně štěstí.“

Což zatím vychází víc než dobře. Jan Mráček „vrže“ s takovou lehkostí, že housle najednou vypadají jako nejjednodušší nástroj na světě. •