Talentovaný houslista Mráček a štěstí z šuplíků

Když mu bylo pět, rodiče mu strčili do ruky malé housličky a vzali ho na první hodinu do hudební školy v Praze na Žižkově. Když mu bylo třiadvacet, rodiče zasedli do hlediště v monumentálním Wiener Konzerthausu a sledovali, jak triumfuje v jedné z nejprestižnějších houslových soutěží světa. Jan Mráček je největší český houslový talent za mnoho, mnoho let. Vycházející hvězda, jež má kromě nadání i mnoho píle. A trochu štěstí.

Pokud se neurazíte, já si před zkouškou ještě trochu vrznu, říká. Je uvolněný, v kraťasech a světlé košili pochází po zkušebně pražské Akademie múzických umění a „vrže“ s takovou lehkostí, že housle najednou vypadají jako nejjednodušší hudební nástroj na světě.

Za oknem začíná září a (konečně) odeznívají mučivé tropy a Jan Mráček vykládá, že si ani nestihl dát smoking do čistírny: do Prahy přijel teprve včera, po šestitýdenním turné se symfonickým orchestrem složeným z mladých muzikantů z celé Evropské unie (v rámci unikátního projektu The European Union Youth Orchestra, který mimo jiné umožňuje začínajícím talentovaným hudebníkům spolupracovat s nejlepšími dirigenty planety).

Zítra večer už má Mráček další koncert, tentokrát se Sukovým komorním orchestrem. A pak další. A další. A další. „Šest koncertů v sedmi dnech.“

Osmnáctého září hraje na festivalu Dvořákova Praha. A na konci měsíce se nadobro odstěhuje do Vídně, aby se konečně mohl pořádně soustředit na školu.

Říká, že „talent se nedá definovat. Nedá se spočítat, nemůžete si na něj sáhnout.“ Říká, že úspěch je „hlavně o tvrdé práci“. A taky říká, že nejlepší pocit je, „když vám za zády bouří symfoňák“.