Psaní z Ústavního soudu

Spolupracovník Reportéra spisovatel Pavel Kohout požádal svého přítele z dob disentu, předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, aby komentoval několik let se vlekoucí, podezřelou justiční kauzu bývalého velvyslance Milana Sedláčka. Ústavní soudce odpověděl; zde jeho dopis otiskujeme.

Milý příteli Pavle Kohoute,

v květnovém čísle Reportéra, který mi jeho distributor spolu s Tvým přípisem doručil těsně před mými dvěma červnovými cestami do zahraničí, mne vyzýváš k reakci na podivnou kauzu jednoho trestního stíhání, které opakovaně (ne)končí zprošťujícím rozsudkem, ale po zrušení odvolačkou se znovu a znovu vrací před trestní soud první stolice. Obžalovaný i se svou rodinou ztrácí mnohdy nenávratně vše – zaměstnání, společenský status, dobrou pověst, víru ve spravedlivý řád.

Mám tak zpoždění, a navíc můj pokus (o co vlastně – vysvětlení – obhájení – odsouzení – nápravu???) shledáš patrně chatrným. O zmiňované kauze ničeho nevím – ostatně je to dobře, protože čím dál tím více si po dvanáctiletém působení na ústavní soudní stolici uvědomuji, že asi všechno v tom našem zmateném světě skončí tady – u nás. Takže, důsledně poměřováno, se k ničemu konkrétnímu nemůžeme vyjadřovat, abychom následně nebyli obviňováni z podjatosti.

Celý život se živím právem – netroufám si tento způsob obživy nazvat honosně hledáním, nebo dokonce nalézáním spravedlnosti. Spíš jde o tápání v nezmapované krajině, kde se tu a tam naleznou pevné záchytné body, aby se vzápětí vytratily a bloudění pokračovalo. Cíle nedosáhneš, ale o to důležitější je samotná cesta – mít dobrou obuv, vydržet se zásobami, neztratit na cestě spolehlivé parťáky a orientační smysl. Cesta tě přivede k mnoha trpkým poznáním. Některá ti teď sdělím.

1. Policajti jsou patrně všude téměř stejní. Bez ohledu na místo, dobu a prostor působení se v jejich řadách vyskytují a budou vyskytovat i postavy bezectné, někdy sadistické, jindy zištné a často i odborně nezpůsobilé. Zčásti je to důsledek profesionální deformace, jindy se právě tací ucházejí o uniformu, zbraň a moc nad ostatními. Profese profesionálního vykonavatele represe je profesí, jejíž nositelé většinou postrádají i elementární kvalifikační předpoklad v podobě alespoň minimálního penza pokory. Svůj handicap často kompenzují násilím – u nás stejně jako v Barmě nebo v nejvyspělejších demokraciích. Ta demokracie pak selhává, neboť většina excesů zůstává tam i onde nepotrestána (a pravděpodobnost, že i trestuhodné jednání zůstane zpravidla neodhaleno a nepotrestáno, je živnou půdou pro pokračující kriminalitu – od obyčejných kapsářů po bílé límečky v honosném bankovním světě). Střelba do bezbranných mládenců černé pleti se ostatně nedávno neodehrála v některé již spolehlivě identifikované totalitní části světa, ale v zemi s dlouhou demokratickou tradicí. Rozdíly shledávám jen v četnosti, vůli k nápravě a míře její pravděpodobnosti.
2. V našem právním prostoru by měli na policajty dohlížet ve všech stadiích trestního procesu v první řadě prokurátoři, po Listopadu přejmenovaní na státní zástupce. Soudím, že jejich podřazení v Ústavě České republiky do moci výkonné bylo nešťastným krokem. Moc výkonná – to je především vláda, která pro všechny své součásti stanoví nejen závazná pravidla, ale i konkrétní cíle, směry a prostředky. Vládu ani tak nereprezentují ministři, jako spíše neviditelné a nespočetné houfy úředníků. Ti mají – zejména v našem prostředí – přirozenou touhu se nahoru zalíbit a dolů se posílit. Vláda je instituce ryze politická. Ani sebeosvícenější vláda nedokáže státní zástupce – pokud zůstanou součástí exekutivy – zbavit pocitu jisté podřízenosti anebo zavázanosti vůči momentální politické moci. Ve vztahu k ní pak směřují povětšinou podvědomě buď k přemíře servility, nebo naopak k odbojné zpupnosti v zájmu udržení nezbytné míry sebevědomí a profesní stavovské cti. Obojí je zhoubné.
3. A co soudy? Žijeme ve světě, který Friedrich Nietzsche předvídal, když Zarathustrovi vložil do úst slova: „Bůh je mrtev.“ Před kataklyzmatem totálního selhání lidstva v podobě holokaustu a hrůz druhé světové války bylo v relativně demokratických zemích povolání soudce profesí zčásti shovívavého a laskavého arbitra mezilidských sporů a z druhé části sice trestajícího, ale stále srozumitelného hlasu spravedlnosti. Měl přitom zvláštní privilegium – každé jeho rozhodnutí bylo podepřeno a garantováno státní mocí včetně jejích represivních nástrojů. Převážná většina soudních sporů, kterou dnes řeší soudy, se před soudy vůbec nedostala. Platila ustálená – byť nepsaná – obecně přijatá pravidla chování a roli soudce většinou sehrál pan farář, pan starosta, řídící učitel, představitel řemeslného cechu nebo profesní komory či jiná přirozená místní autorita. Bezradná společnost druhé poloviny dvacátého století po živé zkušenosti, že demokracii lze odstranit i jejími vlastními prostředky, nastoupila jedinou přijatelnou a rozumnou cestu návratu k hodnotám deklarovaným osvícenci Rousseauem a Voltairem jako přirozenost, nezcizitelnost a nezadatelnost lidských práv. Ta cesta dostala název materiální právní stát, ve kterém je právo (zákon) nad veškerou veřejnou mocí, prvořadou hodnotou jsou práva a svobody člověka a občana a výsostnou úlohou státu je jejich ochrana. Komu však takové poslání svěřit? No přece nezávislým a nestranným soudům. Ty jsou sice vybaveny i nadále státní mocí, leč vybavit je zkušeností, laskavostí, znalostí všech zákrut sofistikovaného postmoderního světa, který již postrádá onen nepsaný, ale obecně akceptovaný kodex pravidel konání, se již příliš nedaří. Jako poslední posvátný recept se konstituovala nová podoba ústavního soudnictví – exkluzivní a poslední šance na spravedlnost, otevřená každému, kdo se domnívá, že jeho lidská práva a svobody byly veřejnou mocí ohroženy. A když ani to nestačilo, začaly se vytvářet nadnárodní soudy pro ochranu lidských práv (ten náš je ve Štrasburku) a nakonec se spravedlnost hledá i za hranicemi vlastní země. Problém, se kterým si nevíme při takto nastaveném systému rady, spočívá v čase. Spravedlnost je pomalá a nemusíš se jí dočkat. Milton Friedman je autorem slavné věty „Za vším hledej peníze“. Moderní společnost se dopracovala ke smutnému výsledku – za své přešlapy, neoprávněné nebo nepřiměřeně dlouhé soudy stát vyplácí finanční náhrady, které lze jen stěží považovat za dostatečnou satisfakci. Buďme rádi, že již nemáme trest smrti.
4. Aby to všechno fungovalo, potřebujeme reálně a vždy naplňovat princip rovného přístupu ke každému. Rovnost deklarovaná Francouzskou revolucí (liberté, égalité, fraternité – svoboda, rovnost, bratrství, pozn. red.), která patří k základním maximám demokratického právního státu, je však stále spíše imaginárním cílem. Oba víme, že státní mocí pomazané úřady i jejich represivní složky nakonec jednají s každým trochu odlišně – nejen podle toho, jak vypadá a jak si ve společnosti stojí.

Milý Pavle – možná, že místo odpovědi na tvé otázky se ti dostala přehršel otázek dalších. Někdy jsou otázky důležitější než odpovědi slibující zaručený recept na všechny Scylly a Charybdy na naší cestě životem. •