Příběh

Tak je mi sto osm, mám na to být pyšná?

18 / 02 / 2018

Vznik Československa oslavila v úplně nových červených šatech, o pár let později ji v Orlové pohladil prezident Tomáš Garrigue Masaryk, ještě jako osmdesátiletá dělala v televizi stojku. Koncem ledna roku 2018 ležela Květoslava Hranošová v domově pro seniory na pražském Břevnově – pár dnů po svých sto osmých narozeninách pořád ještě zlehka cvičila jógu, ale zároveň uznávala, že v uplynulých čtyřech letech je život poněkud náročný.

Vznik Československa oslavila v úplně nových červených šatech, o pár let později ji v Orlové pohladil prezident Tomáš Garrigue Masaryk, ještě jako osmdesátiletá dělala v televizi stojku. Koncem ledna roku 2018 ležela Květoslava Hranošová v domově pro seniory na pražském Břevnově – pár dnů po svých sto osmých narozeninách pořád ještě zlehka cvičila jógu, ale zároveň uznávala, že v uplynulých čtyřech letech je život poněkud náročný.

Dříve než vyrazím za paní Květoslavou, vedu svoji dceru do školy: „Chceš vzít aktovku?“

„Ani nemusíš, táto.“ 

Ještě před půl rokem by mě hned ve výtahu popadla za ruku, teď se jí musím vnutit, a při loučení mi sice pusu dá, ale už jen symbolickou, letmou... Najednou je to velká holka, vzdychnu si...

... má dcera se narodila v zimě roku 2010.  Květoslava Hranošová se narodila v zimě roku 1910, konkrétně 26. ledna, a dnes je nejstarší žijící Češkou: „První vzpomínka?“ zamyslí se za pár hodin. „No přece na kozy – první světová válka sotva začala, bydleli jsme na Ostravsku, v Lazích u Orlové, a já mívala na starost kozy. Zvláštní – dnes už kozí mléko ráda nemám, ale tehdy jsem ho pila přímo z vemene, no a zašlo to tak daleko, že maminka řekla: Koza nám nedojí, budeme ji muset prodat! Skutečně jsme ji prodali sousedovi Babulovi, který za pár dnů přišel nadšený: Paničko, ta vaše koza dojí přímo báječně! Byl z toho můj první životní průšvih – prodali jsme dobrou kozu.“ 

 

Volbami zklamaná

Na rozhovor se stoletým člověkem jdu prvně a netuším, zdali a jak to půjde.

Nejdřív se zdá, že ztuha – paní Hranošová mě sice ze své polohovací postele fixuje pohledem, a dokonce bych řekl, že se trochu směje, ale nemluví; je zmatená.

Do domova seniorů jsem přišel s její osmdesátiletou dcerou Šárkou (vypadá zhruba na pětašedesát), která se snaží maminku rozpovídat. „Jak se ti dnes vede, Květuško?“ a tak dále...

První jasné reakce se dočkáme po otázce na politiku. „Taky jsi zklamaná z voleb?“ zeptá se dcera a matka přikývne: „Ano, vyhrál Miloš Zeman.“

Dcera se usměje: „A vzpomeneš si na jméno kandidáta, kterého jsi volila ty?“

„Jaroš.“

„Drahoš, Květuško, Drahoš. A o kolik bys řekla, že ho nakonec Zeman porazil?“   

„V Orlové o tři procenta.“

„V Orlové určitě o víc, ale v celé republice skutečně o tři procenta...“ 

Což je detail, který v tuhle chvíli paní Květoslavu rozhodně netrápí. „Víš co,“ všímá si dcera, „my tě necháme, ať se probereš – za chvíli ti pomůžu s obědem a ty se potom určitě rozpovídáš, že jo?“

Maminka neřekne ano ani ne. Osobně jsem spíš pesimista, a tak se budu za dvě hodiny (ve chvíli, kdy mi nahlas zazpívá všechny sloky písně Ach synku, synku) upřímně divit.

5a86b3689c40d044631f25d8 MEDIA_ITEM image
Květoslava si ke každým narozeninám přeje knihy, nejlépe paměti slavných umělců.

Soprán v semeništi zla

V domově pro seniory, který je na dohled od Pražského hradu, mají dnes svíčkovou – podle vůně skvělou.

Nejstarší rezidentka sice odmítá maso, ale omáčka s knedlíkem stačí k tomu, aby ožila.

Tak pojďme na to: Jaké jsou její nejstarší vzpomínky kromě oné vydojené kozy?

Jako šestiletá se prý účastnila zádušní mše za císaře Franze Josefa I. a zdlouhavý obřad ji nudil, takže vyrušovala. „Pan učitel si na mě stěžoval,“ vzpomíná, „takže se to neobešlo bez domácího kázání.“

Bylo jí osm a půl, když skončila světová válka a vzniklo Československo. „Pamatuju si hlavně na své nové, červené šaty. Byla jsem v nich namyšlená a myslela si, bůhví co nejsem.“

Má pocit, že jí bylo zhruba dvanáct, když dorazil do Orlové prezident Masaryk a pohladil ji po vlasech, ale pozor – podle všech dostupných kronik přijel Masaryk do Orlové v létě roku 1930, kdy už byla Květoslava na vdávání. „On navštívil Orlovou už dřív, neoficiálně, a protože byl sokol, vítal ho i můj tatínek, což byl starosta sokolské župy Jana Čapka. Vzal mě s sebou a pan prezident mě skutečně pohladil...“ 

I Květoslava byla samozřejmě sokolka a všestranná sportovkyně – v běžeckých sprintech patřila k nejlepším dívkám v republice, což je možná základem její dlouhověkosti. „Nejenom,“ podotýká, „taky jóga a optimismus,“ ale k tomu se ještě dostaneme.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se stalo několik zásadních událostí, Květoslavě například zemřela matka.  „To ještě jezdívaly dřevěné vagony. Maminka seděla proti dveřím, vlak prudce zastavil, dveře se otevřely, ona vyletěla ven a narazila na zábradlí; od toho vážného úrazu jí vysychalo svalstvo, za tři roky zemřela. Měla jsem dva bratry, ale ti byli výrazně starší, a tak jsem se musela starat o tatínka, ale zároveň jsem studovala v Ústavu pro vzdělání učitelek domácích nauk v Opavě...“ 

Od roku 1931 se až do důchodu živila coby učitelka na prvním stupni, takzvaná elementaristka. 

Že ráda zpívala, stala se členkou sboru slezských učitelek, dokonce se dostala se svým sopránem i na jeviště Národního divadla moravskoslezkého v Ostravě, ale to brzy zarazil její manžel, porubský řídící učitel Jindřich Hranoš. Těm dvěma se narodily dvě dcery, Dagmar (1933) a Šárka (1937), přičemž druhá jmenovaná vypráví: „Tatínek se rozhodl, že ji z divadla, které považoval za volnomyšlenkářské semeniště zla, musí vysvobodit i proti její vůli...“

Takové maličkosti jsou dnes všem jen k smíchu, skutečné potíže přišly později. Slovo si bere zpátky Květoslava, teď už je čilá. Vypráví, jak na podzim roku 1938 vtrhli do Poruby Poláci a vyhnali Čechy z jejich domů: Do čtyřiadvaceti hodin ať jste pryč! „Manžel přišel o práci ředitele školy a se dvěma malými dětmi jsme neměli kde bydlet. Zachránil nás porubský školník, který žil ve dvojpokojovém služebním bytě a jeden z těch pokojů nám přenechal, protože měl tatínka – coby svého nadřízeného – rád... Tím to ale neskončilo, manžel musel najít nové místo. Našel ho na Valašsku – v osadě Čubov u Nového Hrozenkova. Byla to trojtřídka, neboli děti od šesti do patnácti let, které chodily do tří tříd, a tam jsme prožili válku. Na Valašsku bylo pěkně, klid. Chudí, ale dobří a hrdí lidé. Já učit nemohla, takže jsem šila, drhala, pekla lidem dorty... Ruční práce mi naštěstí vždycky šly.“

 

Jóga proti pláči

Květoslava s manželem a dětmi prožili druhou světovou válku v relativním klidu, ale oba její bratři tehdy zemřeli. „Roku 1941 přišla nejdřív zpráva o zatčení Miloně,“ vypráví, „který bojoval spolu s francouzskými legionáři. Němci ho nejdřív věznili v Terezíně a později transportovali do Drážďan, kde ho na jaře 1942 popravili elektrickou sekyrou. A pět týdnů nato zemřel i můj druhý bratr Přemek – za pomoc zběhlému trestanci byl uvězněn a v brněnských Kounicových kolejích podlehl zápalu plic.“

Tyto dvě ztráty ji několik příštích dekád trápily až k pláči. „Doslova,“ vzpomíná dcera Šárka, ročník třicátý sedmý: „Z dětství si pamatuju, že maminka občas přišla domů ze školy, kde po válce opět učila, a plakala, někdy až hystericky. Asi to ovlivnilo i její manželství, protože tatínek obvykle pravil: Květo, ty máš zase náladu – já jdu ven! A šel na pivíčko...“

I tak spolu ti dva vydrželi přes padesát let a dočkali se dob, kdy Květoslavu záchvaty smutku přešly. Když jí bylo šedesát a chystala se do penze, netušila, čemu se věnovat dál. „Byl rok 1970 a v Ostravě se konala na tehdejší dobu výjimečná přednáška Čechoameričanky jménem Louise Zábranská Osius. Dělala jógu na vysoké úrovni, ale nemluvila jen o tělesném cvičení; vyprávěla o celém způsobu života, o střídmosti, o ovládání emocí...“

„Ano,“ navazuje dcera, „a to maminku brzy uklidnilo nervově.“

Štíhlá šedesátnice Květoslava pochopitelně cvičila i fyzicky; denně například stála na hlavě, vydrželo jí to dalších dvacet let. Stala se tak trochu atrakcí – dokonce jógu předcvičovala v pořadu Dejte léta životu, který vedl Rajko Doleček. 

„Nedávno umřel,“ odpovídá na otázku, kterou jsem nestihl položit, „já vím. Rodina mi o tom nechtěla říct, ale stejně se ke mně ta zpráva dostala. Škoda – měla jsem ho ráda. Však mu taky vděčím za záchranu života: roku devadesát mi praskl vřed, omdlela jsem, krvácela dovnitř a v nemocnici pak řekli, že v mém věku už nemá operace smysl. Jenomže tady Šárka,“ ukáže na dceru, „zavolala doktoru Dolečkovi, že ležím na Fifejdách a všichni už mě tam považují za umírající, Doleček okamžitě volal do nemocnice, kde mě připravili k operaci, osobně na ni přišel, operace se povedla a o tři týdny později jsem cvičila znovu v televizi.“

 

S nikým nesoutěžím

Roku 1983 zemřel na infarkt její manžel. „Vy si možná myslíte,“ usmívá se Květoslava o pětatřicet let později, „že lidi po stovce už nemívají milostné sny, ale mně se dodnes občas zdává, jak jdeme s Jindřichem na procházku...“ 

Před jednadvaceti lety se rozhodla opustit rodné Ostravsko a přestěhovala se do Prahy za dcerou Šárkou, která teď vypráví: „Maminka si nastudovala snad všechny tramvajové linky, jezdila z konečné na konečnou s mapou v ruce, a pak nás ohromovala znalostmi hlavního města. Pořád byla aktivní, řeknu ještě jiný příklad. Tehdy jsem učila na zemědělské fakultě krajinářství a maminka ráda četla diplomové práce mých studentů. Často hlásila: Šárko, dala jsem ti ceduličky od stránky 36 po stránku 52, protože tam je najednou úplně jiný sloh; to bude asi opsané z internetu.“

Byla chodící reklamou na činorodé stáří, což ale před čtyřmi lety skončilo – chtěla si sednout na židli, netrefila se, tvrdě dopadla na parkety, poranila si kyčel, a tentokrát už byla operace skutečně vyloučena. Objevil se zánět, jedna noha zčernala, Květoslava už nemohla chodit.

Dnes leží s mnohem mladší paní (sotva osmdesátnicí) na dvoulůžkovém pokoji. Například televizi sledovat nemůže, protože skoro neslyší, ale každý den čte – dnes to je životopis Jana Třísky, ale na nočním stolku má rozevřeny taky dalajlamovy úvahy o tom, že „etika je důležitější než náboženství“, takové knížky ji baví.

Občas. Trochu. Ale ve sto osmi letech to máte těžké: „Čekárna už je moc dlouhá,“ říká smířeně. Rozhodně si nestěžuje: „Od té doby, co jsem přestala chodit, je to dřina, dřina a dřina.“

Pak paní Květoslava začne zpívat, což ji unaví, a já položím poslední otázku: Těší ji vůbec, že je nejstarším člověkem v republice?

Ušklíbne se: „Na tohle mám být pyšná? Na sto osm roků?! Proč? Já s nikým nesoutěžila a nesoutěžím! Mně jsou nějaké rekordy úplně jedno!“ •

 

Pět rekordů
Francouzka Jeanne Louise Calmentová žila rekordních 122 let a 164 dní. Narodila se v Arles v jižní Francii 21. února 1875, zemřela 4. srpna 1997.
Letos bylo 117 a půl roku nejstarší žijící osobě současnosti, jíž je Japonka Nabi Tajima: narodila se 4. srpna 1900.
Prokazatelně nejdéle žijícím mužem byl Jiroemon Kimura (1897—2013) z Japonska, zemřel ve věku 116 let a 54 dní.
Nejstarší osobou narozenou na území České republiky byla Marie Míková, která se dožila 112 let a 178 dní.
Magazín Reportér popřál ke sto osmým narozeninám nejstarší žijící Češce Květoslavě Hranošové (narodila se 26. ledna 1910).
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat