Abnousse Shalmani: Ukažme jim nahý zadek

Kultura

Když v Bruselu bouchly bomby, napsala esemesky všem svým známým, aby se ujistila, že jsou naživu. „Stojíme proti smrtící ideologii, která je roznášena po světě politickým islámem. Ale jsme silní. Vyhrajeme. A ani zbraně nepotřebujeme,“ říká žena, která se narodila v Teheránu, žije v Paříži a nadevše ráda provokuje.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když v Bruselu bouchly bomby, napsala esemesky všem svým známým, aby se ujistila, že jsou naživu. „Stojíme proti smrtící ideologii, která je roznášena po světě politickým islámem. Ale jsme silní. Vyhrajeme. A ani zbraně nepotřebujeme,“ říká žena, která se narodila v Teheránu, žije v Paříži a nadevše ráda provokuje.

Bylo 11. září 2001. Abnousse Shalmani seděla v bytě svých rodičů a se sluchátky na uších v pokoji dopisovala materiály k filmovému dokumentu, když za sebou uslyšela matku: „Děje se úplná hrůza!“ V prvé chvíli si pomyslela, že se jí zase rozbilo rádio nebo něco takového. K televizi doběhla ve chvíli, kdy letadlo naráželo do druhé věže. Matka vzlykala a malé děti s ní.

Ono 11. září bylo dnem, kdy se „vousáči“, před nimiž celá rodina utekla z Íránu, prosadili ve světě. Nenapadlo ji, že po této masové vraždě budou v zemích vousáčů celé ulice tleskat. Chodila v té době s blondýnem z lepší čtvrti. Vyslechla si věty jako: „Necítíš se aspoň trochu vinna?“ A uvázla mezi dvěma světy: jedni v ní viděli Francouzku podporující „ohavný americký imperialismus“, druzí muslimku, která za to vraždění může stejně jako celý islám. Ocitla se v chaosu. V chaosu mezi vousáči – a xenofoby.

 

Přelet nad vraním hnízdem

Abnousse Shalmani usrkává čaj v kavárně Francouzského institutu v Praze, kam přijela představit české vydání své knihy Chomejní, Sade a já, překotně mluví a gestikuluje. Je velmi charizmatická. A velmi ženská, i když jsem čekala, že na sobě bude mít sukni, protože v knize tenhle kus oděvu popisuje jako symbol svobodného ženství.

Krátkou sukni samozřejmě. „No jo, vidíte,“ přikývne. „Nosila jsem sukni od sedmnácti do sedmatřiceti každý den. Knížka mě asi osvobodila natolik, že jsem si oblékla své první džíny a už je nesundala.“

Džíny obepínají její zadek. Ne že bych ho snad chtěla okukovat, probůh. Ale ten zadek je dost důležitý. Je totiž symbolem celého jejího života, její revolty.

Jako malá šestiletá školačka v Íránské islámské republice měla zvláštní zálibu. Svlékla vrstvy dlouhého tmavého oblečení, smotala je do aktovky – a rozběhla se nahá přes školní dvůr. A za ní se rozletěly „vrány“. Strážkyně morálky a pořádku.

Rodiče, pozvaní do ředitelny, ji bránili. „Vždyť je to jenom dítě!“

Abnousse byla dítě. Ale 1. dubna 1979 přišla islámská revoluce, ajatolláh Chomejní převzal moc a začal budovat první islamistický režim šíitů (šíité jsou menšinová větev islámu a sunnité většinová, konzervativní sunnitský režim vládl už tehdy a stále vládne v Saúdské Arábii). Ženy, jež do té doby v Íránu nosily barevné minisukně a chodily tančit do kabaretů, se musely zahalit.

Když malá dívka začala chodit do školy, dítětem chtěla zůstat. Ale nešlo to. Stála u okna a pomyslela si: Můj život se zakryl černou, ženy se staly stínem.

Ve větru se látka čádorů nadzvedla a poletovala ve vzduchu. Tak vznikly vrány. Vousáči byli jejich mužské protějšky. Vousáči a vrány. „Jsou to všichni, kteří mi brání v tom, abych ukázala svůj zadek. Všichni, kteří omezují ženu a cenzurují knihy. Vyznavači všech náboženství, která lidem zavírají pusu.“

Druhým smyslem činu malé Abnousse byl, v té době možná ještě podvědomý, protest proti erotizaci zahaleného těla. „Zahalování vede paradoxně k všeobecnému chtíči. Ten nejmenší kousek kůže či pramínek vlasů se stává erotickým předmětem, sebemenší oční kontakt získává tak smyslný náboj, že to může jen stěží nechat někoho chladným. A já se už v šesti letech stala ženou, objektem sexuální touhy. Bylo to zvrhlé a perverzní.“

Záviděla příbuzným, které odjely do Paříže a psaly dopisy, jak nosí sukně a chlapi se na ně nedívají. „Taky jsem chtěla jít sama po ulici nebo do parku, aniž by se na mě někdo díval a říkal mi, abych si dala šátek pořádně do čela, aby kvůli mně nějaký chlap neměl erekci.“

Za ten nahý zadek doma nikdy nedostala. Rodina byla liberální, s Chomejním se v jejím životě nepočítalo a po revoluci pořádala cosi jako disidentské večírky. „Všichni, kdo chtěli, společně popíjeli zakázaný alkohol, poslouchali zakázanou hudbu a nakukovali do zakázaných výstřihů, děti i dospělí, vše za zatemněnými okny. Bylo to velkolepé a hlučné.“

 

Paříž, láska a zklamání

V roce 1985 se rodina odstěhovala do Paříže. Když osmiletá Abnousse vystupovala z letadla a sundala si šátek, byl to velmi osvobozující pocit. I když jen na chvíli.

Vzápětí se zamilovala do Madonny. Líbilo se jí, jak v televizi kroutila zadkem a prsa se jí dmula nad černým korzetem. Zdi dětského pokoje si polepila plakáty s nahými ženskými těly. Ukazovat vlastní zadek v Paříži ztratilo smysl, ale takto mohla provokovat matky kamarádů, které zdobily pokoje svých dětí růžovými poníky. A opět nad ní drželi rodiče ochrannou shovívavou ruku. Zvláště pak otec.

Rodiče jí nikdy neříkali, že bratr jako kluk něco může a ona jako holka ne. „Naopak, protože jsem vydržela víc pít a byla průbojnější, mohla jsem sama chodit večer ven už od sedmnácti let, zatímco bratr až v devatenácti. Otec byl v Íránu dost výjimkou, ale je pravda, že i pro mnohé Francouze byl ve svých názorech poněkud extrémní.“

Byl to otec, kdo jí vysvětlil, co je to menstruace. „Vyšla jsem ze záchodu a špitla matce, že mám krvavý průjem. Poslala mě za otcem.“

Byl to otec, kdo ji naučil pít – slovo „naučil“ je důležité. „Když mi bylo sedmnáct, vzal mě stranou s lahví whisky a dal mi napít. Poprvé a zároveň naposledy v životě jsem se zlila.“ Zároveň jí ale otec řekl, že pokud někdy skončí na policii, on pro ni nepůjde. Pokud kvůli večírku nestihne školu, je to její problém. Stala se zodpovědnou za svoje myšlenky, za svoje tělo, za svou budoucnost.

A byl to otec, kdo své dceři pomáhal shánět literaturu včetně erotické. „Je potřeba, abys četla. Všechno.“ To bylo jeho krédo.

Abnousse učarovala libertinská literatura oslavující volnomyšlenkářství, lásku a sexualitu bez konvencí. Zamilovala se do knih markýze de Sade, stejně jako později do Rushdieho a jeho Satanských veršů (kvůli této knize vyhlásil íránský vůdce Chomejní nad Rushdiem trest smrti a spisovatel se dodnes skrývá). Knihy se staly největší zbraní, větší než svlékání se do naha.

Sade a násilí? Pche! argumentovala. „Násilné je obřezávání malých holek, které mají rády své tělo, a velkých holek, které mají rády ptáky. Násilné je to, jak vousáči drtí mysl svých lidí.“

„Proč jste si nevybrala jako vzor nějakou ženu? Proč rovnou extrémní Sade?“ zeptal se jí na besedě v Knihovně Václava Havla muž z publika. A Abnousse odpověděla: „Protože je to protiklad, extrém. A nadto imaginace, která osvobozuje a která mi ukázala, jak bojovat se skutečným násilím. Kdyby Chomejní četl Sada, možná by z toho umřel.“

Její kniha je oslavou děvky. Ne děvky jako prostitutky, ale děvky jako kurtizány, průkopnice ženského boje za svobodu. „Chtěla jsem jen, aby to už nebyla nadávka. V dětství jsem slýchala, že žena, která pracuje a není vdaná, nemá děti – jako dnes třeba já – je děvka. Aťsi je děvka, pokud to znamená, že chrání svou individualitu.“

Má žena právo být promiskuitní? ptám se.

„Jistě, je to její volba.“

Má právo být nevěrná svému muži?

„Jestli ji udělá šťastnou, že bude svého muže podvádět a bude mu lhát, jestli zjistí, že hledala celý život prince na bílém koni a on není, opět – je to její volba.“

Abnousse Shalmani je feministka, ale nebojuje proti mužům, pouze proti vousáčům. Odmítla pozvání na festival spisovatelů v marockém Tangeru, protože nechtěla navštívit muslimskou zemi. Ale i Francie ji trochu zklamala. Poprvé, když i v pařížském metru uviděla vrány. „Neuměla jsem si představit, že bych mohla narazit na holku v mém věku, která by se vránou stala dobrovolně.“ Kategoricky podpořila zákaz šátků ve školách. „Copak se chtějí osvobodit symbolem, který je znakem nesvobody? Zakázat šátek je jediný způsob, jak dívky uchránit.“

Se svým postojem narážela. Kdo byl proti nošení šátků, byl automaticky proti muslimům. „Lidé tak nějak očekávali, že budu hájit svoji původní zemi. Jako kdybych říkala, že Irán stojí za hovno, když odmítnu nosit zpátečnický šátek. Zaměňovali kult a kulturu, politiku a náboženství.“

 

Uprchlíci vs. politický islám

Abnousse nezaměňuje. Islám není totéž, co politický islám.

Bohužel vran a vousáčů je podle ní i v Paříži víc a víc. A taky ulic, kde se na nezahalenou ženu dívají jako na děvku. „Je to reakce na krizi identity, problém druhé a třetí generace přistěhovalců. Začalo to v 80. letech ekonomické krize, které politický islám využil. Vládě se to zpočátku líbilo, protože se zaměřil na problematické čtvrti ve velkých městech a pevnou rukou se mu podařilo například omezit užívání drog. Politický islám vám dává pohodlí. Od chvíle, kdy vstanete, víte, co máte jíst, jak se obléknout, co si myslet, kdy se modlit, koho volit. Žijete s mapou v ruce. Svoboda je náročná, být obětí je pohodlné. Máte na koho hodit své problémy. Že nemáte práci, protože jste muslim. Že vás společnost nepřijímá, protože jste muslim. Jenže ono je to jako ve vztahu. Vždy musí chtít dva. Ano, francouzská společnost nedůvěřuje přistěhovalcům – ale ani oni nemají extra chuť.“

Rok 2015, rok atentátu na Charlie Hebdo a krvavých útoků z 13. listopadu, považuje za nejhorší rok ve svém životě hned po roce 1979. Seděla s přáteli ze všech konců světa, křesťany, židy, muslimy i ateisty, a společně zpívali Marseillaisu. Za kamarády karikaturisty, jejichž karikatury občas vůbec nejsou vtipné, ba jsou ohavné, ale jsou svobodné. Za kamarády, kteří umřeli v Bataclanu. „Bydlím jen kousek od těch míst. Nejhorší bylo, že to udělali podobní vousáči, co nás tehdy vyhnali z Íránu.“

Strach a xenofobie jsou podle ní ta nejhorší reakce.

„Proč se třesete před nějakou vlnou migrantů? Nejsou to všichni násilníci. To máte tak malou důvěru ve svou kulturu? Co bude dělat Evropa, až začne stěhování kvůli změně klimatu? Tohle není ještě nic. Nebojuji proti muslimům, ale proti politickému islámu. Ale já se ho nebojím. Nebojím se vousáčů, kteří by mě chtěli poslat do kuchyně a navléknout do šátku. Ať se bojí oni, ať přijdou. Vyhrajeme. Ani zbraně nepotřebujeme, jsme silní.“

 

Březen 2016

Bylo 22. března 2016. Abnousse seděla ponořená do studia podkladů pro svůj příští román. Obklopená básnířkami, tanečnicemi, klavíristkami a kurtizánami z doby Belle Époque zvedla vibrující telefon. Chvíli jí trvalo, než se z prostředí svobodné Francie začátku 20. století dokázala myšlenkami přesunout do Bruselu ochromeného atentáty. Zavolala rodičům. Z úst matky se vydrala řada nadávek na adresu vousáčů a otec si povzdechl, že musí stále žít v době, kdy je potřeba se za něco rvát.

Abnousse už byla v Paříži, já v Praze. Vyměnily jsme si několik mailů. „Atentáty, násilí a bomby není možné přijmout jako fakt, na který je třeba si zvyknout,“ psala mi kategoricky. „V Belgii jsem byla několikrát na konferencích a pokaždé mě překvapila tamní míra zakořeněnosti islamistů. Belgie není laickou zemí jako Francie. Život náboženských komunit je tam rozvinutý a náboženství je povinnou součástí školního vyučování. Pokud někteří analytici vyčítali Francii její laicismus, tedy oddělení náboženství od státu, co říkají nyní na atentáty v Bruselu?“

Z jejích řádků čišela stejná odhodlanost, jako když jsme spolu seděly v Praze. „Ani laický systém ve Francii, ani karikaturisté, ani zákaz nošení šátku, ani účast Západu v bojích na Blízkém východě a Africe nejsou přímo odpovědné za projevy islámského terorismu. My vinu neneseme. Stojíme proti smrtící ideologii, která vznikla na půdě islámu a je roznášena po světě politickým islámem. A to, co my můžeme udělat, je obrana našich práv. Lynčují ženy? Jmenujme je do důležitých státních funkcí. Vyhazují z oken homosexuály? Dovolme jim uzavírat sňatky. Zahalují ženy? Odhalme jejich tváře. Odsuzují politickou nezávislost? Prosazujme kritický rozum. A takto, od jedné ideje k druhé, budeme vyhrávat tu nejdůležitější válku: válku o svobodu.“

Vybavilo se mi, co říkala, když jsme se v Praze loučily a já jí vyprávěla o své dospívající dceři, která shodou okolností onoho 22. března měla šestnácté narozeniny. Jak jí vousáči nahánějí strach, že přijdou do Evropy, že ji budou nutit se zahalovat, že jí zakážou tancovat. „Řekněte jí,“ usmála se Abnousse, „že nejhorší věc, kterou může žena udělat, je mít strach. Ať tančí, drží hlavu rovně, je hrdá sama na sebe a ničeho se nebojí.“

Tak to ostatně popsala i v závěru své knihy.

„Chomejní nikdy nezemře. Dnes už to vím. On ale neví, že jsem nesmrtelná i já. Vždycky bude nějaká další holčička, která bude umírat touhou ukázat nahý zadek.“ •

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement