Bez práce nejsou kolaches

Po robotovi si Američané zvykají na další české slovo. „Kolaches“ podle receptu českých krajanů z Texasu se z gastronomické rarity stávají čím dál běžnější součástí americké snídaně. Jak se to přihodilo a kdo se o to zasloužil?

Včera byl Den díkůvzdání, v naklizené kuchyni Dorothy Machacové však není ani stopa po tom, že se tady před pár hodinami pekli krocani. Jedenaosmdesátiletá paní bere do ruky mísu plnou kynutého těsta, vytváří z něj kuličky a klade je na plech. Pak je rozmačká na kolečka o průměru deseti centimetrů a pokládá na ně hustou marmeládu z povařených, ale předtím vysušených meruněk. Na moji poznámku, že u nás v rodině dáváme na koláče čerstvé ovoce, se jen podiví nad takovými „novotami“ a dodá, že tak se přece „tradiční kolaches“ nedělají.

Vitální dáma žije na osamělém ranči v mírně zvlněné krajině severního Texasu nedaleko městečka Hubbart, je Američankou třetí generace. Její prarodiče přišli do Států s moravskou vystěhovaleckou vlnou na přelomu 19. a 20. století. A právě od své babičky Dorothy Machacová, která své příjmení vyslovuje „Mahač“, odkoukala přípravu kolaches. Žádný z jejích sedmi potomků se je pak už péct nenaučil, ačkoliv kolaches bývají na stole při všech rodinných oslavách. „Aspoň jednu čtrnáctiletou vnučku naštěstí baví všechno, co se týká vaření, tak jsem jí už rodinný recept předala,“ vykládá Dorothy, zatímco vyrábí ještě švestkovou a tvarohovou verzi koláčů. Má v tom praxi, peče je zhruba jednou týdně.

Pak dává plech do rozehřáté trouby a nastavuje budík na dvanáct minut. Když hotové koláče vyndává, je těsto nadýchané a marmeláda uvnitř připomíná lávu. Její šestaosmdesátiletý manžel se velmi těžko pohybuje i mluví, ale při pohledu na talíře s kolaches, který před něj po vychladnutí Dorothy Machacová postaví, se viditelně zmátoří. Vzápětí zhltne pět koláčů a ještě přitom stihne manželku vyplísnit, proč neudělala i makové.

Ideální snídaně do auta

Mohlo by se zdát, že kolaches jsou vymírající tradicí v rodinách, které ještě neomrzelo účastnit krajanských setkání s polkou a dalším folklórem. Ve skutečnosti se z nich ale stal pokrm, který pozvolna proniká do americké snídaně jako typické texaské jídlo. Už před třiceti lety vznikly ve „Státě osamělé hvězdy“ řetězce, které se právě na tuto původně českou sladkost specializují, a které by ji rádi pomocí franšízových pekáren a prodejen dostaly i do zbytku USA. Jedním z nich je síť jménem Kolache Factory…

Sedím v restauraci, která leží hned u firemní centrály v houstonské čtvrti Katy. Připomíná to tady spíše příjemnou cukrárnu než fastfood ve stylu Dunkin‘ Donuts. Mimochodem právě tyto Američany milované kruhové koblihy jsou pro kolaches nyní hlavní konkurencí. „Naše výrobky jsou méně kalorické než koblihy a dají se konzumovat za volantem, aniž byste se při jídle umazali. Kolaches jsou prostě úplně ideální snídaně do auta,“ nadšeně přibližuje manažer společnosti Tony Kozel vlastnost, která má v Americe větší důležitost než jinde na světě. Pak mě tento padesátník zve na kávu, kterou ovšem piju jen se sebezapřením – jako ve všech amerických fastfoodech. U pultu mi předvádí téměř tři desítky různých koláčů, které v menu doplňují i štrůdly nebo croissanty.