Zuzaniny drzé sny. O léku proti rakovině

Lidé

Existuje více než dvě stě typů rakoviny – a zkoumají je tisíce týmů po celém světě. Bioložka Zuzana Kečkéšová ovšem uchopila problém originálně. Jak to, že některé lidské orgány rakovina téměř nenapadá? Vědkyně zjistila, že se v nich nachází protein LACTB. Objev upoutal české podnikatele, investovali do jejího výzkumu neobvykle vysokou částku: přes 45 milionů korun. Je Zuzana Kečkéšová na cestě k vytvoření účinného léku na rakovinu?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Psal se rok 2011 a Zuzana Kečkéšová se ve věhlasném Massachusetts Institute of Technology mořila s projektem. Pracovala v laboratoři světoznámého výzkumníka rakoviny Roberta Weinberga a přišlo jí, že její výzkum vede do slepé uličky. „Žádná inspirace nepřicházela, už jsem z toho byla unavená,“ vypráví. 

Zuzana byla tehdy v institutu MIT již třetím létem „post-doc“ (tak se jmenuje vědecká pozice po obhajobě PhD. titulu, jejž získala na University College of London) – a rozhodla se, že na chvíli přepne. Projekt utlumila a přihlásila se na Harvard (!) ke studiu antické historie (!). 

„Cítila jsem, že musím dělat něco úplně jiného, a historie byla vždycky moje láska, byla jsem připravená i na variantu, že se do laboratoře nikdy nevrátím.“ Ponořila se hluboko do dějin – a starověk jako by jí pročistil unavený mozek. „Jak ze mě spadl stres a přestala jsem být urputná, dostavil se nápad!“ Zprvu o něm nikomu neřekla, jen po večerech a nocích chodila do laboratoře. Do toho však se svým švédským partnerem otěhotněla. „Najednou toho bylo moc. Musela jsem se rozhodnout, čemu dám přednost.“ 

Zuzana Kečkéšová si vybrala biologii a přednesla svůj nápad již zmíněnému velmistru Weinbergovi. Mluvila k němu tehdy řečí molekulární biologie, ale dnes má vysvětlení, jež je pochopitelné i pro nás laiky: „Některé orgány v těle, například svaly – včetně srdečního – rakovina téměř nenapadá. A já se ptám: Co tyhle orgány mají a jiné ne? Co chrání svalové buňky nebo taky neurony před útokem zhoubné nemoci? Jak se dokážou vypořádat s rakovinou? Chtěla bych na to přijít.“ 

Profesor Weinberg ji tehdy vyslechl. „Je to podivínský nápad,“ kroutil hlavou. „Ale zkus to!“ 

Jako vědecký matador věděl, že i z šílených nápadů se můžou zrodit fantastické věci (a nejspíš ho přesvědčilo i Zuzanino nadšení). „Domluvili jsme se, že to bude můj ,minoritní projekt‘ na pozadí jiné práce, ale že mám zelenou.“ Opustila Harvard a antiku a porodila syna. V péči o něj se střídali s partnerem, pak byl v univerzitních jesličkách, nicméně Zuzana i při mateřské chodila na pár hodin do laboratoře a pustila se do piplačky. 

 

Když dopodrobna líčí následující několikaletou rutinu, chytají mě závratě z její trpělivosti. Kultivovala kmenové buňky. Získala z nich svalové. Ty zkoumala skrz naskrz. Vytvořila seznam 87 genů, mezi nimiž tušila kýžený „tumor supresor“, tedy látku, která by ve svalové tkáni mohla potlačovat vznik nádoru. Vybrala pět nejslibnějších a jejich činnost pak v desítkách kombinací křížem krážem zkoumala. A jako vítěz jí vyšel LACTB. Poté vzala skutečně nemocnou tkáň (vzorky biopsií nebo z operací pacientek s rakovinou prsu). Pokud platí její hypotéza, měla by v ní být jen nízká hladina aktivního LACTB. 

A bylo to tak. 

Na řadu přišly laboratorní myšky. Vědkyně si připravila rakovinné buňky, do kterých vložila gen, z nějž se LACTB běžně „exprimuje“, tedy zrodí, jenž však v této fázi ještě nebyl aktivní. „Buňky jsme pak injekčně aplikovali myškám a čekali, až se jim začne tvořit nádor. Když už byl velký, aby se dal pozorovat a měřit, dali jsme myškám vypít vodu s látkou, která měla činnost genu LACTB vybudit.“ A čekalo se, co se bude dít. Změní se nádor? Zastaví se? Zmenší se? 

Nádor zmizel!  „Byla jsem nadšená, ale opatrná. Pokus jsme víckrát zopakovali. Když mi pak veterinářka volala: ,Ty tumory zase mizí!‘, zavalila mě vlna euforie,“ vzpomíná s širokým úsměvem v tváři.

Článek o myších, kterým díky proteinu LACTB zmizely nádory, jí loni na jaře otiskl jeden z nejuznávanějších vědeckých časopisů světa Nature. Dnes navazuje Zuzana na svůj americký výzkum v pražském Ústavu organické chemie a biochemie: jde o instituci známou pod zkratkou UOCHB, která je zásadně spojena se jménem legendárního českého vědce Antonína Holého, objevitele léku potírajícího virus HIV. 

Zuzana Kečkéšová začala v ústavu pracovat v lednu 2017, dále však létá i do USA, kde jsou zatím její pokusné myši. 

Proč se rozhodla přestěhovat do Evropy? 

Ještě v Massachusetts se jí narodil druhý syn a rodačka ze slovenské Galanty došla spolu se svým švédským mužem, počítačovým expertem Henrikem, k závěru, že je potřeba přiblížit se příbuzným. „Kluci znali svoje prarodiče jen po Skypu... Tady z Prahy už je ale všechno blízko. Slovensko, Švédsko i Švýcarsko, kde mám sestru. Rodina je pro mě naprostý základ, to nejvíc v životě, vždycky mě strašně podporovali, to oni mě umějí dostat ze situací, kdy se mi něco nedaří.“ O rodině by zjevně dokázala mluvit hodiny; na naši schůzku ostatně dorazila v dvojroli vědkyně i hospodyňky – měla s sebou obří balení toaletního papíru, který stihla koupit cestou z laboratoře.

 

Jak vypnout vypínač?

Energická, pro svou věc zapálená mladá dáma má, jak sama říká, drzé sny. Sní o účinném léku proti rakovině. O „svém“ léku. Hledá – dalo by se říci – vypínač vypínače. Prostě to, co při rakovinném bujení způsobuje, že „protirakovinový protein“ LACTB přestává fungovat.

„LACTB se totiž vyskytuje v různé míře ve všech orgánech těla, ale v momentě, kdy v běžných buňkách (kromě těch svalových a neuronů) začne rakovinné bujení, nějaký gen – inhibitor – jeho činnost vypíná. Ten chci najít. Až ho najdu, musím najít nebo vymyslet vypínač, kterým by se dal tento inhibitor vypnout, aby se LACTB mohl dál exprimovat a tkáň před rakovinou chránit, jako to dělá ve svalech,“ vysvětluje složitý děj.  

Jeho zkoumání je náročné na čas, lidskou sílu, techniku i materiál. Proto vědkyně hned po příjezdu do Prahy rozhodila sítě a zažádala o granty. Dva významné (GAČR a evropský EMBO) získala, navíc se jí povedl mistrovský kousek – od soukromých českých investorů získala na svůj výzkum 1,75 milionu eur, tedy přes 45 milionů korun. 

Zástupci investiční skupiny BPD Partners ji oslovili, že mají zájem její výzkum financovat. „Byla jsem překvapená, jak už bylo řečeno, investoři se do financování základního výzkumu nehrnou. Ale jeden z partnerů je chemik, svět vědy dobře zná, ví, co to obnáší. Brzo bylo jasné, že se dohodneme, ale přiznám se, že jsem si myslela, že si plácnem, sepíšem smlouvu a bude to,“ směje se dnes tomu, jaké představy původně měla. 

Od první ústní dohody k podpisu konečné podoby smlouvy uběhl téměř celý rok. „Smlouva je strašně podrobná, nejde jen o těch pět let, ale taky o hypotetickou situaci, když z mého výzkumu vzejde patent. Jaký budu mít podíl já, jaký UOCHB, jaký oni? Jaké budou sublicence? Jaká bude čí role v případné firmě, která by vyráběla lék?“ 

Investoři jdou přitom do velice nejistého podniku. „Je to od nich velkorysé a odvážné. Zatím totiž není nic. Není patent, nejsme ve fázi klinických testů, je tu jen můj nápad,“ komentuje nedávný podpis smlouvy s BPD Partners. Z jejího hlasu je patrné nadšení: peníze na podporu základního výzkumu, kdy vůbec není jasné, co z něj nakonec vzejde, totiž vědci (ti šikovnější nebo šťastnější) čerpají většinou z grantů státních agentur a musejí projít martyriem žádostí. Od mecenášů, jichž je v Česku jen několik, jdou na takové projekty maximálně statisícové nebo milionové částky: pokud soukromí investoři vstoupí do hry s velkou částkou, pak většinou až ve chvíli, kdy existuje slibný patent. Ale výzkum Zuzany Kečkéšové je jiný případ. „Ta myšlenka je úžasná, je to jednoduchý skvělý nápad, ale – upřímně – pro nás je hlavní Zuzanina osobnost. Je ohromně inteligentní, naprosto oddaná vědě, inspirativní, zároveň velmi skromná. Cítíme, že to je vědkyně, která má potenciál nejen přijít na něco přelomového, ale přitáhnout k tomu i jiné,“ říká Pavel Brůžek z BPD Partners. 

 

Hyperaktivní

„Bývala často nemocná, ale od malička byla nesmírně aktivní… nejspíš hyperaktivní, ale tu ,diagnózu‘ jsme tehdy neznali. Chodila do všech kroužků, všechno chtěla vyzkoušet. Tanec, zpívání, karate, koně, lyžování, rafting, astronomii, vaření. Byla velmi tvrdohlavá a prosazovala si svou, až to bylo nepříjemné. Nikdo ji nechtěl na prázdniny, musela zůstat se mnou,“ směje se Zuzanina maminka Božena Kurucová. „Do školy šla několikrát v pyžamu, rozcuchaná a bosá, protože se jí to tak líbilo. Starší sestra Katarina ji pak musela hlídat, my jsme byli v práci.“ 

Vzpomíná také, jak dcerka krmila všechny toulavé kočky a psy v okolí a o všechny se chtěla starat a taky jak bývala (a dosud je) soutěživá. Ve čtvrté třídě začala malá Zuzana sbírat kameny a zkoumat je. Dostala od rodičů geologické kladívko a zamilovala se – taky díky skvělým učitelům, na které prý měla celý život kliku – do přírodních věd. 

I z Facebooku Zuzaniny maminky je znát, jak je na dceru (tedy na obě) pyšná. „Jen jsem se musela naučit akceptovat, že se čas od času zavře na dva až tři dny do svého pokoje, nekomunikuje s nikým a jen si čte. A dělá to dodnes. Zvykli jsme si všichni, včetně jejího partnera a dětí.“

Když se Zuzanou mluvíte, postupně vás zaujme svou zvláštní skromností na pozadí sebevědomí. Má ostatně i jednu velmi speciální cenu – můžeme snad říci cenu „sympatie“: dostala ji od Whitehead Institute (jeden z ústavů massachusettského institutu), nikoliv za vědecký přínos, ale za neokázalou pomoc druhým a férové jednání. 

Jejím prvním skutečným vítězstvím ovšem byla cena za nejlepší doktorandskou přednášku na University College of London, kam odjela jako mladá vědkyně (tehdy ještě viroložka) po absolutoriu Přírodovědecké fakulty UK. 

„Nepřednáším ráda. Jsem dost introvert, i když se to někdy nezdá. Jsou situace, kdy jsem ukecaná, ale obecně se nerada předvádím, sama víš, jak se bráním rozhovorům,“ říká mi. „Tehdy mě laborka vyslala, a tak jsem šla, a když už něco dělám, pak pořádně… Odpřednášela jsem, odešla pryč, a najednou telefon, že jsem vyhrála. Byla jsem v transu! Můj první vědecký diplom v životě!“

A strhlo to lavinu dalších úspěchů. V rámci svého doktorátu zkoumala virus HIV a zjistila, co se dosud nevědělo: proč nakaženým šimpanzům HIV neublíží, zatímco lidem ano. Ale Zuzana se rozhodla přešaltovat. Studovat rakovinu. Proč? HIV je přece přitažlivé téma… „To jo, ale má jen pár genů a na těch pracují desítky tisíc výzkumníků, to prostředí je extrémně soutěživé, je to strašný stres. Rakoviny je nad 200 druhů a je to velmi komplikovaná nemoc, skoro každý vědec si může najít svůj ,kousek‘,“ vysvětluje. 

Po náročném výběrovém řízení si nakonec mohla vybrat. Šla k již zmíněnému Robertu Weinbergovi (který se nakonec stal i rodinným přítelem, se svou manželkou Zuzanu navštívil také v Praze). A dál už to známe. 

 

Šuplík neúspěchů

Zuzana je dnes opět na startu. A potýká se se státní byrokracií. „Neřeknu asi nic nového, ale je to těžký. Dělala jsem vědu v Anglii a v USA, ale takové úřední prudy jako v Česku tam kolem vědy nejsou. Máš svoje peníze, je na tobě, co koupíš, objednáš, přece je jasné, že svými penězi nebudeš plýtvat. A já tady pořád vypisuju nějaké papíry. Před českým systémem mě varovali už kolegové, co přijeli z ciziny dřív než já. Nakonec jsme se všichni nějak přizpůsobili, ale strašně to zdržuje,“ snaží se mluvit v klidu, ale je znát, jak se to v ní vaří. „Mám pár lidí v týmu, máme peníze, ale zatím nemám vybavenou laboratoř. Jsem netrpělivá… Snad to v září konečně vypukne.“ 

Zuzana zaryje dezertní vidličku do čokoládového dortu a já si vzpomenu, jak mi před rokem, když jsme se sešly poprvé, vyprávěla o své londýnské brigádě snů. Díky senzorickému talentu, jímž disponuje od dětství, se stala mystery shopperem, utajeným zákazníkem. Přes agenturu si ji najímali šéfové (i těch vyhlášených) restaurací, aby tajně přišla – třeba i s kamarády – na večeři a podala pak zprávu o servisu a kvalitě jídla. Sama ostatně ráda vaří, vyhlášené je její chilli.

Nešla by tedy se mnou na ochutnávku vín? „Piju jen výjimečně, spíš vůbec, i ve víně cítím etanol, alkohol mi nechutná. I když by tomu asi mí spolužáci z vejšky nevěřili,“ říká Zuzana a přidá pár historek z divočejších let (tehdy ovšem opravdu nešlo o to, vychutnat si skleničku dobrého vína). Vyrážíme tedy na večeři. Do steakové restaurace. Zuzana neohroženě objednává kusy masa s francouzskými názvy z nejrůznějších částí plemenného býčka, zatímco já se držím vyzkoušené jistoty. Že jí to třeba nebude chutnat? Tak to nesní, no a co. Zuzana se nebojí riskovat, ani ve vědě ani v restauraci, nemá strach z neúspěchu, což je – jak mi dochází - součástí jejího úspěchu. „Ve svém dětském pokojíčku jsem měla dva šuplíky: jeden na úspěchy a druhý na neúspěchy. Ten druhý začal praskat ve švech, a tak jsem přidala na neúspěchy ještě jeden!“ vypráví mi. Když byla malá, stále o něco soutěžila, ale nikam ji nebrali a nic nevyhrála. Prý ji nechtěli ani jako pokojskou, když chtěla vyjet na brigádu do zahraničí. „Nikdy by mě ale ani nenapadlo přestat to zkoušet.“

Zuzana Kečkéšová se prostě neohroženě pouští do nových neprobádaných končin a na tenké ledy. Asi i proto se o ní hovoří jako o naději, která by třeba v budoucnu mohla ve vědě zopakovat úspěch profesora Holého.

Popusťme tedy uzdu fantazii – kdyby Zuzana vytvořila přelomový lék proti rakovině, bude bohatá žena? „Ano, tomu by se asi nedalo vyhnout!“ směje se. „Ale hlavně bych byla strašně šťastná, protože by můj lék zachraňoval životy, po tom jsem vždycky toužila.“ 

Ale zpátky na zem: zatím je Zuzana na cestě, která taky nemusí vést k cíli. „Nemusí z toho být nic. Ale nejsem investory tlačená do jistých výsledků, nečekají mě sankce,“ říká. Její slova ostatně potvrzuje i Pavel Brůžek z BPD Partners: „Podporu výzkumu bereme jako smysluplnou charitu, která nás nesmírně těší. Je jen malá pravděpodobnost, že na konci bude účinný a výdělečný lék, ale to nevadí, protože cestou přinejmenším odpoví na mnoho důležitých otázek.“

Dokonce záporná, nebo nečekaná odpověď mívá ve vědě svůj význam. „I kdyby to dopadlo jinak a – plácnu – objevila bych při tom bakterii, která rozkládá plasty, i to bude bomba. Stává se totiž, že se jako vedlejší produkt objeví něco nečekaného,“ vysvětluje a jako příklad uvádí viagru, což byl původně lék na srdeční arytmii. „A pacienti si to nějak podezřele moc pochvalovali…“

 

Autorka je novinářka, spolupracuje s různými médii. 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama