Slepota pod Řípem: vše pro agrokombináty

Určitě nejsem jediný, kdo si toho během léta všiml: česká země zkrásněla a je zase o něco opečovanější, upravenější a podobnější tomu, co se nám líbí u sousedů v Rakousku nebo Bavorsku. Není ale těžké zaznamenat i jeden kontrast: zemědělské pozemky a nemovitosti pořád připomínají spíš časy JZD. Zarostlé nebo rozryté cesty, na polích jezera močůvky a mračna much, nepořádek a smrad v areálech, kde se o stohlavá stáda starají jeden dva nebozí Ukrajinci.

Určitě to tak není všude, ale celkově je vidět, že české lány a statky jsou převážně v rukou agrokombinátů, na jejichž účty tečou ty nejštědřejší evropské dotace (do zemědělství jde víc než třetina bruselského rozpočtu). Přímé platby na rozlohu a na produkci většinou dostávají obchodní společnosti, které hospodaří na pronajaté čili cizí půdě a jsou řízené bůhvíodkud, rozhodně ne z vesnice, za jejímiž humny se nacházejí příslušná pole či kravíny.

Průmyslově založená zemědělská výroba si obecně moc nerozumí s péčí o krajinu. Ubývá personálu, přibývá obřích strojů, výjimkou nejsou kombajny vážící třicet tun. Důsledkem bývá nejen nezútěšný vzhled, ale především vyčerpaná půda takřka bez života, do které se místo mrvy pumpuje víc a víc umělých hnojiv. Dlouho a nahlas se mluví také o neschopnosti krajiny zadržovat vláhu – utužená, zatvrdlá země, kde se pořád dokola točí řepka a kukuřice, vodu nevsakuje, takže odtéká do pankejtů.

Zejména mladší generaci Evropanů tohle začíná vadit. I proto chce Evropská unie snižovat dotace agrárním megapodnikům, mělo by to vést až k zastropování plošných dotací pro farmy nad 1 100 hektarů. Je to součást trendu, kdy se subvence odpoutávají od výroby – tak, aby výsledkem nebyla další a další kvanta často takřka neprodejných potravin (+ zhuntovaná pole a zvířata), ale (když to řekneme trochu pateticky) spokojenější vesnice a zdravější krajina.

Nyní však vychází najevo (koncem srpna na to upozornila Asociace soukromého zemědělství), že česká vláda by do těchto snah ráda hodila vidle. Hodlá jít dál na ruku obřím podnikům a zdůvodňuje to tím, že kdyby došlo k omezení přímých, bezpodmínečných plateb, připravovalo by to českou ekonomiku v období po roce 2020 o tři miliardy korun ročně. Zamlčuje přitom, že dotace o stejném, ale i větším objemu by se mohly přelít například do programů určených na rozvoj venkova.