Swing! Ať se sukně hodně točí

Lidé

Jako malá chtěla „tancovací sukni“, takovou, co se hodně točí. Dostala ji ve čtyřech letech: červenou s bílými puntíky a krajkou na dolním lemu. „Ušila ji máma nebo babička. Nejdřív byla skoro na zem, ale rostla se mnou a nakonec jsem ji měla nad kolena,“ vzpomíná Jana Grulichová, dnes špičková jazzová tanečnice. V minulé dekádě roztančila Prahu, načež se přestěhovala do Barcelony, kde teď vede zřejmě největší školu swingu v Evropě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když tančí, vypadá to, jako by na světě nebylo nic přirozenějšího. Jako by všechno na zemi bylo stvořeno ke swingu, od podlah, které pochopitelně samy nadnášejí, až po lidské končetiny, které jsou z gumy a pro které přece není nic jednoduššího než se nechat cele ovládnout rytmy Bennyho Goodmana.

Když tančí, člověk má chuť zvednout se ze židle a taky hned naskočit na tu nadnášivou podlahu: je to trochu podobné, jako když hraje Federer, to pak lehce vzniká pocit, že se lidi rodí s tenisovou raketou v pravačce.

Jenže ejhle, nerodí! A ta podlaha taky nenadnáší a ruce a nohy nejsou z gumy a za těmi samozřejmými pohyby, které čtyřiatřicetiletá Jana Grulichová předvádí na parketu, jsou roky tvrdé práce, nezměrného odhodlání a obrovské radosti.

 

Frankie

Frankie Manning, ročník 1914, vyrůstal v Harlemu s matkou samoživitelkou, profesionální tanečnicí. Koukával na ni z ochozů sálů, kde tančila waltz a foxtrot, zatímco na večírcích u sousedů a známých to vždycky býval jazz.

Frankie chtěl taky tančit, ale matka mu jednoho večera řekla, že to asi nevyjde, protože je „moc ztuhlej“. A tak začal trénovat: nejdřív doma v pokoji, se židlí nebo koštětem, později ve slavném harlemském Savoyi, kde se scházely opravdové hvězdy. Předváděly se vždycky v severním rohu parketu, v takzvaném Kat’s Corner, a Frankie na ně zíral a snažil se je napodobit.

Bylo mu těsně přes dvacet, když si ho konečně všiml hvězdný Herbert „Whitey“ White a vzal ho do své taneční skupiny. Frankie už tou dobou zjevně nebyl „ztuhlej“, ba naopak, právě on a jeho partnerka Frieda Washington předvedli vůbec první swingovou akrobatickou figuru v dějinách (Frankie si Friedu „překulil“ přes záda).

Herbertova skupina se jmenovala Whitey’s Lindy Hoppers, protože lindy hop, pojmenovaný na počest letce Charlese Lindbergha (respektive jeho prvního sólového přeletu Atlantiku v roce 1927), byl už tehdy jedním z nejpopulárnějších swingových tanců.

Whiteyho ansámbl od druhé půlky třicátých let cestoval po světě a Frankie Manning, který byl nejen skvostným tanečníkem, ale fungoval i jako choreograf, ještě o mnoho dekád později okouzleně vzpomínal na den, kdy se Lindy Hoppers poprvé ocitli v Paříži. 

Zlatou éru swingu však zanedlouho přerušila válka, většina Whiteyho Lindy Hopperů narukovala, Frankieho nevyjímaje. Po válce ještě Manning založil menší taneční skupinu jménem Congaroos, ale když se i ta rozpadla (1955), Frankie, který se kdysi kvůli jazzu vykašlal na školu, nastoupil na poštu.

A na poště taky pořád pracoval, když mu někdy v půlce osmdesátých let zavolala jistá Erin Stevensová a ptala se, jestli je ten Frankie Manning, tanečník. On na to, že je Frankie Manning, poštovní úředník, ale že jo, že kdysi tancoval. Neodbytná Erin nakonec stárnoucího Frankieho přiměla vrátit se na parket a učit lindy hop, který v té době ve Spojených státech (a ve Švédsku) začal prožívat obrození. Na videích z té doby je Frankie, pokročilý sedmdesátník, v takřka nevídané formě, vlnící se na parketu… jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Na ještě pozdějších záznamech je pak Frankie, jak v devadesáti (!) učí swingové kroky v letní škole ve švédském Herrängu. A právě tady, v jinak ospalé vsi na sever od Stockholmu, která se kaž­dé léto mění v globální Mekku swingu, viděla legendárního Frankieho i Jana Grulichová.

 

Volitelný step 

První roky života strávila Jana ve slovenských horách, kam ji odvezla máma, aby se spravily dceřiny problémy s dýcháním. Když pak byly Janě čtyři a plíce se uzdravily, celá rodina se přesunula do Prahy. V té době Jana dostala onu červenou tancovací sukni a v té době taky začala chodit na svůj první taneční kroužek, do lidušky. „Měla jsem jako dítě dvě vášně, kromě tancování ještě výtvarku,“ vzpomíná. „A dost brzy, už někdy ve dvanácti, jsem se musela rozhodnout, co z toho chci dělat dál.“

Zvítězil pohyb, Jana nastoupila na soukromou osmiletou konzervatoř jménem Taneční centrum Praha, kam už předtím několik let chodila do přípravky. „Líbilo se mi zaměření školy na modernu, na jazz. Odmalička jsem měla ráda improvizaci a volnost. Když jsme třeba šli do divadla na Labutí jezero, přesně jsem věděla, že tohle teda nechci. Protože tam tancují jen sólistky, ostatní baletky stojí vzadu a dvě hodiny jsou zapíchlé v jedné póze. Já nechtěla stát, chtěla jsem se hýbat!“

Na konzervatoři začala Jana chodit na volitelný step, což byl – aniž to tehdy samozřejmě tušila – pro její pozdější směřování klíčový moment. Step totiž učil Zdeněk Pilecký, vynikající tanečník a zakladatel jazzové taneční skupiny Zig-Zag. „Oni měli už tehdy stepařské i swingové choreografie, s nimiž vystupovali. Třeba charleston s akrobatickými figurami a tak. No a zrovna jim jedna holka odcházela do Ameriky a oni hledali náhradu.“

Zdeněk Janě nabídl, zda by se skupinou nechtěla vystoupit v Rudolfinu. „Na nácvik jsem měla jen deset dní!“ Ale povedlo se. Pilecký následně Janu zapojil i do swingových choreografií a ona už v Zig-Zagu zůstala. To byl rok 1999 a právě Zdeněk pak Janu i jejího tanečního partnera Mílu „Milsona“ Saidla (který dnes žije a učí swing v New Yorku) podporoval v nadšení, s nímž se o několik let později vrhli do organizování veřejných swingových tančíren v Praze na Národní třídě.

 

Herräng

V roce třiadevadesát přišlo do kin americké filmové drama Swing Kids. Vypráví o partě teenagerů v předválečném Německu, kteří nacistickému režimu vzdorují zakázanou americkou swingovou hudbou a tancem.

Film se natáčel v Praze a Jana je přesvědčená, že pomohl nastartovat i české swingové obrození. „V té době, tedy zhruba v půlce devadesátých let, se tančilo hlavně v Americe, ve Švédsku, trochu v Německu a ve Francii, ale jinak moc ne. Po Swing Kids se situace změnila, lidi začali mít o swing zase zájem,“ říká.

Právě po Swing Kids taky vznikl Zig- -Zag. Skupina vystupovala na večírcích, plesech, koncertech i v televizi, Pilecký učil a postupně začal zvát do Prahy špičkové americké stepaře, s nimiž pořádal workshopy. „No a my jsme ho jednou poprosili,“ říká Jana, „jestli by nám nepozval i nějaké swingaře. Abychom viděli, jak se to vůbec dělá!“

Zdeněk přivezl pár z Maďarska, který sice nebyl „úplná extraliga, ale byl velmi dobrý“ a Čechům hodně pomohl. „Dali nám lekce a řekli, ať určitě přijedem na jejich workshop do Budapešti, protože pozvali Frankieho Manninga!“

To byl rok 2000, Janě bylo sedmnáct a poprvé se vydala za swingem do zahraniční. Frankiem, kterého tu viděla poprvé, ale rozhodně ne naposledy, byla unesená. „Dýchala z něj třicátá a čtyřicátá léta a bylo to teda něco úplně, ale úplně jinýho, novýho!“ V Maďarsku byl i Chazz Young, Frankieho syn, rovněž vynikající tanečník a choreograf. A ještě jedna věc se v Budapešti stala: „Poprvé jsme se tam doslechli o Herrängu.“

Podle hesla ve Wikipedii měl Herräng, ves ležící necelé dvě hodiny cesty autem od Stockholmu, v roce 2010 celkem 422 obyvatel. V létě ovšem toto číslo rapidně stoupá – na swingový kemp, který trvá většinou čtyři až pět týdnů, dnes běžně přijíždějí i čtyři tisíce lidí.

Vůbec první swing kemp se tu konal v roce 1982, trval týden a zúčastnilo se ho pětadvacet nadšenců. Původně mělo jít o jednorázovou záležitost, ale organizátoři se nakonec rozhodli, že to napřes­rok zkusí znovu. Přijelo sto lidí. Další rok zas o něco víc. A tak kemp rostl a rostl, a v roce devětaosmdesát poprvé přijel i sám velký Frankie, což byla samozřejmě obrovská událost.

Jana Grulichová se do Herrängu poprvé podívala v roce 2003 – i s Mílou Saidlem a Zdeňkem Pileckým. „No a tam jsme právě viděli ten social dancing. Přijdete na tančírnu, tancujete, páry rotují, je to reálná společenská událost, něco úplně jiného než naučit se kroky a dělat choreografii. Člověk se tam jde bavit, neví, s kým a jaké kroky bude tančit...“ A tak se Jana s Mílou rozhodli, že něco takového chtějí i v Praze. Že je sice hezké, když se Češi chodí na swing koukat, ale mnohem lepší by bylo zvednout je ze sedadel a přimět je rovnou i tancovat.

 

Pondělky  

Myšlenka swingových tančíren samozřejmě nebyla nová – dokonce ani v Česku. Zdeněk Pilecký už tenkrát pořádal letní školu tance v Lužanech, v jejímž závěru se konala právě tančírna. Jednou měsíčně se swingovalo i v Praze na Petřinách. Jana s Mílou ale chtěli tančit každý týden a rozhodně v centru města. Oslovili proto majitele Jam Café na Národní třídě a on souhlasil: pondělí je tu mrtvý den, řekl, budu rád, když mi přivedete lidi.

A Jana s Milsonem je přivedli – na kurz pro začátečníky, na který hned navazoval kurz pro mírně pokročilé, na který hned navazovala tančírna. Až do půlnoci. Jana s Mílou se nejdřív báli, že lidi nebudou chtít zůstávat tak dlouho, vždyť jdou ráno do práce! Ale swing je hrozně zábavná záležitost. Sice ne úplně jednoduchá, ale taky ne zapeklitá jako třeba francouzská gramatika.

Což znamená, že člověk může poměrně rychle cítit pokrok a začít si tanec doopravdy užívat. A tak se stalo, vzpomíná Jana, že na kurzy i tančírny přicházelo pořád víc a víc lidí a nikdo z nich se nakonec moc nestaral o čas, a v Jam Café se pak každé pondělí běžně swingovalo až do jedné ráno.

Musí být člověk na swing nějak speciálně talentovaný? Musí mít hudební sluch? Cit pro rytmus? Jana vzpomíná na jistého Petra Matlase, který prostě jednoho dne přišel na kurz, protože předtím viděl vystoupení Zig-Zagu a strašně se mu líbilo a chtěl si to taky zkusit. „No a on byl úplně mimo, arytmický, pohybově nekoordinovaný, s hudebním antisluchem. To je konec, říkali jsme si, ten tancovat nikdy nebude. A dneska tančí náramně!“ směje se Jana. „Pravda je, že mu to trvalo trochu dýl, ale vcelku se dá říct, že po roce už tančil a asi tak po třech letech začal tančit dobře.“ Tančírny v Jam Café mimochodem pokračují dodnes.

 

Barca

Tanec má velikou výhodu: je to univerzální jazyk. Jako hudba, jako fotografie, jako výtvarné umění nebo řemesla… když ho děláte dobře, nezáleží na tom, kde jste.

V lednu 2007 se Jana Grulichová, toho času už poměrně známá česká jaz­zová tanečnice, přestěhovala do Barcelony. A takřka okamžitě začala učit. Lindy hop, solo jazz, street dance…

To bylo tak: předchozího léta v Herrängu Jana potkala jistého Pola, španělského swingaře. Přeskočila jiskra, Jana se za Polem hned v září jela podívat do Barcy. „Jistěže se mi tu líbilo. Bylo pozdní léto, krásné počasí. A Barcelona je strašně příjemné město.“ V prosinci se Jana do Katalánska vydala znovu, tentokrát na celý měsíc. Začala chodit do intenzivního kurzu katalánštiny a s místními tanečníky se bavila o tom, co by v Barce mohla dělat. Načež se vrátila domů na Vánoce, ale už někdy v půlce ledna mířila do Barcelony s jednosměrnou letenkou. „Ne, nebyla jsem stoprocentně přesvědčená. Ani o Barceloně, ani o Polovi. Ale řekla jsem si, že to zkusím. Naši to ze začátku nesli trochu těžce, to je fakt. Ale nakonec jsou rádi, že jsem ve světě.“

Vzhledem k energii a entuziasmu, jakými disponuje, bylo nejspíš jen otázkou času, kdy Jana v Katalánsku rozjede něco vlastního. Stalo se to v roce 2010, v době, kdy už bezpečně věděla, že v Barceloně zůstane: s tehdejším přítelem Jordim si založila školu Swing Maniacs. Začátky byly ještě skromnější než v Praze, Jana a Jordi si pronajali minia­turní sál, v němž učili Jordiho tetičku a její známé, celkem pouhých pět párů. „Jenže se to zase nějak rozrůstalo, začali za námi chodit lidi, abychom udělali delší kurzy, a my najednou učili i na Sants, na Raval, taky v centru na Ramble, no prostě v různých částech Barcelony. Pronajímali jsme si čím dál víc sálů a taky pořádali tančírny...“ Až nastal moment, kdy Jana s Jordim usoudili, že je třeba celou jejich činnost nějak „centralizovat“. „Abychom pořád nemuseli přejíždět sem a tam, abychom nemuseli před každou tančírnou odklízet biliárové stoly.“

Po jistých peripetiích v prostorách bývalé fabriky (Jana vypráví o vrátné, která jim na lekce chodila dělat scény, že dělají moc velký rámus) Swing Maniacs nakonec našli dvě zdevastovaná suterénní patra v příjemné barcelonské čtvrti Gràcia. Celý prostor zrekonstruovali a jen tady dnes mají sedm sálů. Plus dalších deset center na jiných místech Barcelony a jedno studio v Madridu. Suma sumárum, škola patří k největším svého druhu v Evropě, ne-li na světě. Donedávna zaměstnávala skoro sto lidí („pak jsme trochu snížili stavy“) a jejími kurzy projde každý trimestr mnoho set swingařů – od dětí přes dospělé začátečníky až po profesionály.

Jana přiznává, že podnikání není vždycky úplně jednoduché, člověk se musí naučit žít se španělskými zákony, které jsou podle ní někdy zbytečně složité a nelogické. Taky si musí nabrousit lokty, neb konkurence je čím dál větší. Ale swing a jiné jazzové tance jsou mezi energickými Španěly a Katalánci pořád populárnější a Jana, tanečnice a podnikatelka, tráví každý den minimálně čtyři hodiny v nějaké té „tancovací sukni“ na podlaze, která sama nadnáší, a dává svým gumovým končetinám volnost, aby se nechaly cele ovládnout rytmy Bennyho Goodmana. •

P.S.: Frankie Manning zemřel v roce 2009, krátce před pětadevadesátými narozeninami. Na jeho pohřbu se pochopitelně tančil swing.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama