Zvládne Německo uprchlickou vlnu?

Slova chvály i kritiky se snesla na Německo, když uvolnilo pravidla pro přijímání uprchlíků z válkou zmítané Sýrie. Do země přišly tisíce migrantů a objevily se zprávy, že úřady nápor nezvládají a utečenci se perou mezi sebou. Jak vypadá situace přímo na místě?

Nad hlavním nádražím Frankfurtu nad Mohanem visí těžké dešťové mraky. Je druhá půle září a na čtyřiadvacátém nástupišti profukuje kolem stánků s humanitární pomocí chladný vítr. Mladý Afghánec Abdul Džalil Chalili si i přes zimu vytahuje svetr a ukazuje několik dlouhých jizev na břiše. „Když se mi stalo tohle, máma mi řekla, že musím okamžitě pryč!“ vysvětluje dobrou angličtinou, kterou – jak brzy zjistím – získal v Británii.

Do Německa přišel teprve před dvěma dny balkánskou cestou přes Turecko, Maďarsko a Rakousko – stejně jako většina uprchlíků, kteří sem dnes přicházejí. Abdul však tuhle cestu nepodnikl poprvé, absolvoval ji už jednou před lety, když mu – jak vypráví – Taliban zabil otce v jeho rodném městečku Baghran, v provincii Hilmand v jihozápadní části země.

„Zůstal jsem dlouho v Íránu, pak jsem šel do Turecka, Řecka a přes Belgii jsem se dostal až do Londýna,“ vypráví, jak občas pracoval jako poslíček, někdy umýval nádobí. Vždy dělal to, co se našlo. Nakonec se dostal až do Skotska. „Nemohli mě tenkrát deportovat, protože mi ještě nebylo osmnáct,“ popisuje, jak se postupně dostal do Edinburghu. „Někdy jsem pracoval, někdy jsem se jen tak flákal. Potom jsem se ale hrozně zamiloval do jedné Pákistánky. Pořád jsem za ní chodil, i její rodina mě měla ráda. Řekli jsme si, že se vezmeme, a chvíli nato jsme se v mešitě vzali. Hned poté mě ale deportovali zpět do Afghánistánu, protože už mi bylo osmnáct.“

Po návratu se ho snažil naverbovat Taliban, ale Abdul odmítl. „Taliban mi zabil otce. Řekl jsem, že je nesnáším, nemám rád zbraně a nikoho nechci zabíjet. Když se to opakovalo několikrát, pobodali mě a utekli. Sousedé mě našli a zachránili, ale máma mi řekla, že musím odjet,“ vypráví, jak přišel ke svým jizvám. „Alláh nám řekl dvě věci – nikdy mě nežádej o peníze a nikdy mě nežádej o smrt. To jsou dvě věci, které ti dám, když to bude má vůle,“ vysvětluje svůj odpor k sebevražedným atentátníkům Talibanu.

Po roce od návratu domů se Abdul dostal na svou druhou cestu do Evropy. „Německo jsem si nevybral, prostě tudy vedla moje cesta,“ říká, jak spolu s ním přijelo vlakem z Mnichova asi sto dalších lidí – Arabů, Afričanů, Somálců. „Lidi jsou tu hodní, zavedli nás do velké basketbalové haly, kde jsme dostali jídlo, oblečení a mohli jsme se vyspat. Hned jsem ale šel hledat telefon. Potřeboval jsem zavolat své ženě. Miluji ji a musíme vymyslet, co budeme dělat dál,“ vypráví zapáleně. Je mu prý jedno, jestli za ní pojede zpět do Skotska, nebo ona za ním do Německa. Hlavní je, aby byli co nejdřív spolu.