Proč Mišík? Protože není přizdisráč

Dvaadvacet hudebníků a kapel předělalo každý po svém některou z písní Vladimíra Mišíka. Deska Bazarem proměn vychází 9. června a kvarteto zúčastněných pro magazín Reportér vysvětluje, proč se této akce rozhodlo zúčastnit.

Petr Fiala, Mňága a Žďorp

Vladimíra Mišíka jsem viděl poprvé naživo roku 1984 v kulturáku ve Valmezu − tehdy bývaly koncerty ještě na sezení, milé děti, a vystupovat mohli pouze umělci s povolením dohlížecích orgánů, které se tu a tam dalo nějak jakože obejít.

My Meziříčáci jsme měli štěstí na pana Milana Kuchynku, který to uměl, a tak jsme viděli Mertu, Nohavicu i ostatní. Mišík tou dobou nesměl vystupovat s kapelou, tak hrál s automatickým bubeníkem, a jestli se zase nepletu, tak i s Olinem Nejezchlebou. Byl docela zarostlý a vypadal, že pár nocí nespal. Kamarádi obdivovali skvělou rytmiku Mistrovy pravé ruky při drhnutí akordů, což, jak dnes již vím, je základem této hudby; do háje se sólistama!

Největší peckou byla písnička S nebem to mám dobrý, taková vyrýpávačka do řad komunistických blbů. Pro nás bylo velkým povzbuzením, že se někdo nebojí, moc takových lidí nebylo.

Mišík byl snad jediným oficiálním zpěvákem, kterého jsme si coby drsní puboši androši na gymplu (což byla doba, kdy jsem si opravdu pořádně všiml, že existuje něco jako hudba) vážili. Já vlastně ani nevěděl proč, protože jsem tehdy měl spíš jiné hudební koně, Pražský výběr a hlavně undergroundové a novovlnné tlupy: Třírychlostní Pepíček, Ještě jsme se nedohodli, Jasná páka… Jen jsem cítil, že to není žádnej přizdisráč, že si stojí za svým a že ty na první poslech jaksi obyčejné písničky zas tak obyčejné nejsou. Večernice, Cesta do dětství, Taxůvka, Doteky… sakra, toho je!

No, uplynulo přes třicet let, hodně mých tehdejších idolů už je dávno všelijak blbě odkopaných, rozhádaných, odkecaných, umřených nebo už nehrajou, ale Mišík tady pořád je a pořád hraje. A celou tu dobu mě oslňuje jakousi primární slušností a poctivostí, lidskou i hudební. Kupuju si jeho cédéčka, protože jsem zvědavej, na co přišel, a když můžu, jdu se na něj podívat.
Jsem rád, že můžu.

Martin E. Kyšperský, Květy