Tenkrát v listopadu
9. listopadu 2014
Paměť šidí a vzpomínání klame. Ze střípků, které si bez souvislosti vybavuji, se snaží mysl vytvořit celistvý obraz. Bylo to v sobotu na Kateřinu. Venku mrzlo a asi po hodině neklidného spaní jsem vstal. Za oknem tma, čtyři ráno a v mozku pocit zvětralého piva. Opravdu letím do Prahy?
Otevřel jsem znovu futrál s kytarou a vyndal sešit s písničkami. Na jednotlivých papírech s texty jsem měl adresy lidí tak, jak jsem jedno celé desetiletí objížděl český svět. Ten český svět na vnější straně zatarasených hranic. Nesmím mít s sebou adresy, žádné informace. Možná mě zatknou. Písničkový sešit jsem naposledy probral a položil na stůl. Do futrálu vložil jen kytaru.
Když mě pak pojízdné schody ve Frankfurtu vezly poněkud temným malým tunelem na druhou stranu letiště, odkud se létalo do východní Evropy, padla na mne úzkost. Do čeho vlastně letím? Láďa Hanzel mi po telefonu říkal, že před letištěm pro mne zorganizují demonstraci. Jak?
V letadle na sedadlech za mnou seděl holandský televizní tým. Výborně! Takže český vyhnaný písničkář, který se vrací. A také holandský písničkář. Ukecal jsem je. Jejich kamera mě sledovala od chvíle, kdy jsem v Praze sestupoval po schodech letadla. To bylo dobré. V letištní hale v Ruzyni jsem pod asistencí kamery slušně požádal o víza. Zdvořile mi odpověděli, ať si trhnu, to že musím v Holandsku. A čas se začal vléci ve zvláštní radostné svěžesti.
Na všech letištních monitorech se odehrávala slavnost provázená kostelní hudbou. Anežka byla vyhlášena svatou: v Chrámu sv. Víta se sloužila mše na počest jejího svatořečení a televize to přenášela. Nakoupil jsem si české mince a z automatu v koutě obtelefonoval, co šlo, i Svobodnou Evropu. Zavolal jsem také domů, že jsem doletěl, ale nedali víza, a tak moc nevím, co bude dál. Kateřina do sluchátka křičela:
Podpořte Reportér sdílením článku
Osmdesátá léta prožil v emigraci v Holandsku, nyní tráví velkou část roku v Indii.