Eliška má ráda radioaktivitu

Lidé

Její nápady jsou neuvěřitelné, nejdříve vás rozhodí: Kam na to ta ženská chodí?  Mladá skladatelka a vědecká pracovnice na slavné Columbia University nejprve za pomoci starých pian oživila zdánlivě mrtvé okolí Černobylu a nyní se podivuhodnou metodou pokouší zaznamenat hudbu New Yorku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Její nápady jsou neuvěřitelné, nejdříve vás rozhodí: Kam na to ta ženská chodí?  Mladá skladatelka a vědecká pracovnice na slavné Columbia University nejprve za pomoci starých pian oživila zdánlivě mrtvé okolí Černobylu a nyní se podivuhodnou metodou pokouší zaznamenat hudbu New Yorku.

Jak byste si ji představovali vy? Skladatelka soudobé vážné hudby a zároveň  inženýrka. V sedmadvaceti letech vědecká pracovnice jedné ze světově neprestižnějších univerzit.

Sám jsem si ji představoval všelijak, ale osoba, kterou jsem potkal v parku Riverside na 145. ulici, překonala nejodvážnější představy. Výjimečně chytrá. Sluší jí to. Dobrá vypravěčka, zábavná společnice k pivu, bytostně slušná, skromná… Skromnosti je pro náš článek škoda, protože v jednu chvíli vypráví o nečekaném koníčku, kterému se věnuje na vysoké úrovni, pouští mi video, na němž onu činnost vykonává, já si asi podesáté během jediné hodiny zopakuju, „jak je tohle všechno možný zvládat?!“, načež Eliška uzavře kapitolu: „O tom tam, prosím, nepište, to o mně nikdo vědět nemusí.“

Romanopiscům bychom nevěřili, ale tihle lidé opravdu existují, uvědomil jsem si na nábřeží řeky Hudson. Říká se jim renesanční − po kom ta Eliška asi tak bude?

Řeka Hudson je mnohem širší než na fotkách, mohutná. Eliška u ní vypráví zdánlivě obyčejnou historku, ale až se budeme loučit, tak mě napadne, že byla klíčová. „Jednou, to mi bylo asi sedm, jsme s tátou, babičkou a dědou jeli na Kokořín, společně jsme se procházeli okolo rozvodněné řeky, která se mně i o tři roky starší ségře líbila. Najednou nás táta chytl za ruce a skočil s námi do proudu − v oblečení. Babička s dědou se křižovali, ježíšmarjá, ale táta na ně zařval: Nebojte, vyzvednete si nás o dva kilometry níž! Proud nás nesl rozvodněnou řekou, voda byla teplá, kolem pluly různé stromky, byl to jeden z nejhezčích zážitků dětství.“

Nevím, jak to vyprávění působí na ostatní, ale já si po posledním slově říkám: „Ano. V takových rodinách tuctoví lidé nevyrůstají.“

 

 

Stravinskij a Pearl Jam

Pokud se v Česku k někomu přiřazuje termín „renesanční člověk“ celkem automaticky, pak právě k Eliščinu otci, geol­ogovi Václavu Cílkovi.

Neobvyklé hudební nadání však pochází spíše z rodinné větve maminčiny: „Dědeček byl učitelem matematiky a hudebky, i máma (taky učitelka) na klavír hrála, takže když  jsem se narodila, měli jsme piano doma − což vás ovlivní.“

Jak už víme, Eliška se sama chlubit neumí, ale odmalička hrála nadprůměrně, ač dlouho neovládala noty. Jako pětiletá napsala svou první skladbu. A velmi důležité je, že ji zvuky zajímaly obecně: „Ráda jsem si je nahrávala na diktafon − hlasy, kapky, šustění papíru… Možná právě proto, že jsem neuměla přepsat melodie z hlavy do not, jsem si všechno zaznamenávala.“

V domě na pražském Střížkově zněla z reprobeden zvláštní směsice muziky. „Z tátovy sbírky vážné hudby jsem jako holka nejraději poslouchala Edvarda Griega nebo Stravinského, často jsme pouštěli Martu Kubišovou, ale velkou radost mi táta udělal i tehdy, když koupil AC/DC nebo desku Yield od Pearl Jam, kterou má sám hrozně rád. Táta je otevřenej, dodnes ho třeba zajímá pouliční umění, graffiti...“ Pro zajímavost připomeňme rok narození Václava Cílka: 1955.

V osmnácti letech se geologova dcerka přihlásila na konzervatoř, stala se jednou z nejmladších studentek oboru skladba. Učila se, jak psát hudbu, ale protože ji zároveň bavila biologie nebo chemie, dálkově vystudovala taky fytotechniku: „Naštěstí se cokoli rychle naučím. Mám slušnou paměť − moje ségra žije v Indonésii a já se jejich jazykem po měsíci domluvila. Možná za to vděčím hudbě; už od tří let dělala každá ruka na klávesách něco jiného, později byly nezávislé všechny prsty...“

Pokud někdo neví, co je fytotechnika, pochopí to z povídání o tom, za jaký výzkum Eliška obdržela inženýrský titul: „Zkoumala jsem hydrofyzikální vlastnosti půd. Ve svém pokusu jsem měla tři sta chryzantém, každou v trochu jiné půdě, a šlo mi o to, která z těch půd je nejvhodnější.“ Na americké univerzitě byli letos z kombinace skladatelka-inženýrka mile překvapeni, na tohle nejsou zvyklí, ale Eliška své technické znalosti nikdy finančně nezužitkuje. „Měla jsem nabídky, abych třeba v nějaké firmě dbala o co nejvyšší výnos pšenice,“ usmívá se, „ale to mě neláká. Já chci skládat a učit hudbu.“

 

Na špičce Atlasu

Ve studiích skladby potom pokračovala na pražské HAMU, která přijímá tři nebo čtyři studenty ročně (přiznejme, že na tak málo perspektivní obor není nával jako na práva, ale stejně − dostanou se tam jenom ti nejtalentovanější, nezapálenější).

Zároveň hodně cestovala, často vyrazila jenom tak se spacákem do lesů. Odmala měla ráda opuštěná, hlavně industriální místa: „Nedaleko babičky stál opuštěný statek,“ vzpomíná, „kam jsme se chodily dívat, a mně se líbilo, jak pořád zarůstá. Díky tomu jsem začala chápat koloběh života.“

Přesně proto ji bude později tak přitahovat okolí Černobylu, ale nepředbíhejme.

V osmnácti vyrazila s kamarádkou na měsíc do Maroka − mimo jiné vyšplhaly samy, bez průvodců, na nejvyšší horu Atlasu. Když o tom vypráví, září (slovo záření se v tomto textu nevyskytuje naposledy): „Jednou spíme na kopci a sledujeme, jak se z protější hory blíží nejdřív dvě tečky, pak postavičky, nakonec to byli místní chudí lidé. Zahlédli stan a šli k nám čtyři hodiny. Zeptali se, jestli nechceme ubytovat u nich, my řekly, že ne, a oni šli zas zpátky.“ Scénka nemá pointu, ale na Elišce je vidět, že o ní i po deseti letech přemýšlí.

Čím dál více ji zajímala práce s nejrůznějšími zvuky − k tomu přispěl rok ve Vídni, kde studovala na katedře elektroakustické hudby. Zvláštní zvuky nahrávala i při svých cestách, třeba na té s oběma rodiči po Indonésii: „Mám nahranou starou železnici na Západní Sumatře, která už zarostla džunglí. Vy se jí prodíráte − a najednou spatříte krásný viadukt anebo nádraží. Po té dráze jsme šli celý den, viděla jsem domy, ze kterých dnes čouhají pražce, potkala jsem paní, která si na někdejší železnici sušila prádlo, pak se zase pokračovalo do džungle… Různě jsem bouchala do kolejí, citlivým mikrofonem nahrávala rezonance, když foukal vítr, a tak dále. Materiálu mám dost. Čekají mě s tím takové dva tisíce hodin práce, ale snad vznikne zajímavá skladba.“

 

Ve městě duchů

Dostáváme se k nahrávce, která jí udělala jméno mezi příznivci „divné“ hudby, k desce jménem Pripyat Piano.

Pripjať je opuštěné město nedaleko Černobylu. Jeho budování začalo roku 1970, na velkém sídlišti pro padesát tisíc lidí měli bydlet hlavně zaměstnanci elektrárny a jejich rodiny.

Bydleli. Do dubna roku 1986, kdy došlo k jaderné havárii.

Eliška se tam poprvé vypravila o prázdninách 2010. Úplně klidná nebyla, pro jistotu nosila roušku. Na druhou stranu se příliš neděsila − přece jen je z rodiny milovníků encyklopedií a ví, že: „Když jdete na obyčejný rentgen do nemocnice, dostanete stejnou dávku jako za jeden den v Černobylu.“ Přesto to nejsou příjemné pocity, když například omylem šlápnete na trávu a půda se pod vahou těla propadne.

Domů se vrátila se silným zážitkem, opakovaně se jí pak zdály ošklivé sny – například o mrtvých lidech, kteří se v šestaosmdesátém nenechali evakuovat. „Což má racionální základ, protože po havárii tam někteří, vesměs staří obyvatelé, dobrovolně zůstali. Byli zvyklí na bomby z války a v Černobylu nic nevybouchlo. Neviděli nebezpečí, nevěřili výhrůžkám. Za další dva dny byli mrtví.“

Nedokázala to místo vypudit z hlavy. Proto začala připravovat umělecký projekt a roku 2012 se vrátila za zvláštním cílem – nahrát zvuky starých, poničených klavírů, které v Pripjati po katastrofě zbyly.

Zachytila zvuky piana v někdejší školce, škole, koncertní síni a ve dvou bytech.

Chtěla, aby byl výsledkem dokument, tak zvuky neměnila, ale doma pak nahrávky stříhala a lepila k sobě, byly to měsíce dřiny. Vyplatily se − hlavně díky desce Pripyat Piano je dnes na Columbia University. Pětatřicetiminutová nahrávka má velký příběh a pro náročnější posluchače je okouzlující i hudebně.

 

Pouliční partitura

Procházíme se po Broadwayi, hladoví, sem a tam, nakonec si oba dáme burger. Paradoxní. Dívka, kterou to táhlo do přírody, zakotvila právě na Manhat-

tanu. Přikývne: „Upřímně řečeno mě to do New Yorku nijak extra netáhlo, je až moc velkej.“

Jenže: letos jí končila magisterská studia na HAMU a Eliška věděla, že studium další, doktorské, se otevře až roku 2015. Přemýšlela, co dělat v pauze. Mohla bych zkusit stáž na nějaké zahraniční univerzitě, napadlo ji. „Jen tak zkusmo jsem si podala přihlášku na Columbii.“

Poslala skladby, noty, černobylskou desku a jednoho dne to byl povznášející pocit, když přišel dopis na hlavičkovém papíru od ředitelky hudebního departmentu, že ji srdečně vítají.

Zádrhel byl v tom, že za normálních okolností vyjde jeden rok v drahém New Yorku přinejmenším na půl milio­nu − na což Eliška nemá, a tak si zažádala o Fulbrightovo stipendium, které dostává jenom minimum nejlepších z celého světa. Eliška mezi ně patřila, a tak dnes může dělat coby takzvaný „visiting scholar“ svůj další projekt na půdě cizí univerzity − objevuje a zaznamenává neviditelnou hudbu města. „Řekla jsem si, že mám-li být rok v New Yorku, chci ho poznat; nesedět od rána do večera v knihovně, kde bych se jen probírala notami. A uvědomila jsem si, že to můžu dokázat díky přírodní radioaktivitě, která neviditelně protkává celou metropoli...“

Slovo radioaktivita zní nebezpečně, ale ve skutečnosti jde o přirozený děj, o záření, které se uvolňuje při rozpadu prvků. Ozařováni jsme vlastně neustále, ve větší či menší míře. „Takže já teď chodím po Manhattanu,“ vysvětluje Eliška, „a na každém nároží měřím záření − podobně, jako bych zaznamenávala teplotu.“

Hodnota vyjde vždy jiná, u parků je většinou o dost nižší než mezi mrakodrapy. Když hodnotu radioaktivity proměníme v notu, začíná to dávat smysl: „Manhattan má dokonale čtvercovou strukturu. Ulice jsou na sebe kolmé a při troše představivosti můžou sloužit jako partitura, na níž je každé další nároží pro nástroje novým taktem.“ Každá avenue se stává nástrojem v orchestru, jehož zvuk klesá a stoupá podle hodnoty radioaktivity. Do jaké míry bude výsledná skladba líbivá, to jisté není, ale zajímavá bude rozhodně. Jestli tahle holka nebude do pěti let slavná, přemýšlím při loučení, tak za to může jen ta její hloupá skromnost.

Druhý den ráno znovu vyrazí do ulic a na každém nároží bude měřit. Stovky kilometrů chůze, z nichž na jaře vznikne hudba New Yorku.

Ještě mi volá, nepotřebuju-li s něčím pomoct, například doprovodit na letiště nebo tak něco. Říkám, ať to s tou slušností nepřehání. Ať si dál chodí a měří. Ona se směje. „Působí to bláznivě, že jo? Dneska mě to taky napadlo − kdoví kolik lidí přede mnou napadlo obejít všechna nároží čtvercového Manhattanu… No, moc jich asi nebylo.“•


 

Architektura se stává hudbou

Eliška Cílková mění newyorský Manhattan v hudební kompozici.

Napadlo ji to, když si při pohledu na mapu všimla dokonale čtvercové struktury, kterou tamní ulice vytvářejí. Coby skladatelce jí došlo, že ten systém připomíná hudební partituru. „Východiskem jsou jednotlivé avenue, které se táhnou od jihu k severu a asociativně se jeví jako jednotlivé hudební nástroje. Kolmé ulice, které tyto avenue protínají, pak můžou posloužit jako taktové čáry. Z hlediska časové struktury kompozice tedy první ulice znázorňuje první takt a tímto způsobem se dá pokračovat přes celý Manhattan až

k 218. ulici, která vytvoří takt číslo 218.“ Skladatelčiným cílem je změřit přirozenou radioaktivitu každého rohu Manhattanu a získanou hodnotu převést na hudební tón. „Přirozené záření stavebních materiálů, ze kterých je město postaveno, se tak stane ideálním mostem mezi architekturou a hudbou.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama