Eliška má ráda radioaktivitu

Jak byste si ji představovali vy? Skladatelka soudobé vážné hudby a zároveň inženýrka. V sedmadvaceti letech vědecká pracovnice jedné ze světově neprestižnějších univerzit.

Sám jsem si ji představoval všelijak, ale osoba, kterou jsem potkal v parku Riverside na 145. ulici, překonala nejodvážnější představy. Výjimečně chytrá. Sluší jí to. Dobrá vypravěčka, zábavná společnice k pivu, bytostně slušná, skromná… Skromnosti je pro náš článek škoda, protože v jednu chvíli vypráví o nečekaném koníčku, kterému se věnuje na vysoké úrovni, pouští mi video, na němž onu činnost vykonává, já si asi podesáté během jediné hodiny zopakuju, „jak je tohle všechno možný zvládat?!“, načež Eliška uzavře kapitolu: „O tom tam, prosím, nepište, to o mně nikdo vědět nemusí.“

Romanopiscům bychom nevěřili, ale tihle lidé opravdu existují, uvědomil jsem si na nábřeží řeky Hudson. Říká se jim renesanční − po kom ta Eliška asi tak bude?

Řeka Hudson je mnohem širší než na fotkách, mohutná. Eliška u ní vypráví zdánlivě obyčejnou historku, ale až se budeme loučit, tak mě napadne, že byla klíčová. „Jednou, to mi bylo asi sedm, jsme s tátou, babičkou a dědou jeli na Kokořín, společně jsme se procházeli okolo rozvodněné řeky, která se mně i o tři roky starší ségře líbila. Najednou nás táta chytl za ruce a skočil s námi do proudu − v oblečení. Babička s dědou se křižovali, ježíšmarjá, ale táta na ně zařval: Nebojte, vyzvednete si nás o dva kilometry níž! Proud nás nesl rozvodněnou řekou, voda byla teplá, kolem pluly různé stromky, byl to jeden z nejhezčích zážitků dětství.“

Nevím, jak to vyprávění působí na ostatní, ale já si po posledním slově říkám: „Ano. V takových rodinách tuctoví lidé nevyrůstají.“

Stravinskij a Pearl Jam