Povídka: I tento den bude součástí příběhu

Kultura

Povídka srpnového čísla magazínu Reportér se odehrává v katolické Itálii, v oblasti Emilia-Romagna ležící mezi řekou Pád a Apeninami.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sraz byl v kapli na lidu. Přišel jsem první. Ještěrky se rozutekly na všechny strany. Ta kaple, řekl jsem pak cestou Erikovi, je úplně k ničemu. Nejhnusnější barák na pobřeží. Jediný, co se mi líbí, řekl jsem, že Kristus nad oltářem nemá za sebou kříž, že je přidrátovanej k oknu a celej z modrýho skla a takovej vláčnej. Připadá mi, řekl jsem Erikovi, že plave motýlka. To už jsme byli dole v Pieve Salutare, kousek před Dovadolou, a čekali, až nás semafor pustí na úzkej železnej most zarostlej ve vysokým rákosí, pod kterým smrděla hustá břečka, co se jmenuje Montone. Řekl jsem Erikovi, že tenhle přejezd mám docela rád, že si tady vždycky připadám jak někde v Kambodži a že ten stojatej potok je dělanej pro stádo krokodýlů s tlamama jak rakve. Erik se mračil a řekl, že krokodýli nedělaj stáda, ale hejna, a že na týhle podělaný lávce, po který projedou tři džípy za den, je nejdelší červená v Romagni. Podle mýho názoru se, pokud jde o krokodýly, říká stádo, ne hejno, ale nehádal jsem se. S Erikem to stejně nemá cenu.

Tohle lido je celý na nic, myslel jsem si pro sebe, zatímco jsme čekali na most. Zasviněný pláže s výhledem na vrt, betonový apartmány jeden jak druhej, pět restaurací a dva pitomý bary, co zavíraj v jednu, věčně narvaný místníma vinařema a jejich ženuškama, který si myslej, že největší vodvaz je karaoke s nějakou hovadinou od Rity Pavone. Celej den ukazujou svoje obří kozy na pláži posraný od psů, v poledne se přežerou slávkama, smlouvaj s černochem o nechutnej ručník (přičemž mu zíraj do rozkroku a představujou si všechno, co kdy nakoukaly v kategorii Dvě černý péra a rajcovní bílá mamina), potom u auta namačkaj špeky do růžovejch šatů se zlatejma ramínkama, obujou řemínkový jehly koupený před tejdnem v Ravenně a sluneční brejle a vyrazej na večeři a pak do baru. Jejich spokojený manžílci si s nima nezadaj, oblíknou značkový růžový a fialový pola, mokasíny naboso a úplně stejný sluneční brejle. V baru se překřikujou, každou blbost řešej hodinu, pijou jedno negroni za druhým, ženský se nechaj od manželů držet za zadky, nechaj si rukou zajet za černý tanga, který jim trčej ze sukní jak nějaký ortopedický zařízení, a pak placenej pošuk v lesklý košili zavelí a už se všichni hrnou k mikrofonu. Ragazzi sem, ragazzi tam, jak se nám, božínku, jmenuje ta překrásná žena vpravo u stolku, Francesca, Francesco, jsme všichni šťastní, že nám zazpíváte, budete zpívat sama? ne? s přítelkyní? dobrý večer, Bruno, podpoříte Francescu? překrásný, díky, Bruno, complimenti, complimenti, to jsou ženy, co vy na to, pánové! zatleskáme Francesce? a co Bruna? nezaslouží si potlesk? jste skvělé publikum! A Francesca s Brunou, obě v nových slunečních brýlích, s knírky pod nosem a s vyžehlenými vlasy, s prsy velkými jako jejich hlavy, obě naběhlé krví, se do toho s vervou dají.

A tak to jde celý večer a nezdá se, že by všechno to falešný ječení někoho unavovalo, takže loučení, který následuje, trvá další hodinu. A pak se hrozně rychle nasedá, všichni parkují půl metru od barovejch židlí, za pět minut tu není ani noha. Vinaři a pěstitelé rajčat se vracejí polními cestami podél pinety a kolem Sant’Apollinare Nuovo a Sant­arcangela, zastavují ve tmě a na zadním sedadle souloží s Francescami a Brunami, které se samy vysvléknou úplně do naha, zatímco jejich muži jen vytlačí údy z rozepnutých poklopců, zkrátka dopřejí to svým mužům tak, jak to jejich muži mají rádi: jejich muži zůstanou součástí vozu, koženého volantu, palubní desky a perfektně čistých sedaček, jen z toho všeho vysunou penis a strčí ho do bílé, úplně cizí hmoty, zastrčí ho tam spolu s autem, volantem, polstrováním provoněným autokosmetikou, to všechno si najednou bere bílou ženu, která se otevírá všude. Ráda, i jí se to moc líbí. A vinaři v tom nejsou sami a údy jim báječně stojí právě proto, že na to tady na polní cestě nejsou sami, a navíc všichni do jednoho mají před očima všechny kluky a poloviční kluky, který zahlídli přes den na nuda pláži nebo vpodvečer na hrázi, jak se tiše motaj mezi černejma s koksem.

Auto nadskočilo, přejeli jsme lávku, podíval jsem se na Erika.

Nepatřím k týhle levný sortě, Erik taky ne. Nešlapeme na hrázi, nikdy nechodíme do auta a nečekáme v rozpálený pinetě pod borovicí na nadržený cyklisty a maratonce. S Erikem jsme se seznámili loni v červenci na nuda v Lido di Dante, každej jsme tam byli singl a zanedlouho se potkali na jedný nóbl natáčecí akcičce poblíž Punta Marina, a hned bylo jasný, že oba máme rádi svý těla a že je nehodláme předhodit komukoli a kdykoli. Erik měl loni v létě vyděláno, protože tři týdny dělal divokou společnost staršímu manželskýmu páru z Rimini. Dál bylo něco dvakrát třikrát v moři s vyjuchanejma německejma dcerkama (práce pro oba, za báječný peníze, a navíc čistá; v moři to mám nejradši, protože hned všechno spláchneš) a konec. Loni jsme si jenom užívali a byli ve dne v noci spolu. Ale letos to nešlo, prachy nebyly a nebyly a nemohli jsme se z toho vymotat. Erik se někdy v polovině léta dokonce pustil s Marokáncema, který znal z Lupenu, což je ten nejpříšernější bar na pobřeží, do aut a apartmánů. Byl z toho na nervy, začal smrdět a choval se ke mně hnusně. Já byl taky nervózní, ale nic jsem neříkal, nevyčítal jsem mu to, což je – a já to dobře věděl – jedinej způsob, jak Erika rozložit. A já ho rozložit chtěl, protože hoši z Lupenu podrazej dřív nebo pozdějc úplně každýho.

A tehdy Erik řekl: „Jedeme za Rinem, něco pro nás má.“

V Dovadole učiněný peklo. Na příjezdový cestě stálo v zácpě padesát aut, všechny vytrubovaly a žádný se už deset minut nepohnulo. Vedro k zalknutí, řidiči bez sebe; jeden z nich vystoupil ven z auta, opřel se elegantně o kapotu a jednou rukou otevřeným okýnkem drtil klakson. Uprostřed města to bylo tak, jak to bejvá v těchhle romagnolskejch dírách, kde má silnice metr a půl a v každý zatáčce trčí nějakej palác a ty nevidíš nic přesně do chvíle, kdy tě bourá rozjařenej zelinář z jiný díry pět kilometrů odtud. Nedalo se zaparkovat. Nakonec jsme sjeli na půl cesty k řece a auto nechali před vraty, co vyhlížely opuštěně. Šli jsme nejkratší cestou k náměstí a viděli, že tím směrem míří podezřele moc lidí.

„Co se tady děje?“

„Nevím.“

„Kolik je?“

„Budou tři.“

Venkovní stolky v jednom jediným baru byly obsazený, tak jsme si sedli na schody a čekali na Rina. Rozhlídl jsem se: dva malý paláce, sloupy a narůžovělá dlažba a všude kolem popsaný mramorový desky (na každý druhý něco s Garibaldim), vedro a zabouchlý okenice. Jedna z těch okenic, vysoko, až pod střechou, zůstala nedovřená a ze tmy uvnitř visela přes římsu něčí ruka a prsty poklepávala na omítku. Ukázal jsem to místo Erikovi, kterej řekl, že nic nevidí.

„Jestli hledáte okno naší světice, tak to je přesně na opačné straně. Támhle, co visí ta konstrukce.“

Z barovýho závěsu se vymotal stařík ve slunečních brýlích, usmíval se a odmykal kolo.

„Nehledáme. Ani nevím, koho myslíte,“ řekl jsem.

„Blahoslavenou paní Porro, ozdobu naší ctihodné Dovadoly. Blahoslavená zatím není, ale jak umře, určitě do roka bude. A jednoho dne i svatá, můžete se vsadit. Bianca Porro, to byste měli vědět, je jediný důvod, proč přijet do našeho města. Pokud jste k nám ovšem nezavítali kvůli Benitovi. Ale na to, dovolím si říct, spíš nevypadáte.“

„To máte pravdu. Mussolini není můj koníček,“ řekl Erik.

„Paní Porro bude dneska odpoledne žehnat a léčit. Ještě se uvidíme. Pěkný výlet.“

Nasedl, rozjel se a rukou dlouho ukazoval – jako by se chystal odbočit – k tomu oknu s podivným dřevěným nástavcem.

Ruka v prvním okně se mezitím ztratila, bar se plnil. Taky celý náměstí a přilehlý uličky, i když siesta ještě dávno nekončila. V tu chvíli před domem, o kterým stařík mluvil, zabrzdilo policejní auto, vylezli z něj dva karabiniéři a bílou páskou důležitě uzavřeli kus náměstí před domem, mezitím něco pokřikovali na jiný chlapy, co se motali kolem. A ti chlapi hned začali nosit do ohrazenýho prostoru židle. Dorazila dodávka a řidič vyložil bedny a šňůry a stojany na mikrofony a další věci. Na piazze se honily děti, řvaly a jedly zmrzliny; stojany byly plný kol. Rino nikde. A když se tak po hodině začaly židle plnit vesničanama, co měli lístky a který zírali střídavě nahoru na zavřený okno s konstrukcí a dolů na ubohý pódium pobitý špinavým tmavozeleným kobercem, a když si k jednomu z mikrofonů stouplo pět malejch holek v bílejch šatech a spustily nějaký kostelní zpěvy, Erik vstal, začal chodit sem a tam a nadávat na Rina.

„Je to nespolehlivej debil. Vždycky byl. Hraje si na velkýho producenta, ale vždycky všechno akorát podělá. Co tady pane bože děláme?“

A potom se seběhlo pár věcí naráz: odněkud se ozvaly příšerný rány a zevnitř domu, na kterej už dlouhou dobu civělo úplně celý náměstí, se rozezněl zvon. Okno se prudce otevřelo (nejdřív okenice, která byla z opačný strany natřená bleděmodrou barvou) a v něm se objevila pelest postele, na který byl přidělanej dlouhej pestrobarevnej šátek s podobiznou Ježíše Krista. Za pelestí se mohutně vzdouvala bílá peřina. Postel se nerozhodně pohupovala v rámu okna, jako by se rozmýšlela, jestli vůbec projde, a zdálo se, že se radši vrátí zpátky do tmavýho pokoje. Někdo dole vykřiknul a další se přidali, někdo zavolal „Bože, díky, díky!“ a jiní to po něm opakovali. Postel se zarazila a zvolna se začala vysunovat ven. A teď už bylo vidět celý ústrojí, který tu majestátní scénu (u mikrofonu to dál žilo) drželo při životě. Ten kus nábytku visel na lanech zaháknutých na kladkách a dole, po obou stranách úzkejch vchodovejch dveří, stáli mužský v bí­lejch košilích a ze všech sil svírali konce lan (vypadalo to, jako by se přetahovali). Zabrali, lana se napjala a – postel se vyhoupla ven do vzduchu. Diváci dávno neseděli na židlích, všichni se nějak sesunuli, klekli si, modlili se. Nejmenší děti brečely a jejich matky je brečící zdvihaly do vzduchu. Ozývaly se i jiný, horší vzlyky a sténání. K mikrofonu teď chodily ženy, rychle se střídaly a předříkávaly modlitby. Ta postel, jak se tak zjevila celá, byla vysoko nastlaná a s mnoha polštáři, pelest u hlavy zakrejval zlatej celofán a kolem dokola růže a lilie z umělý hmoty. Celý dohromady to bylo jako secvičený divadlo, postel se svatou klesala a klesala, ale tak pomalu, jako by se na něco čekalo. Postupně jsem viděl, že na ozdobnejch rozích jsou zavěšený růžence a všude ležej svatý obrázky, jen pod peřinou jako by nikdo nebyl, viděl jsem něco černýho uprostřed, co ale nemělo žádnej objem, jen jako by tam někdo něco rozlil. Modlení skončilo, začala hrát hudba z reproduktorů a postel pořád visela na napjatejch lanech kousek nad pódiem, chlapi po stranách ji pořád drželi nad zemí a další teď přiskočili k nohám a začali je směrovat k tomu zelenýmu podstavci, až to nakonec docvaklo, zastavilo se, stálo: zlatej a hnědej člun naloženej umělejma růžema a bíle povlečenejma peřinama a uprostřed toho všeho nic, trochu černý barvy, která teď tekla po peřině a dotekla až k postranici, a někdo do tý černoty vložil mikrofon. Vypnuli hudbu, bylo naprostý ticho. Mikrofon se po nekonečný chvíli pohnul a ztratil v peřinách, další pauza, a potom se konečně z postele ozvalo: Stůjte ve stínu kříže. A jako odpověď – místo výkřiků a díků, který bylo vlastně slyšet taky, zařvala z pravý strany motorka a na náměstí vjel Rino na červený ducati delší než to monstrózní lože, celej v černý kůži s patřičnejma nášivkama, malej a tlustej, v černý helmě, co vypadala jak z druhý světový. Ten magor dojel až k baru, půl piazzetty se otočilo a jeden z policajtů se vydal naším směrem.

Rino s přehnanými omluvnými gesty vypnul motor, vyslal pozdrav karabiniérovi, kterej se usmál a šel zpátky, a Rino se svalil do židle naproti. Erik se zatvářil, jako by ho bral zub.

„Eriku, kamaráde, klid. Jestli budeš pořád takhle nervózní, tak s tím zejtra nebudeme hotový do rána. A na to já fakt nemám čas,“ spustil.

„Rino, podívej se, co se tady děje. Chci vypadnout. Takže spusť. A hlavně neřvi.“

Z pódia se bez přestání ozývalo chrčení a kašlání a občas příšerný šeptání: Naše sláva je bolest. A pak ještě něco, čemu nebylo rozumět.

„Dobrý. Dvě holky, Italky, Marinellu znáš, vy dva. Nikdo jinej. Všechno venku, v Bevanu u pinety, místo taky znáš. Začínáme v deset, sraz v devět, konec ve tři. Žádnej core, ve vší slušnosti. Kamera já, bude tam se mnou Vittorio, můj asistent, kterej bude hlídat. Ta druhá holka se jmenuje Letizia, je starší a bi, ale nebude to moc rozjíždět.“

„Starší?“

„Přes čtyřicet.“

Bůh je všude a všude tě vidí.

„Porušuješ dohody.“

Jsi hříšník, ale po temné bouři se rozklene duha.

„Jo, to porušuju.“

Podíval jsem se na Erika.

„Hele, Rino, tady mladej, vždyť to víš, maminy nemůže. Děláš stejný chyby jako minule. Nechceš přece, aby se ti tam pozvracel, že ne?“

Panna čistá jako křišťál, Bůh vstupuje ústy. Pouze s pomocí Pána překonáte pokušení.

„Jo, chyby, do prdele. Jestli tady někdo dělá chyby, tak jste to vy dva. Když jste na tom tak dobře, že můžete odmítat práci vod Rina, tak se vopatrujte a já jedu. Co vy dva si vo sobě vůbec myslíte?“

Erik chvíli váhal, jestli pokračovat tímhle směrem. Ale pak si to rozmyslel.

„Ňákej děj?“

Ježíš čeká na všechny, kteří se ptají.

„Jo jasně, děláte to s dikobrazem na pláži a kolem jdou dvě holky, který by to s dikobrazem dělaly ještě radši. A pak se nějak domluvíte.“ Rino se zachechtal. Chlapi od vedlejšího stolku se po nás ohlíželi.

„Říkal jsem ti, abys neřval. Co prachy?“

S Ježíšem můžete tvořit i v tomto údolí slz.

„Každej tisíc na ruku.“

„Tak to bacha,“ sykl Erik, „domluvili jsme se na patnácti stovkách pro každýho.“

„Jo, ale klient stáhnul rozpočet.“

Pokora je nejsladší parfém. Vše směřuje vzhůru.

„Tisíc tři sta.“

„Tisíc každýmu. Dneska nediskutuju. Bereš to, nebo ne?“

Erik mlčel, pak řekl jo a Rino se zvedl. Odtlačil motorku za roh baru, a než se ztratil, zvednul si jednou rukou sluneční brejle a ukazováčkem druhý ruky ukázal na Erika.

„Uděláme to. Ale s Rinem je to naposled. A netvař se tak přiblble,“ řekl Erik, když jsme odcházeli.

Boží milost sklouzne do duše jako paprsek světla. Muž je rozrušený, ale Bůh ho vede. Vším, co děláš, se modlíš.

Boží sláva se odráží v každé práci jako slunce ve vodě.

Prodrali jsme se ven z náměstí. Od postele, ve který hubená černá ruka pořád svírala mikrofon, se táhl dlouhý zástup věřících, kteří po jednom přistupovali k tomu, co v ní leželo pod hromadou přikrývek, a to něco jim mikrofonem dělalo kříže na čelo. A lidi klekali a líbali mikrofon a možná taky černý prsty, který ho držely. Viděl jsem, jak černej stín pokřižoval kluka, kterej se styděl a cukal, ale jeho máma ho přistrčila k postranici a pěkně přidržela zezadu. A blahoslavená Bianca pohladila kluka po bradě, odchrchlala si a pak zasípala do mikrofonu: Všemohoucí Bůh střeží tvou bolest. •

Autor je básník a překladatel, pracuje jako redaktor a dramaturg nakladatelství a literární kavárny Fra.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama