Povídka: I tento den bude součástí příběhu

Sraz byl v kapli na lidu. Přišel jsem první. Ještěrky se rozutekly na všechny strany. Ta kaple, řekl jsem pak cestou Erikovi, je úplně k ničemu. Nejhnusnější barák na pobřeží. Jediný, co se mi líbí, řekl jsem, že Kristus nad oltářem nemá za sebou kříž, že je přidrátovanej k oknu a celej z modrýho skla a takovej vláčnej. Připadá mi, řekl jsem Erikovi, že plave motýlka. To už jsme byli dole v Pieve Salutare, kousek před Dovadolou, a čekali, až nás semafor pustí na úzkej železnej most zarostlej ve vysokým rákosí, pod kterým smrděla hustá břečka, co se jmenuje Montone. Řekl jsem Erikovi, že tenhle přejezd mám docela rád, že si tady vždycky připadám jak někde v Kambodži a že ten stojatej potok je dělanej pro stádo krokodýlů s tlamama jak rakve. Erik se mračil a řekl, že krokodýli nedělaj stáda, ale hejna, a že na týhle podělaný lávce, po který projedou tři džípy za den, je nejdelší červená v Romagni. Podle mýho názoru se, pokud jde o krokodýly, říká stádo, ne hejno, ale nehádal jsem se. S Erikem to stejně nemá cenu.

Tohle lido je celý na nic, myslel jsem si pro sebe, zatímco jsme čekali na most. Zasviněný pláže s výhledem na vrt, betonový apartmány jeden jak druhej, pět restaurací a dva pitomý bary, co zavíraj v jednu, věčně narvaný místníma vinařema a jejich ženuškama, který si myslej, že největší vodvaz je karaoke s nějakou hovadinou od Rity Pavone. Celej den ukazujou svoje obří kozy na pláži posraný od psů, v poledne se přežerou slávkama, smlouvaj s černochem o nechutnej ručník (přičemž mu zíraj do rozkroku a představujou si všechno, co kdy nakoukaly v kategorii Dvě černý péra a rajcovní bílá mamina), potom u auta namačkaj špeky do růžovejch šatů se zlatejma ramínkama, obujou řemínkový jehly koupený před tejdnem v Ravenně a sluneční brejle a vyrazej na večeři a pak do baru. Jejich spokojený manžílci si s nima nezadaj, oblíknou značkový růžový a fialový pola, mokasíny naboso a úplně stejný sluneční brejle. V baru se překřikujou, každou blbost řešej hodinu, pijou jedno negroni za druhým, ženský se nechaj od manželů držet za zadky, nechaj si rukou zajet za černý tanga, který jim trčej ze sukní jak nějaký ortopedický zařízení, a pak placenej pošuk v lesklý košili zavelí a už se všichni hrnou k mikrofonu. Ragazzi sem, ragazzi tam, jak se nám, božínku, jmenuje ta překrásná žena vpravo u stolku, Francesca, Francesco, jsme všichni šťastní, že nám zazpíváte, budete zpívat sama? ne? s přítelkyní? dobrý večer, Bruno, podpoříte Francescu? překrásný, díky, Bruno, complimenti, complimenti, to jsou ženy, co vy na to, pánové! zatleskáme Francesce? a co Bruna? nezaslouží si potlesk? jste skvělé publikum! A Francesca s Brunou, obě v nových slunečních brýlích, s knírky pod nosem a s vyžehlenými vlasy, s prsy velkými jako jejich hlavy, obě naběhlé krví, se do toho s vervou dají.

A tak to jde celý večer a nezdá se, že by všechno to falešný ječení někoho unavovalo, takže loučení, který následuje, trvá další hodinu. A pak se hrozně rychle nasedá, všichni parkují půl metru od barovejch židlí, za pět minut tu není ani noha. Vinaři a pěstitelé rajčat se vracejí polními cestami podél pinety a kolem Sant’Apollinare Nuovo a Sant­arcangela, zastavují ve tmě a na zadním sedadle souloží s Francescami a Brunami, které se samy vysvléknou úplně do naha, zatímco jejich muži jen vytlačí údy z rozepnutých poklopců, zkrátka dopřejí to svým mužům tak, jak to jejich muži mají rádi: jejich muži zůstanou součástí vozu, koženého volantu, palubní desky a perfektně čistých sedaček, jen z toho všeho vysunou penis a strčí ho do bílé, úplně cizí hmoty, zastrčí ho tam spolu s autem, volantem, polstrováním provoněným autokosmetikou, to všechno si najednou bere bílou ženu, která se otevírá všude. Ráda, i jí se to moc líbí. A vinaři v tom nejsou sami a údy jim báječně stojí právě proto, že na to tady na polní cestě nejsou sami, a navíc všichni do jednoho mají před očima všechny kluky a poloviční kluky, který zahlídli přes den na nuda pláži nebo vpodvečer na hrázi, jak se tiše motaj mezi černejma s koksem.

Auto nadskočilo, přejeli jsme lávku, podíval jsem se na Erika.

Nepatřím k týhle levný sortě, Erik taky ne. Nešlapeme na hrázi, nikdy nechodíme do auta a nečekáme v rozpálený pinetě pod borovicí na nadržený cyklisty a maratonce. S Erikem jsme se seznámili loni v červenci na nuda v Lido di Dante, každej jsme tam byli singl a zanedlouho se potkali na jedný nóbl natáčecí akcičce poblíž Punta Marina, a hned bylo jasný, že oba máme rádi svý těla a že je nehodláme předhodit komukoli a kdykoli. Erik měl loni v létě vyděláno, protože tři týdny dělal divokou společnost staršímu manželskýmu páru z Rimini. Dál bylo něco dvakrát třikrát v moři s vyjuchanejma německejma dcerkama (práce pro oba, za báječný peníze, a navíc čistá; v moři to mám nejradši, protože hned všechno spláchneš) a konec. Loni jsme si jenom užívali a byli ve dne v noci spolu. Ale letos to nešlo, prachy nebyly a nebyly a nemohli jsme se z toho vymotat. Erik se někdy v polovině léta dokonce pustil s Marokáncema, který znal z Lupenu, což je ten nejpříšernější bar na pobřeží, do aut a apartmánů. Byl z toho na nervy, začal smrdět a choval se ke mně hnusně. Já byl taky nervózní, ale nic jsem neříkal, nevyčítal jsem mu to, což je – a já to dobře věděl – jedinej způsob, jak Erika rozložit. A já ho rozložit chtěl, protože hoši z Lupenu podrazej dřív nebo pozdějc úplně každýho.