Petice: Z onoho světa – hlavám tohoto

Vážení námi zvolení správci České republiky, pane prezidente Zemane i páni předsedové Senátu, Sněmovny a vlády, Štěchu, Hamáčku a Sobotko, před čtyřiceti lety tu různí vaculíci, havlové a jiní kohouti psali vašim předchůdcům varovné zprávy o stavu země. Ti jim ze svých výšin neodpověděli a přivolali Chartu 77, kterou začal jejich pád. Snad věnujete pozornost pouhým devíti stům devadesáti devíti slovům od zbylého pisatele.

V říjnu 1938 si Hitler přikrojil k velkoněmecké říši naše Sudety. Tenkrát jsem je spatřil poprvé. Silničkami z pohraničí pomalu táhly nekončící kolony povozů, valníků a žebřiňáků vyhnaných Čechů. Můj desetiletý mozek byl už tehdy fotografický, snímky uchoval podnes. Utkvěl mně hlavně nábytek a dobytek. Almary, postele, stoly a židle byly chatrně zakryty plachtami, opratě koňů třímali muži, ženy vedly krávy, dorostenci kozy, děcka dřepěla na haldách ranců. Do tváří byly vryty všechny odstíny hněvu, strachu, zoufalství a beznaděje. Slyšet byl jen rachot kol, občas ržání, bučení či mekot. Mluvit už nebylo o čem.

Od té doby jsem podobných kolon spatřil bezpočet ve filmových a televizních dokumentech. Statisíce Francouzů prchajících před Němci, miliony Němců prchajících před Rusy a pak další zástupy prchající v mnoha zemích odněkud, před něčím, někam, za deště, za mrazu, za ostřelování. Deset let jsem, sám vyhnanec, ale zvýhodněný znalostí jazyků i známostí své práce, vnímal dramata lidí vybavených jen touhou po svobodě, které to zničilo.

• ••

Vážení správci republiky, Evropané zachraňující se ve dvacátém století útěkem před nacismem či komunismem ztráceli mateřštinu, ale zůstávali ve své civilizační sféře. Cizí jazyk se lze rychle naučit. Osvojit si cizí kulturu nebo víru se leckdy nezdaří za život. Což je hlavní problém současných běženců – i zemí, jež si zvolili za domov.

Německý „Wirtschaftswunder“, hospodářský zázrak šedesátých let, umožnili „gastarbeiteři“. Je to dodnes platný důkaz, že příliv pracovní síly odjinud umí raketově pohnat ekonomiku hostitelů. Pojítkem prvních „pracujících hostů“ byla nedělní setkání etnických skupin v halách velkých nádraží. Dosud vidím shluky kouřících a gestikulujících mužů v Berlíně, Hamburku, Mnichově. Za pár let si už přivezli rodiny. Obraz z Vídně: před kostelem Am Hof stovky mužů ve svátečním a žen v krojích kmenů někdejší Jugoslávie. A za pár let: plné náměstí Chorvatů, zatímco ve svých kostelech i mešitách se bývalí druzi modlili za zkázu ostatních.

Po nich stáli na nádražích Poláci, Afghánci, Somálci a další, které přinášely nové povodně. Turci i jižní Slované už měli v německých městech byty srůstající v domovní bloky i celé čtvrti. Evropský západ zachvátilo moderní dogma multikulturalismu, který brojil proti integraci tak, že v muslimských komunitách vzkřísil středověkou šaríju. Přelomem se stala vražda turecké dívky, která odmítla ženicha určeného rodinou a odešla k německému příteli; na příkaz otce ji zabili bratři. Tehdy vypukl přetrvávající svár dogmatiků, žádajících právo imigranta lpět na vlastní tradici, s populisty, kteří křísí rasový zákon Hitlerovy Říše. O křehká příměří se starají v Německu a ve Francii národní fotbalová mužstva, jejichž oporami jsou Poláci, Turci, Alžířané…

• ••