Může za to korán?

28. ledna 2015

Socha na poctu koránu ve městě Sharjah, Spojené arabské emiráty. Foto: Profimedia.

Sotva zletilí bojovníci Islámského státu vyrostli na počítačových hrách. Jejich víra čerpá z hrdinských videí a mobilizačních hesel. Koránem se zaklínají, ale sotva jej někdo z nich přečetl.

Pátý verš z deváté súry Pokání patří k těm pasážím koránu, které mezi nemuslimy vyvolávají největší zděšení: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“ Podobné pocity evokuje i devětadvacátý verš téže súry: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel…“

Beduínův ráj? Zahrada plná vody.

Je zřejmé, že korán násilí (válku) připouští. A nejen to: v určitých situacích je muslim dokonce povinen bojovat. Islám je podle koránu posledním a ideálním zjevením, kterého se lidstvu od Boha dostalo. Ten, kdo jej nepřijme, škodí především sobě. Ale nejen sobě, i ostatním. Nutno dodat, že takový postoj není – zvláště v monoteistických náboženstvích – výjimečný. Otázka tedy zní: Je korán jako celek knihou války? Nebo naopak příručkou míru, jak konstatují někteří muslimové, a v dobré víře i nemnozí Evropané?

Klíčem k pochopení koránských veršů je příběh muslimské obce. Muhammad v počátcích svého náboženského působení v Mekce šířil své poselství nenásilně. Přesvědčen o vlastní pravdě, mobilizoval posluchače i barvitými obrazy posmrtných útrap a odměn, které Západ dnes tak miluje i paroduje. Třeba v súře Dým (44:51-56) slibuje Prorok bohabojným po smrti nejen zahrady, prameny, ovoce či oděv z drahých látek, ale i dívky „velkých černých očí“. Ti, co hřešili, budou za trest mimo jiné poléváni horkou vodou.

Koránský ráj oplývá tím, co je na poušti vzácné – byť ideál ženské krásy, velké černé oči, zůstal regionální. Korán tohoto období je lyrický, Muhammad často řeší etické problémy. Obec ale v Mekce čelila perzekuci. Proto v roce 622 odešel Muhammad do víc než pět set kilometrů vzdálené Medíny (tehdy Jathribu), aby tu ustanovil svoji vlastní obec (obě města leží na území dnešní Saudské Arábie). A právě tímto datem začíná muslimský letopočet: z proroka se stává zákonodárce, organizátor, aktivní obránce věřících.

Z básníka vojevůdcem

V tomto medínském období nabývá korán praktičtější podoby, stanovuje například i vzorec pro dělení kořisti mezi jednotlivými muslimskými účastníky tažení a jejich náboženskou obcí. Slovy koránu: „…jedna pětina náleží Bohu a poslu, příbuzným, sirotkům, nuzným…“

Podpořte Reportér sdílením článku