Pozdrav z planety opic

O atomovém výbuchu před námi, o atomovém výbuchu zleva, o hurikánu zprava. O neustále očekávaném konci světa. Co tedy vlastně člověk může dělat?

Konec září má vždy něco do sebe. Silice a esence ve vzduchu nutí lidi otevírat okna a vdechovat, vydechovat, případně vzdychat. V ovzduší se vznáší náznak babího léta a dalo by se ještě leccos stihnout – rychlá dovolená, tajná citová mise, klidná procházka lesem nebo aspoň někam zalézt a řádně se vyspat.

Často se taky touhle dobou čekává konec světa, respektive probíhá příprava na něj, případně se debatuje o tom, proč zase nevyšel. Konec světa‌ – rozumí se konec naší čtvrti / města / okresu, nanejvýš státu, dál se mysl jednotlivce ani kterákoliv prognóza neodvažuje jít.

Dovolenou nemám, a tak jsem zvolil výlet. Během něj (byla to spíš procházka) s kamarádkou (byla to spíš známá) po pláních za pražskými periferiemi pršelo. Měli jsme deštníky a libovali si, že tohle je naše milované počasí, poněvadž nikde nikdo není. Nebe jak z olova, mraky až na zem.

Najednou se chrámová opona roztrhla a slunce předvedlo, co umí.

„Sluníčko, ty vogo!“ řekla známá a zajásala přitom.