Pozdrav z planety opic

Kultura

O atomovém výbuchu před námi, o atomovém výbuchu zleva, o hurikánu zprava. O neustále očekávaném konci světa. Co tedy vlastně člověk může dělat?  

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

O atomovém výbuchu před námi, o atomovém výbuchu zleva, o hurikánu zprava. O neustále očekávaném konci světa. Co tedy vlastně člověk může dělat?
 

Konec září má vždy něco do sebe. Silice a esence ve vzduchu nutí lidi otevírat okna a vdechovat, vydechovat, případně vzdychat. V ovzduší se vznáší náznak babího léta a dalo by se ještě leccos stihnout – rychlá dovolená, tajná citová mise, klidná procházka lesem nebo aspoň někam zalézt a řádně se vyspat.

Často se taky touhle dobou čekává konec světa, respektive probíhá příprava na něj, případně se debatuje o tom, proč zase nevyšel. Konec světa‌ – rozumí se konec naší čtvrti / města / okresu, nanejvýš státu, dál se mysl jednotlivce ani kterákoliv prognóza neodvažuje jít.

 

Dovolenou nemám, a tak jsem zvolil výlet. Během něj (byla to spíš procházka) s kamarádkou (byla to spíš známá) po pláních za pražskými periferiemi pršelo. Měli jsme deštníky a libovali si, že tohle je naše milované počasí, poněvadž nikde nikdo není. Nebe jak z olova, mraky až na zem.

Najednou se chrámová opona roztrhla a slunce předvedlo, co umí.

„Sluníčko, ty vogo!“ řekla známá a zajásala přitom.

 

Mně zážitek spustil něco úplně jiného. Uprostřed plnotučné světelné erupce někdo ve mně mechanicky konstatoval: Atomový výbuch před námi!

Chodil jsem totiž do základky v době, kdy byla běžná denní rutina očekávat atomový výbuch a připravovat se na něj. Ve škole existoval tuším předmět branná výchova. Tam nám ze všech sil podsouvali, v jak nebezpečné době žijeme. Nejen tam – to vím proto, že extrémní zálibu ve vyhlašování jaderného výbuchu měla jak moje babička, tak moje matka a její sestra Líba. Prověrka začínala výkřikem: „Atomový výbuch zleva!“ Správná reakce byla praštit sebou na lino (koberec, dlažbu) směrem od výbuchu, zakrýt si hlavu a explozi vystavit podrážky školních papučí.

Rituál míval zvláštní příchuť. S ofrňováním jsme si lehali na upatlanou podlahu a čekali, až pohled na ležící třídu dovrší v učiteli pocit nadvlády, iracionální hrůzu ze života a nejspíš i slušnou porci čistě soukromé hysterie.

Tentokrát, v září 2014, jsem zůstal stát. Jednak mi nepřijde důstojné mlátit sebou o zem tváří v tvář Osudu, nehledě na to, že kdyby to nebyl výbuch, předčasně bych se před známou znemožnil. Znemožnění mělo nastat zhruba až za deset dní, ne teď. Procházka tedy dopadla dobře.

Nicméně jsem zjistil, že to mám pořád ještě v sobě. Jak bych neměl – média se starají… však víme. Televize nás dokáže nakazit emocemi jako matka kojence, spojuje nás se světem jako matka kojence a žádáme od ní stejné bezpečí, tvrdíval americký psychiatr Harry Sullivan v první půli 20. století, v době, kdy byla bedna ještě v plenkách. A nezmýlil se. Až na to bezpečí – na strachu se líp vydělává.

Dneska si dělá televizi každý sám. Sociální, zájmové, zpravodajské weby, blogy, komentáře. Naprosté vúdú.

 

Vložená historka. Jedna vzdělaná dáma, kterou čirou náhodou znám a vím, že na ni doléhá samota, neb děti zaopatřila, manžely vyhnala a teď se snaží dohnat zbytek všeho, co jí standardní osud ukradl, se střetla na Facebooku s blízkou duší. Byl duchaplný, jiskřivě veselý, citoval Červeného trpaslíka, kterého náhodou (kvůli svému bývalému) zbožňovala, a tak se do něj postupně, nesnadno, ale nakonec těžce zamilovala. Vyměňovali si fotky – po legračních grimasách přišly na řadu lechtivé momentky, po nich sodoma gomora.

Domluvili si schůzku. Na té ji čekala rozesmátá kolegyně, která jí sdělila, že si z ní s pomocí svého bratra jednoduše vystřelili. Dostala po hlavě kabelkou, ve které  zmíněná dáma měla dvojdílný výtisk Zábranova Celého života, koupený ten den v Academii. Výsledek: čtyři stehy a tuna rozpaků.

A to je ono – média suplují city. Běžně se jim svěřují emoce, které se dřív pouštěly ze řetězu jedině tváří v tvář. Internet je pokračování školního mejdanu, gigantická amatérská peep show. Jde o to se v zadaném čase co nejvíc zalíbit. Z druhé strany je fakt, že tolik švandy na planetě Zemi nikdy předtím nebylo. A bude jí víc (případně mnohem míň, podle toho, kdo vyhraje třetí světovou). Virtuální skutečnost se dle prognóz brzy stane součástí vědomí, nástavcem inteligence. Ona je ta naše inteligence beztak nehorázně přeceňována, obzvláště právě v médiích.

Nejvyšší čas ji nějak nenásilně upgradovat, případně resuscitovat, případně přesměrovat k reálnějším tématům.

Vložená vzpomínka. Kdysi jsem otce nutil, aby se mnou nejméně jednou za měsíc šel do kina Spořilov na film Planeta opic. Šlo o první verzi s Charltonem Hestonem, rok vzniku 1968.

První zásadní moment pro mě byly ruské tanky, kterým jsem chodil mávat, jsa internován v Klánovicích u prarodičů.

Planeta až po nich. Mrazilo mě vždy v momentě, kde se a) potápí lehký laminátový hvězdolet, b) když se ukáže, že jsou opice lidštější než lidi, a hlavně c) když charizmaticky opálený herec pravidelně navštěvující posilovnu závěrem opusu klečí na pláži, buší pěstí do písku a proklíná lidstvo: „Tak jste to dokázali“ („You bastards“, což je jedna z mála povolených filmových nadávek, byť má jinak angličtina v zásobě velmi mnoho neuvěřitelně hrubých, smrtelně urážlivých i barvitě poetických vulgarismů). Nad hercem se tyčí troska sochy. Bylo mi deset. I mně došlo, že se něco takového pravděpodobně nestane. Už jen ta stylizace sochy Svobody v písku, kde jinak není vůbec nic, zbytky zástavby, cadillaků, mostů, mrakodrapů, prostě vůbec nic – zero. Jenom ta pitomá nakašírovaná socha.

 

Psal mi před dvěma lety známý z New Yorku (je z Čech, žije tam patnáct let. Živí ho molekulární biologie, pracuje, až se z něj kouří, a má rád temná místa: lesy, skály, strže). Má tři děti a v každé volné chvíli je vozí navštěvovat hvozdy a opuštěné skalní sluje – chce jim předat informaci, že temná místa jsou v zásadě zábavnější, neřkuli bezpečnější než velkoměsta.

Když se tenkrát vylouskl hurikán Sandy, vyhodnotil věc s předstihem, odvezl rodinu do vnitrozemí, vrátil se a čekal. Znám ho, čili vím, že se v skrytu duše těšil, jakkoliv si zároveň přál, aby to nikdo neodskákal. Ve čtvrti, kde bydlí, se lidé před úderem bouře rozdělili na několik skupin, z toho tři nejvýraznější – jedna utekla, druhá se zabarikádovala se zásobou konzerv a nabitým laptopem, a třetí, poměrně početná, jsou starší lidé, co léta nevylézají na světlo, poněvadž ztratili v rámci bezohledného městského tempa chuť do života. Ne přímo asociálové – spíš tišší občané, kteří by rádi normálně žili, ale celková situace jim to umožňuje jen zčásti. Ti se prý radovali v ulicích jako děti – procházeli se v gumových holinách, donekonečna hleděli na zatažené nebe, komentovali převrácená auta, zhasnuté mrakodrapy, tvořili hloučky, mírně se pro sebe usmívali.

Jedinec vnímá svět přes svůj transformátor, čili jsem se zamyslel a zjistil, že bych též patřil do třetí skupiny. Ne že bych si přál, aby se stalo něco, co se normálně nestává. Spíš nemám radost z toho, co se normálně stává, poněvadž to nemá parametry spontánního dění, nýbrž vystresovaného pinožení. Jinak samozřejmě patřím k těm, co makají, až se z nich kouří. Proto taky tomu známému, co žije v NY, rozumím. Nenechal bych si ujít pohled na rozvodněnou Vltavu, jak bere k čertu Karlův most, poněvadž původní most, který na tom místě stál, se beztak dávno vytratil.

 

Přítomnost – září 2014. Jak si lidi postupně přiznávají, že nám reálná možnost zkázy dýchla dračím dechem za límec, málokdo neznejistěl. Bylo a je to moc blízko – svět je malý a Ukrajina úplně za dveřmi.

„Poskytnutí zvláštního postavení několika okresům v Doněcké a Luhanské oblasti neohrožuje suverenitu a teritoriální integritu Ukrajiny, zdůraznil ukrajinský prezident Petro Porošenko.“

Ukrajina toho má asi dost, možná jen přechodně. Někdo proti nim zvítězil. Kdo, o tom se Evropa opět akademicky dohaduje, uplatňujíc politické žetony, kde to jen jde.

 

Nestraním v rámci probíhajících válek těm ani oněm. Z jakého titulu bych taky mohl. Ale anexe Krymu byla čistě hráčsky vzato brilantní šachová partie. Tu teď Rusům svět nebude umět dlouho zapomenout.

„Nedrážděte nás,“ vzkázal pak mediálním kanálem Vladimir Putin všem, kdo začali prosazovat drakonické sankce, asi správně – neb jde o běžné protitahy v nadnárodní diplomatické hře.

To mi ještě pořád přišlo elegantní – chlap, co snídá křepelčí vajíčka, vzkáže: „Nedrážděte nás.“ Muž s obličejem jako sekyrka. Produkt neblahých státních složek, leč ne bez kouzla.

Z nadšení mě vyvedl den, kdy tentýž člověk řekl: „Připomínáme, že máme atomové zbraně.“ Jako bychom to, do frasa, nevěděli. Jako by, do frasa, nevěděl, že některá slova jdou těžko vzít zpátky.

 

Třetí světová dle seriózních politologů už koneckonců beztak probíhá. Jen je tentokrát Evropa na úplném okraji zájmu.

Nemůžu si nevzpomenout, jak mi babička, když mi bylo pět, u bílého kafe klidným hlasem povídala: „My tenkrát normálně žili, nic jsme nevěděli, a najednou jsme se dozvěděli, že už je dva roky válka!“

 

Konec světa je ostatně součástí naší kultury už hezkých pár tisíc let. Měli bychom se smířit s tím, že tu a tam proběhne. Nemusí to být nic velikého, dokonce ani soused si nemusí všimnout, že je šlus. Šlus se odehrává především v nitru.

Záleží taky na tom, co je v módě. Jeden čas se ve vlastech našich euroatlantických spojenců čekal napůl vážně útok zombie, a tak se prodávaly repelenty, mačety a bouchačky, případně trička a jiné doplňky ve stylu zombie killer. Známý známého (jsem rád, že ho neznám) vlastní střelnici a střelci prý v současné době žádají výhradně „zombie terče“ za speciální ceny, na normální se jim už nechce střílet.

Konec světa je zkrátka mýtus. Abychom dokázali žít, nemůžeme se bez něj obejít. Je stavební součástí kultury. Nahradil trestajícího Boha. Ergo by bylo spravedlivé, kdybychom si ho – když už – sjeli sami za sebe a netahali do toho lesy, pole, pandy, kytovce a vegetariány.

Kytovcům jsme ho ostatně už skoro zařídili.

Leckomu jsme ho už zařídili.

Leckomu ještě zařídíme.

Pro nás průměrné jsou v nabídce takové ty fádní možnosti – megatsunami, doba ledová, supervirus, jaderná katastrofa a jiné. Asteroid řítící se vesmírem, který lehce křísne o naši kulatou matičku, nemusí nutně sám za sebe skončit, jen ho kousek ubude. Slunce si takové pitomosti ani nevšimne. Ono ani slunce není žádný velký kofr – kdyby to ze dne na den zabalilo, zbudou kolem podobných stamiliardy.

Ve světle možností se jeví jako nejpřijatelnější doopravdy ty zombie. Jsou to koneckonců taky lidi. A navíc umějí ocenit, když má někdo mozek v hlavě.

Chci říct, že ač to nemíním nijak plošně, natož cynicky, svět se změnil v jednu velkou reality show.

 

Nabízí se otázka, jestli by takovýhle svět opravdu neměl skončit. Neměl, samozřejmě. Jsou tu ještě pandy, rozumní lidé, plejtváci.

Základním důvodům vedoucím k postupným krokům velmocí rozumím. Těm, kterým nerozumím, věřím, protože mě přesahují. Děsím se toho, jakou roli v čase zvýšeného politicko-ekonomického napětí můžou hrát a většinou hrají zelené mozky. Zatím svou roli málokdy propásly. Arzenál je oživen, fígle připraveny, prošlá záruční lhůta taky hraje nemalou roli.

 

Docházím tedy k otázce – co můžu dělat? Nemůžu dělat vůbec nic. Leda bych si na prsa pověsil ceduli: NATO – VYKAŠLI SE NA TO! či podobně a chodil s ní sem a tam po Václaváku. Obávám se, že kromě dealerů a nadháněčů do masážních salonů by si mě nikdo valně nevšiml.

 

Ruský umělec Petr Pavlenskij se 4. září na protest proti Putinově válečné aktivitě na Ukrajině pokusil oběsit v Moskvě.

Zdaleka není ojedinělý. Rus bere svou věc vážně. Lidem jako Pavlenskij se v poslední době říká umělci-akcionisté. My je nazýváme konceptuálními umělci, protože si neumíme představit, že by svůj koncept mohl někdo odnést hůř než případnou pokutou.

Mívali jsme, pravda, odvážné performery včetně Jana Husa. Hus sice nebyl akcionista ani konceptualista, ale byl důsledný a nebyl placen žádnou agenturou.

 

Což naše malé české umění není. Umístit symbol kosočtverce na Hrad – tam někde je hranice, za kterou si málokdo troufne jít. A když, tak jenom proto, aby vytřískal co nejvíc, nikoli aby vyjádřil svůj nesouhlas.

Tajně věřím, že jestli se nás konflikt probíhající kolkolem Evropy nějak dotkne, jako že určitě ano, zahýbá to s literaturou, divadlem, zkrátka se vším. Léta letoucí je tu v lidech relativizováno původní vědomí, že umělec má být mezi prvními, kdo dá kůži na trh…Leč kdoví. Spíše jsou známy a potvrzeny historky, jak přední čeští a moravští básníci chlastali v květnu ´45 zalígrovaní na chalupě a v bázni čekali, jak to dopadne. Dávno nám chybí odvaha k podobným (i daleko menším) činům. Schází nám návrat k bodu obnovení systému. Nikdo nás strašně dlouho nezálohoval a sami se defragmentovat, na to jsme příliš líní. Proto je mezi námi ta spousta virů, trojských koňů a poruch.

 

Konec září má vždy něco do sebe. Září však skončilo. A já pořád nemám zdaleka ještě úplně vyřešené, jak budu v následujících týdnech až měsících reagovat na prudký východ slunce. Vím jenom, že sebou nešvihnu, přišlo by mi to zbytečné. Místo toho si buď stoupnu a půjdu světlu vstříc, nebo si kleknu, poblinkám se a budu bušit pěstí do dláždění a drtit slova Charltona Hestona: „Tak jste to dokázali… Tak jste to dokázali!“

You bastards. Pak se opět ukáže, že šlo jen o sluneční exhibici nad podzimně zataženou Prahou, a všechno bude jako dřív. Ráno vstaneme, zhltneme narychlo kafe, pofrčíme do práce, kde nás vysají jako shnilou hrušku, večer si zanadáváme u kafe, případně svrhneme do útrob panáka a frr domů.

Tam pak lze padnout na lino a se stejným nasazením, leč vzhledem ke spící rodině tišeji konstatovat: „Vy kurvy! Tak jste to dokázali…“ •

 


Emil Hakl (1958)

Spisovatel. Na jeho webové stránce se píše, že první pokus o knihu přišel v roce 1968. Román o jednookém veliteli německé bombardovací super vzducholodi, který je zároveň sovětským špionem a později se dává na dráhu potápěče, zůstal nedokončen. Hakl, vlastním jménem Jan Beneš, vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu, v letech 1987–1991, později ještě dva ročníky dramatického oboru tamtéž. Prózu začal psát v roce 1998. Publikoval v řadě sborníků a knižních výborů, novela O rodičích a dětech byla oceněna cenou Magnesia Litera 2003, přeložena do třinácti jazyků a byl podle ní natočen stejnojmenný celovečerní film (režie Vladimír Michálek, premiéra Praha, březen 2008). V roce 2010 získal Cenu Josefa Škvoreckého za text Pravidla směšného chování. V roce 2013 Haklovi vychází román Skutečná událost, za který získal svou druhou Magnesii Literu za nejlepší prózu.

 

text Emil Hakl / ilustrace Tomski & Polanski

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama