Václav Marhoul: Laťka je nízko

Kultura

Neví, kam dřív, ve víru rok a půl trvajícího natáčení zrovna pendluje mezi šumavskými hvozdy a pražskou Lucernou. Ani politiku si ujít nenechá. Dokáže se při ní nebývale rozohnit, zvlášť když přijde řeč na xenofobii a rasismus. Mimochodem o tom bude i jeho nový film s hvězdným obsazením Nabarvené ptáče. Je temný jako tenhle rozhovor. Vše spolu souvisí – a jaksi naléhavěji než dřív.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nabarvené ptáče je osamělý židovský kluk, který putuje východní Evropou a je vystaven neuvěřitelně brutálním útokům venkovanů, protože je jiný, odlišuje se. Jakou jednou větou byste mne na ten film nalákal?

Na to není jednoduchá odpověď. Přirovnávám ho ke slavnému románu Güntera Grasse, který se jmenuje Při loupání cibule. Každá slupka skrývá další otázku. A čtenář nebo divák si musí najít odpověď sám. Já mu s tím nepomáhám – a autor knihy Jerzy Kosiński taky ne.

 

Zůstaňme u toho, že je to nadčasový příběh o strachu z odlišnosti. Jak jste tu knížku objevil?

Zmínil se mi o ní kamarád Jirka David. Rád čtu knihy, které mi někdo doporučí. Přečetl jsem ji na jeden zátah. Začal jsem v jedenáct večer a ve čtyři ráno skončil.

 

Vážně? Ta knížka je natolik brutální, že já ji musím číst na etapy.

Každý jsme jiný. Naštěstí. Počítám s tím, že někteří lidé na takový film nepůjdou nebo z kina odejdou. Sám jsem byl zvědavý na názor dětského psychologa Václava Mertina, kterého jsem oslovil jako největší kapacitu u nás, protože hlavním hrdinou je malý kluk a bylo zřejmé, že budeme potřebovat odbornou pomoc. Dohodli jsme se, že si nejdřív přečte knížku i scénář a teprve pak mi řekne, zda s námi bude spolupracovat. Celou dobu jsem čekal, že mi dá za uši. Že bude moralizovat a řekne mi, jak je to zvrácené. Nic takového neřekl a souhlasil. „Proč?“ divil se. „Já s tím denně pracuji. Denně tu mám děti, které jsou znásilňované třeba i svými rodiči, které jsou přivazované k topení, mají zpřerážené ruce a kosti zlámané od bití.“ Ano, takhle se někteří lidi chovají. Včera, dnes, zítra. Jen to nechceme vidět a přemýšlet o tom.

 

Jak jste našel herce na toho malého kluka?

To je dlouhá historka, jestli nevadí.

 

Nevadí, sem s ní.

Všechny scénáře píšu v Českém Krumlově. Jenom v jednom hotelu, v jednom pokoji.

 

Moment, to má taky nějaký příběh?

Ano, ten hotel jsem kdysi „vycítil“. Končilo mi vojenské cvičení aktivních záloh v Boleticích, dlouho jsem nebyl v Krumlově, a tak si říkám, že tam zajdu. Jdu městem kolem hotelu U Malého Vítka, nasaju ho a uvědomím si: „To je fakt dobrý místo!“ A bylo. Když tvořím, musím být absolutně odříznutý od světa. Píšu od devíti do devíti, spotřebuju dost kafe a cigaret. A každý večer někam chodím. Dám si dvojku, někdy dvě nebo víc. Hned vedle je hospoda, která se jmenuje Cikánská jizba a kterou vedou Milan Kotlár a Věra Kotlárová. V té hospodě hraje cikánská kapela. A jednou to tam takhle mydlí na housle malý Rom, který vypadá přesně jako ten můj hrdina. „To je můj vnuk Míša,“ řekla Věra, a protože se dobře známe, svěřili mi ho na vodu, na kterou každý rok jezdíme s Divadlem Sklep. Ten kluk v životě nespal ve stanu, neseděl u táboráku, nezažil, aby všude okolo byli samí „bělouši“. Třetí den se rozplakal, protože se mu stýskalo. Byl introvertní, stydlivý, všechno do sebe a nic ven. Takže herecky nepoužitelný. Uběhly tři roky, já byl zase v Krumlově na jedné armádní akci a najednou se ozve: „Strejdo, strejdo, haló! Haló!“ A tam stojí romský kluk, směje se na mě a je mi povědomý. Došlo mi, že Míša má bráchu, ale když jsem ho tehdy zkoušel, byly mu tři roky. Proto jsem na něj zapomněl. Takže proti mně stál Péťa. Úplný Míšův protiklad. Kluk, který má v zadku raketu. A já věděl, že mám herce.

 

Je mu teprve deset. Nemůže ho natáčení brutálních scén nějak poznamenat?

K tomu byly ty psychologické testy, které s doktorem Mertinem absolvoval a z nichž vyšel na jedničku. Musí tušit, o čem ten film je, ale nesmí toho vědět moc. Původně jsme měli při natáčení dalšího psychologa, ale brzy se ukázalo, že ho Péťa nepotřebuje. Má šťastnou povahu, pro něj je sklenice vždycky poloplná. Natočí těžký záběr, ale za tři minuty o tom neví, protože jde skákat parkour. Celou dobu je s ním ale koučka, která ho permanentně zaměstnává. Není vteřina, aby seděl sám. A navíc on spoustu scén vůbec nevidí, on je kamera.

 

Tak film asi uvidí.

Neuvidí. Bude nepřístupný. Takže až mu bude osmnáct. Nedovolím, aby ho viděl dřív. Až bude premiéra, úklona a šup ze sálu. Pár scén mu sestříhám, aby něco měl, to je jasné. Jestli mu to někdo pustí celé, to už samozřejmě neovlivním. Ale já to nebudu. 

 

Je vám ten kluk v něčem podobný? Vy sám jste šikanu zažil. Taky jste se odlišoval.

Tenhle kluk se primárně odlišuje zjevem. U mě to bylo samozřejmě něčím jiným. Sám nevím, čím přesně. Když jsem byl na vojně a stáli jsme na nástupu všichni v jedné řadě, přišel ke mně soudruh plukovník Vašíček a povídá: „Marhoule, vy jste takový dobytek! Vy, i když stojíte v řadě, stejně stojíte tři metry vepředu!“ A takhle nějak je to se mnou v životě pořád. 

 

Mimochodem vám se kromě toho, že jste získal jako jediný na světě autorská práva k filmu, podařil ještě další kousek, a to získat hvězdy, jako jsou Harvey Keitel a Stellan Skarsgård. Jak jste dokázal tohle?  

Trochu mi pootevřelo dveře, že scénář dostal před pěti lety cenu v Cannes. Když přemlouváte podobné herce, řešíte s týmem agentů neuvěřitelnou spoustu detailů, od honoráře přes diety až po sedadlo v letadle, ale základem je, že se jim musí líbit scénář. Bylo to o to těžší, že hlavní roli hrál ten kluk, a i když jsem jim nabízel main opposite character, pořád to byla jen vedlejší role. Někdy může pomoci i náhoda. Se Stellanem jsme se potkali před sedmadvaceti lety, jako turista byl v Praze a já se o něj dva dny staral, protože mě o to požádal náš společný švédský kamarád. Když jsem ve scénáři psal postavu německého vojáka Hanse, vyskočil mi před očima on. 

Harvey Keitel je zase zásluha mé americké agentky Táni Detlofson. Potkala se s ním na festivalu v Locarnu a on se jí zmínil, že by chtěl po Sorrentinově filmu Mládí ještě něco v Evropě natočit. Pověděla mu o mně a mém oceněném scénáři. Knížku samozřejmě znal – mimochodem nepotkal jsem vzdělaného Američana, který by ji neznal – a vyžádal si scénář do hotelu. Ještě ten den jsem ho vytiskl a poslal. A tím se to rozběhlo. Nicméně trvalo celý rok, než jsme podepsali finální smlouvu.  

 

HAVLOID A DOBROSER

Kdybyste teď točil film o politice, jaký byste mu dal název?

Pád do temnot.

 

Trochu drsné, i když u vás vlastně nic neobvyklého. A důvod?

Měl jsem tu během kampaně Milana Šteindlera. Chystal se do jedné televize obhajovat svého kandidáta Jiřího Drahoše proti stoupenkyni Mirka Topolánka paní Filipiové a příznivci Miloše Zemana, herci panu Vyskočilovi. Probírali jsme to tři hodiny a říkali jsme si, že si možná společnost ani neuvědomuje, jak důležitá je to volba. Jak dokáže nasměrovat vládu nebo nevládu Andreje Babiše, jak vlastně předurčí osud republiky možná na další desetiletí. A shodli jsme se, že když vyhraje Zeman, bude to špatné.

 

Nepřeceňujete ho?

Bohužel ne. Ohýbal ústavu a dál ji ohýbat bude. Vyhrál. Respektuji to. A po vyhlášení výsledků jsem udělal totéž, co před pěti roky. Povzdechnul jsem si, pomyslel si, že je to fakt průser, a pak jsem se s tím srovnal. Ano, nepatřím mezi příznivce Miloše Zemana. Veřejně o sobě prohlašuju, že jsem ten „debilní havloidskej dobroser“ a taky příslušník pražské kavárny. Mimochodem, to mi přijde hrozně nefér vůči všem lidem, kteří chodí v Olomouci na kafe a taky nemají rádi Zemana. Proč ne brněnská, ostravská nebo plzeňská kavárna? Ale já vím přesně, proč to říkají – kavárna, to je významově místo, kam prý chodí jen lidé, co neumějí vzít do ruky lopatu. A ta Praha… V každé vesnici, městečku i městě po celé naší krásné republice najdete blbý a dobrý lidi. Ale Praha je výjimka. Tam se narodí dítě a v první sekundě už je to pitomec. V Praze nejsou dobrý lidi, jen samí idioti. Bez výjimky. 

 

Připusťme, že se díváte na svět z nějaké, ve vašem případě tedy pražsko-kavárenské bubliny. Jste ochoten respektovat i jiný názor? 

Nemám pocit, že žiju v nějaké bublině. Pracuju jako každý jiný. Ale dobře. Ano, respektuju jiný názor. Zrovna nedávno, ještě před volbami, u pumpy v Podolí. Natankoval jsem, dal si jako vždy latte a šel se s ním ven koukat na Vltavu. Přišel ke mně chlap a povídá: „Vy jste Marhoul, že? Já vás poznal. Vy asi Zemana volit nebudete.“ Odpověděl jsem, že nebudu, a on, že on ano. Já odvětil, že je to super, že tohle je ta demokracie. A tím to skončilo. On čekal nějakou hádku, ale tu jsem mu nedopřál.

 

Třeba by to chtěl jen slyšet. Třeba o tom taky přemýšlí, jen jinak než vy.

Jistě. Ale tito lidé mají dopředu neměnný názor. Neposlouchají. Nepřemýšlejí. Jak jsem si kupříkladu ověřil loni v létě u nás na chatě, v hospodě. Někteří mí oponenti tam jsou nezaměstnaní, pobírají dávky, ale jako řemeslníci, kterých je pomálu, pracují načerno, nic nedaní a přijdou si třeba i na šedesát tisíc měsíčně. Ovšem všichni do jednoho mají slzu v oku, jak za těch komunistů bylo krásně. Když jsem jim kupříkladu řekl, že mohou cestovat, namítli: „A za co, ty vole?“ Tak jsem zkusil nasadit: „Jste v hospodě každý den, každý den tady vyhulíte krabičku cigaret a dáte si deset piv a pět prcků. Každý večer utratíte čtyři stovky, za deset dnů čtyři tisíce. Za to byste čtyřikrát odletěli do Londýna.“ Výsledek? Nula. 

Já si o sobě troufám tvrdit, že názory jiných poslouchám, i když jsou z mého pohledu vadné. Přemýšlím o tom, proč si to vůbec myslí, co je k tomu dovedlo, ale moje zkušenost ze všech diskusí s těmito lidmi je, že je to nakonec k ničemu. Ve finále, posilnění alkoholem, jsou z osmdesáti procent velmi agresivní a nadávají mně strašlivými slovy, která tu nebudu uvádět.

 

To dřív nebylo?

Ne. Společnost za posledních pět let vinou pana Zemana neuvěřitelně zhrubla. To nebylo ani za Klause.

 

Volič Miloše Zemana ale asi nevypadá jen tak, jak jste ho teď popsal.

Jistěže ne. Mezi jeho voliči je mnoho slušných a poctivých seniorů, kteří ho volí, protože mají skutečně strach z migrantů. A Miloš Zeman a jeho lidé umně a efektivně toho strašáka využívají. Celkem kreativně umějí vytvořit davovou psychózu, jejímž důsledkem je, že se staří lidé pomalu bojí vyjít na ulici, aby nenarazili na nějakého toho „čmouda“. 

 

Miroslav Sládek v roce 1996 citoval na půdě ve sněmovně občany, že „cikáni by měli být trestně zodpovědní už od narození, protože prakticky to už je jejich největší zločin“. Takže ono to tady, a možná dokonce v ještě drsnější formě, už bylo. 

Tenkrát Sládek, dnes Okamura, který je ale chytřejší a volí jiná slova pro to samé. Průšvih je, jak lidé otevřeně komunikují na sociálních sítích. Vyhrožují násilím, a třeba až zabíjením. To dřív opravdu nebylo, aby někdo vyzval k vraždě malých dětí, myslím těch prvňáčků v Teplicích, a ostatní s tím nadšeně a hlavně veřejně souhlasili. Já si nepamatuju, že by tohle byť jen v hospodě někomu prošlo. Laťka „kinderstube“, tedy toho, co se sluší a co ne, byla daleko výš. A prezident Zeman se k tomu nevyjádřil. Jak to, že nevystoupil a neřekl „ne, tady se nebudou zabíjet malé děti“? To bych od skutečného prezidenta očekával. Jak to, že za prezidenta, který podporuje Izrael, se na recepci na Hradě objeví největší neonacista Adam B. Bartoš? Ať mi to někdo vysvětlí. (Václav Marhoul rozčilením vstává a zapaluje si vestoje.) Kdekdo má dnes strach stát si veřejně a pevně za svým názorem, který se odlišuje od toho většinového. 

 

To asi nezpůsobil sám o sobě Miloš Zeman.

Ne, ale vyvěsil tomu na návěsti zelenou. A nejen to. Hulvátství a sprostotu mají lidé v sobě odedávna. Ale nebylo to slušné, nenosilo se to. Zeman svým chováním v tak vysoké ústavní funkci toto vše zlegalizoval. Když on, tak my taky.

 

MILÁššššEK MOC

Proč jste volil Jiřího Drahoše?

Neznám ho, ale přišel mi kvalifikovaný, slušný. 

 

To stačí?

Slušnost a bezúhonnost je pro mě nejvíc. A argument, že je politický amatér, jsem nebral. Na příkladu slovenského prezidenta Kisky je vidět, že při vysokém IQ se to člověk do půl roku naučí. A měl tým. À propos, Zemanův tým – proč jeho mluvčímu, státnímu úředníčkovi, prochází veřejné komentování a dehonestování jiných ústavních činitelů? Protože laťka je nízko.

 

Proč jste nevolil Michala Horáčka, kolegu z branže?

Přemýšlel jsem o každém, člověk nikdy nemá dost informací a volba je často pocitová. Já Michala trochu znám a tak trochu jsem ho podezříval, že ho už peníze nebaví a že potřeboval nový motor. Ten mu mohla nabídnout právě politika. 

 

Je to špatná motivace?

Pro mě ano. Beru to postaru. Touha být prezidentem by, myslím, měla vycházet z jiných základů. Stejný motor podle mě hledal i Mirek Topolánek, který dnes úspěšně funguje v byznysu. Taky jakmile se jednou někdo napije z poháru jménem moc, už tu chuť nikdy nezapomene. Ono to fakt chutná. Je to jako z Pána prstenů, slovy Gluma: „Kde je můj milášššek?“ Nechcete ho ztratit. I Andrej Babiš je podobný příběh. Vydělané desítky miliard, ale co dál se životem? A jestli je něco opravdu sexy, pak je to moc. Ale neříkám, že všichni politici jsou hajzlíci. Nesnáším totiž princip kolektivní viny. Ten považuju za jeden z největších morálních zločinů, co existují. Ono neuvěřitelně hloupé zobecňování a zjednodušování, uplatňované u nás teď hlavně v otázkách migrace.

 

Která možná z velké části rozhodla i volební kampaň. Není to ale spíš primárně strach než princip kolektivní viny?

Strach z neznámého je lidská přirozenost, bez obranných reflexů bychom snadno mohli přijít o hlavu. Ale taky je potřeba používat zdravý selský rozum. Ono je jaksi jednodušší nacpat všechny ty jiné lidi do nějaké škatulky, pořádně ji zapečetit a říci, že by bylo nejlepší je pobít. Loni se mi tím chtěl zavděčit jeden taxikář.

 

Zavděčit? Čím?

Nejspíš si podle mého vzezření a krátkého sestřihu myslel, že jsem takový ten bijec tvrdšího charakteru. Taky věděl, že jsem v aktivních zálohách. A tak mi říká: „Víte co, pane Marhoule, já bych všecky ty migranty zabil.“ Zůstal jsem na něj zírat a povídám: „Všechny byste je zabil? Jako úplně všechny?“ „Všechny.“ „Ženský? Děti? Dvouměsíční děti byste zabíjel?“ Na to už mlčel, a tak jsem pokračoval: „Tak co, dvouměsíční dítě, všechny byste zabil? A další otázka: Kdo to udělá? Vy to uděláte? Vy budete zabíjet malý děti?“ „No já ne.“ „A kdo to teda udělá?“ „No tak máme armádu.“ „Armáda tady ale není od zabíjení dětí, ani policie. Co to tady melete, co to tady kurva melete?“ Nastala hádka, kterou nečekal. A skončilo to tím, že aniž bych dojel domů, říkám mu: „Tady mi zastavte, já z vašeho auta okamžitě vystupuju, a jestli vás ještě někdy v životě potkám, tak s vámi nejedu, i kdybych měl jít padesát kilometrů pěšky.“ Ti lidé si cintají pentli a absolutně nejsou schopni domyslet, co vlastně říkají a k čemu se hlásí. A naše hlava státu to jenom rozdmýchává. Vzpomeňme, co říkal před dvěma roky, když vrcholila migrační krize. Kdybych měl slova pana Zemana jako filmař natočit, začal bych někde na Břeclavsku. Hordy, miliony všech těch „barevnejch šmejdů“ se valí naším krásným českým krajem, v rukou mají hořící pochodně, drancují, zabíjejí, znásilňují české ženy. Města hoří, kříže padají. Uplynuly dva roky a máme tu pár migrantů. To je teda povodeň.

 

Jste sluníčkář, nebo...? Teď vlastně nevím, kdo stojí na opačném pólu.

Nejspíš rasista nebo něco na ten způsob. A tím rozhodně nejsem. Stejně jako se nepovažuju za sluníčkáře. Pokud se za někoho považuju, pak za toho „debilního havloida“, jak už jsem řekl. Sluníčkář je jinak schopen pomoct komukoliv, i teroristovi. A to já nejsem. Zastávám názor, že je potřeba pomoci lidem, kteří utíkají před válkou. Já jsem viděl její dopady. Kdybych měl tu možnost, poslal bych každého dospělého člověka na jeden jediný prašivý týden do Sýrie. Lidé tady si vůbec neumějí představit, co to jsou rozbombardované baráky, co to je, když děti mají hlad a jsou nemocné, když není lékařská péče, neteče voda, řádí epidemie a granáty vám padají na hlavu každý den. A tak utíkají. Jak prosté, milý Watsone. 

Já jsem procestoval polovinu muslimského světa a mohu odpřisáhnout, že drtivá většina těch lidí žije úplně stejnými problémy jako my, že se chtějí postarat o rodinu, mít práci a nezažívat válku. Vztah k islámu je u většiny z nich podobně vlažný jako náš ke křesťanství. A je skutečně obrovský rozdíl mezi muslimem a islamistou a radikálem a hlavně teroristou. Já si samozřejmě uvědomuju složitost odlišnosti našich kultur. Taky si myslím, že je správné po muslimech u nás vyžadovat totéž, co oni vyžadují po nás, když jsme u nich. Tedy respektování našich zákonů, našich pravidel. Určitě bych kupříkladu netoleroval zahalování tváře. V našem kulturním a historickém kontextu je zahalený obličej symbolem lupiče. Neuznávám taky čistou ekonomickou migraci vyznačující se velmi naivními představami o Evropské unii. Jenže i takoví lidé přicházejí a přicházet budou a uzavřít námořní hranice není technicky možné.

 

Takže co s tím?

Mám takový možná až šílený nápad, že když Řecko dluží Evropské unii tolik peněz za hospodářskou pomoc, mohlo by to splatit tím, že jí pronajme své ostrovy a na nich se vybudují detenční zařízení s dvoufázovým prověřováním uprchlíků. Ti, jimž bude umožněn azyl, se naučí jazyk cílové země a přes evropskou pracovní agenturu si najdou práci, aby nežili vykořenění na okraji měst, což je podhoubí pro radikalismus. Je třeba jim pomoci. Teroristy – a to říkám naprosto otevřeně – je třeba zabíjet. Na jejich nenávist vůči nám nic jiného nezabírá. Tak nevím, jestli vám to přijde takzvaně sluníčkářské. 

 

SVĚTLO JE VE TMĚ

Kdysi jste řekl: „Člověk je přirozeně krutý, příroda je násilná a člověk je zvíře, odlišuje se pouze schopností přeměnit pomalu vše na alkohol a zabíjet s potěšením.“ Nepřehnal jste to trochu?

Jasně, je to nadsázka. Ale na druhou stranu dějiny lidstva jsou dějinami násilí. Jeho protiváhou jsou cit, láska a taky zákony. Troufnu si říct, že základem trestního práva našeho civilizačního okruhu je Desatero. Nesmí se krást, lhát, a vraždit už vůbec ne. Nicméně lidé to neustále dělají. Někteří s potěšením, těch je naštěstí docela málo. Někdy se však situace vyvrbí tak, že se lidé dopustí věcí, které by do té doby nikdy neudělali. Ti, kteří na východní frontě páchali zvěrstva a vraždili děti, byli taky původně ti stále skloňovaní obyčejní lidé.

 

Takzvaně hodní lidé. Umíte si představit, že by takový zlom nastal i u vás?

Na to bych byl schopen odpovědět po daném okamžiku. Nikdo nemůže v absolutně krajní situaci předem odhadnout své emoce. Výborně je to zpracované v americkém oscarovém filmu Četa. Mám na mysli tu scénu, jak vojáci přijdou do vietnamské vesnice, kde jejich kamaráda předtím přivázali na strom, vykuchali ho a vyvrhli mu střeva. Když někoho, s kým jste každý den, společně žijete, bojujete, najednou vidíte zohaveného a s rozpáraným břichem, snadno propadnete smrtelné nenávisti. Jen tak se může stát, že ve chvíli, kdy četař Burns vezme pistoli a namíří ji na ženu a potom na dítě, nikdo z ostatních vojáků, až na jednoho, ani nehlesne, protože jsou všichni prostoupeni potřebou šílené pomsty. Já si sice troufnu tvrdit, že by se mi to nestalo, ale úplně vyloučit to bohužel taky nemohu.  

 

Okruhem jsme se vrátili k Nabarvenému ptáčeti. Kdy jste vlastně přišel na to, že ho chcete natočit?

Když jsem tu knížku přečetl.

 

Co byl ten nejsilnější vjem?

Láska.

 

Cože? Ona tam někde je? Vybavuji si jen samé znásilňování, incest, teď naposledy soulož se smrdícím kozlem, kterou to malé dítě pozoruje.

Prostě jsem se do toho příběhu zamiloval. Do toho, o čem všem to je. Je úžasné, když vás cokoli donutí k přemýšlení. Filmy Mazaný Filip a Tobruk vznikly stejně. Tobruk kupříkladu odstartoval román s názvem Rudý odznak odvahy, po jehož přečtení jsem se v následující sekundě rozhodl. Já se svými filmy nedělám sex. Já příběhy neojebávám. Já je miluju. A když někoho nebo něco opravdu milujete, pak všechno vydržíte a snesete. Já jsem vždycky zamilovaný.

 

Nabarvené ptáče nemá žádný happy end, žádné východisko. Tak kde je ta láska? Kde je to dobro?

Světlo je vidět jen ve tmě. To je logika věci. Ten příběh vyvolává, aspoň u mě, pocit nesmírné potřeby empatie a úcty k životu. Nabízí obrovské množství těžkých otázek. A odpovědi si musíte hledat. 

Ale víte, co si tak všechno vedle toho říkám? Že pořád je to ještě dobrý. Že země, v níž žiju, je fantastická. Lidi si neuvědomují, jak se mají dobře, jak se z ní za posledních dvacet sedm let stala bohatá a bezpečná země, země s úžasnou historií, kulturou a tradicemi. Právě kultura je tou nejlepší bariérou, která nás chrání. Taky láska k bližnímu, ke svým dětem. 

Představte si decimální váhu. Na jedné straně všechna ta nenávist, všechno to zlo a lež. Na druhé straně ona láska a pravda. A já se ptám – a nemám na to odpověď – jestli to náhodou nemá takhle být. Jestli vše nestojí na této rovnováze. Možná je nutné, aby mezi námi žili zlí lidé, protože jen tak dokážeme skrze jejich skutky rozpoznat dobro. Možná musejí existovat hlupáci, abychom dokázali ocenit toho, kdo je chytrý. Možná je všechno tak, jak má být.

 

 

Sklep i Tobruk
Václav Marhoul (1960) je znám jako režisér, herec a producent, tím ale výčet jeho aktivit nekončí.
Po pražské FAMU začínal jako asistent produkce ve Filmovém studiu Barrandov, počátkem devadesátých let byl na Barrandově generálním ředitelem. Coby herec vystupoval v uměleckém sdružení Pražská pětka a v pořadech Divadla Sklep, působil také jako manažer uměleckého sdružení Tvrdohlaví. Zajímá se o armádu, je členem Aktivní zálohy české armády a natočil válečný film Tobruk (získal tři ceny Český lev — za nejlepší kameru, hudbu a zvuk).
Jeho prvním filmem byl Mazaný Filip, nyní dokončuje snímek Nabarvené ptáče podle knihy amerického spisovatele polského původu Jerzyho Kosińského: za svou adaptaci obdržel Václav Marhoul v roce 2013 zvláštní uznání za nejlepší scénář na filmovém festivalu v Cannes.

 

Poraďte se s buldokem
Milan Šteindler píše o svém kamarádovi Václavu Marhoulovi.
Vašek Marhoul byl můj první „producent“. Když jsem v prváku na FAMU točil filmové cvičení, rozhlížel jsem se po spolužácích z produkce. A při tělocviku mu povídám: „Poslouchej, ty seš ten Marhoul, že jo. Nechceš mi dělat produkci?“ 
Záhy se stal i šéfem Divadla Sklep. Udržet tuhle bandu tehdejších opilců pohromadě potřebovalo pořádně tuhého chlapíka. 
Pak se stal ředitelem Barrandova — a můj kámoš, ten parchant, mě vyhodil ze zaměstnání (tedy jako všechny). A tím mě naučil, abych se dalších 27 let dokázal o sebe postarat sám. 
Je to takový tough guy — buldok. Tiše sedí v kanceláři — měli jsme je několik let vedle sebe — a něco tam pár let kutí. A bum — naše média si skoro ani nevšimla, že nějaký Čech dostal cenu za scénář na festivalu v Cannes. Kruci, my si neumíme vážit našich národních úspěchů. 
Z Václava se stal multitalent. Producent, scenárista, herec, režisér... on není nezávislý jen ve smyslu pracovním. On je nezávislý intelektuálně. Kdybych byl prezident, tak si ho vezmu jako poradce. (Ostatně, už jsem tak učinil, aniž bych na Hradě byl.) To pan prezident asi ne. 
No nic. Až budete něco potřebovat, poraďte se s buldokem.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama