Jizvy, úpal, checkpointy: Stačí, já chci domů!

Homepage

Seděl jsem pod kokosovou palmou na pěkné kamerunské pláži, Atlantik burácel, před minutou se setmělo. Pod nohama mi běhaly půlmetrové ještěrky s ohnivými hlavami, občas zastavily, udělaly tradičních deset kliků, ale já nic z toho skoro nevnímal, byl jsem otupělý – právě jsem dovršil sedmý týden stopování přes Afriku. Počítal jsem si modřiny, spáleniny, škrábance, jizvy a snažil se najít sílu do poslední třetiny své cesty.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Bylo to před pár dny v přístavu jménem Kribi na jihu Kamerunu, což je mimochodem ideální místo pro každého, kdo by chtěl poznat tropickou Afriku a zažít tam trochu dobrodružství, ale zároveň si odpočinout.

Kribi je město, ve kterém funguje elektřina, tím pádem i ledničky (ano, správně, piju studené pivo, je to zázrak!), u oceánu stojí hotýlky, ale o kilometr dál už najdete klasicky špinavý trh a po dalším kilometru začíná rozkvetlý prales.

Kdyby bylo po mém, zajel bych si do pralesa třeba na dva dny, ale pak se rychle vrátil na plážové lehátko, protože ono se tu dokonce dá i koupat – voda má třiadvacet stupňů, vlny nanejvýš metr. A když vám číšník přinese talíř plný krevet za cenu českého smažáku, nic moc dalšího vám už nechybí…

Dalo by se říct, že teď a tady, v Kribi, se mám dobře, kdyby mě teda všechno tak nebolelo. Třeba tahle jizva, drbu se na pravém lokti, odkud ji vlastně mám?

 

Vím – z Demokratické republiky Kongo. Z toho kamionu, na jehož korbě jsem se vezl s totálně nalitým vojákem, který měl přes rameno samopal, v jedné ruce vodku, ve druhé kukuřičný klas nacpaný půl kilem marihuany, na rameni nášivku s čínským nápisem („Jsem sice Konžan,“ snažil se mi to vysvětlit, „ale patřím k čínskému komandu“ – mě v Africe vůbec nic nepřekvapuje), a až když v jakési vesnici z kamionu vystupoval, tak jsem si všiml, že má taky proutěnou ošatku a v ní dvě slepice se dvěma králíky pěkně pohromadě, tělo na tělo.

Nebohá zvířena mě tak zmátla, že jsem tomu vyhulenci z korby chvíli mával, a to jsem neměl dělat – větev palmy mi rozsekla ruku.

Chvíli jsem asi nadával, ale jinak už tahle zranění neřeším. Hlavně neskončit ve vězení. Hlavně nedostat vážnou nemoc. Hlavně přežít!

Že vznikla jizva, to mi došlo až o pár dnů později, kdy mě zastavili jiní ozbrojenci a začali se na ni vyptávat: „Z čeho tu ránu máte? Neškrtila vás tam náhodou pouta?“

A tohle bývají mnohem horší chvíle než nějaké dočasné bolesti, protože musím co nejpřesvědčivěji říct pravdu: „Ne, je to od palmy, já jsem skutečně jenom turista, žádné vaše konflikty a přestřelky a honičky a zatýkačky mě nezajímají, ocitl jsem se tu omylem a už chci domů!“

Uvěří mi?

Tentokrát uvěřili, průšvih přijde až někdy příště.

 

Neodcházejte, mluvte se mnou!

Je zvláštní, říkám si, že v tomhle perfektním Kribi nejsou turisti; že jsem tu neviděl jedinou bílou tvář, že jsem asi jediným hostem v celém tomhle plážovém hotelu…

… a potom přijde ona.

Nevím, jak dlouho na ni budu zírat jako na zjevení, ale dost dlouho na to, abych se druhý den ráno trochu styděl.

Nikdy nezjistím, jak se jmenuje, ale sám pro sebe ji nazvu Heidemarie, protože se mi okamžitě vybaví skokanka do vody Heidemarie Grecká, která začátkem devadesátých let vystupovala v možná vůbec první reklamě na šampon, kterou jsem viděl.

Téhle dívce je tak dvacet, ale možná taky šestnáct nebo pětadvacet, na tohle já jsem úplně marnej.

Marnej jsem na víc věcí, například nerozlišuju černochy, což je na mé cestě celkem potíž; pro mě už jsou sedm týdnů všichni okolo stejní a nevím, jestli jsem se před pěti minutami bavil s tím nebo tamtím. Zpočátku jsem doufal, že si oči přivyknou, ale nepřivykly, pořád potkávám jenom šest lidí – holčičku, chlapečka, mládence, slečnu, padesátníka, padesátnici. Staré lidi od Zambie nepotkávám, ti jsou mrtví nebo zalezlí.

Ale zpátky k té mé Heidemarii. Je bílá. Zjevně před chvílí vylezla z moře a právě teď jde ze sprchy. Voní mýdlem a rozčesává si mokré blonďaté vlasy, má je až k pasu.

Zaskočí mi kreveta.

Za chvíli přijde i její otec, sednou si k vedlejšímu stolu a začnou mluvit německy.

Těžko se vysvětluje, co to pro mě znamená – tohle jsou po nekonečné době Mí lidé, lidé, kteří pravděpodobně čtou knihy, znají Nirvanu a vědí, kde je Praha.

Ostatně, možná bydlí hned za hranicemi, třeba v Drážďanech!

Ta dívka je krásná, ale na tom mi nesejde; i kdyby byla tuctová, chci si k nim přisednout. Chci být s nimi. Chci si ověřit, že daleko na severu opravdu existuje náš svět, můj domov, civilizace, klid…

Objednávají si večeři. Volají do Německa. Pak koukají do mobilů. Povídají si mezi sebou, smějí se. Vždycky se taky nahlas zasměju, určitě o mně vědí. Museli si všimnout mé touhy po tom, aby mě na chvíli vzali mezi sebe, ale nic.

Dovečeří, zaplatí, a: Dobrou noc.

„Gute Nacht,“ pronesu naléhavě – třeba je ještě zastavím, třeba se aspoň zeptají, odkud přesně jsem a co tu dělám…

Tak nic. Zalezli do hotelu a opravdu jdou spát, aniž bychom si řekli jediné slovo…

Mrzí mě to, ale vlastně je chápu. Mysleli si, že jsem jako oni; že jsem přiletěl z Paříže do Douala a pak si najal klimatizovaný džíp, který mě po třech hodinách zavezl na tuhle romantickou pláž.

Ale tak to není! Vraťte se ještě, já vám to vysvětlím. Kdybyste například tušili, co jsem prožíval dnes okolo poledne!

Nevrátí se. Atlantik nepřestává bouřit.

 

Idiot pro každý den

A věřili by mi vůbec? Věřili by, že asi dvě stě kilometrů odtud na východ, do města Ebolowa, není v pralese žádný asfalt, jenom udusaná hlína plná děr, po níž raději skoro nikdo nejezdí, a když už, tak maximálně třicítkou?

Je to tak – dnes brzy ráno jsem z Ebolowy vyrážel, a měl jsem štěstí, už po hodině jela kolem dodávka a v ní Marcel: „Spěchám do vesnice Akok za svou ženou,“ řekl, „má rizikové těhotenství a není jí teď nejlíp.“

Měl jsem radost, že mě sveze přes sto kilometrů, dodávka byla prázdná, takže jsem výjimečně nemusel sedět nikomu na klíně ani nikomu nabízet klín svůj, a prales v Kamerunu je jak z cestopisného žurnálu, takže hurá, velké nadšení, ale po pár hodinách musíme zastavit na checkpointu…

A checkpoint, to je základní slovo mé africké cesty, protože checkpointy jsou všude. V zemích, jako jsou Zambie, Kongo, Gabon nebo Kamerun, si nemůžete být jistí, za jak dlouho kam dojedete, protože to záleží nejen na stavu silnic, ale taky na náladě ozbrojenců. Každý checkpoint znamená nepříjemnost, pokud tedy rovnou nevytáhnete pár dolarů. Něco nakonec vytáhnete stejně, ale čím míň, tím déle budete kontrolováni a buzerováni.

Například v Kongu to má odůvodnění, tam totiž neustále probublává válka, ale v klidných zemích typu Zambie či většiny Kamerunu nejde o nic jiného než o výběr úplatků; afričtí řidiči jsou na to zvyklí, ale já si zvyknout nemůžu.

Znám lidi, kteří tvrdí, jak si Afriku zamilovali, prý to je jejich „nejmilejší kontinent“ – nepřehánějí? Pardon, ale tohle já si zamilovat nemůžu. Kolikrát za den narazím na checkpoint, tolikrát se vytočím a tolikrát Afriku nenávidím.

A právě teď nás zastavil voják jménem François. Idiot. Checkpoint má uprostřed pralesa, je na něm neomezeným vládcem.

„Moje žena je nemocná,“ podává mu Marcel bankovku.

„Nenene,“ říká idiot, „to je málo.“ Páchne z něho chlast: „Běloch mi ukáže doklady.“

Ukážu mu doklady, všechno je v pořádku. Chce vidět očkovací průkaz, všechno je v pořádku.

„Nenene,“ mumlá, „kolik dáš?“

Kdybych byl chytrý, tak dám deset dolarů a jedeme, ale já jsem blbec a škrt, tak mu dám jen dolar.

„Nenene.“

Abych to zkrátil, idiot François nás drží u závory hodinu, dokud mu těch dolarů nedám aspoň pět. Samozřejmě mi vykouří půl krabičky cigaret.

Neudržím se a řeknu mu, že kazí Kamerunu pověst, a možná proto část mých peněz oddělí a nechá jakéhosi poskoka přinést dvě plechovky piva: „Já nejsem tak špatnej,“ podává mi jednu.

Hrdost říká, neber!, žízeň křičí, ber!, tak beru, ale pivo má snad dvacet stupňů, tak ho vyplivnu. François už vypil to své na ex a rád vypije i to moje.

Marcel občas řekne, že má opravdu nemocnou ženu a spěchá, François mu radí, aby držel hubu.

Po dvou hodinách se seberu, vezmu ze stolku svoje doklady, hodím krosnu na záda a jdu dál pěšky. François na mě něco volá, ale je tak nalitej, že kdyby střílel, netrefí. A on se stejně spíš směje tomu, jak drze mizím, a za pár minut mě dojede i Marcel: „Tohle zafungovalo,“ jásá, „jakmile jsi odešel, tak ho to přestalo bavit – já jsem naprosto nezajímavej Kamerunec, to tys byl vrcholným číslem jeho sezony!“

Hm. Tak to mám radost.

Ale dobrý – pak už jenom jedna korba, ve které sedím na uřezaných kozích nohách a krabicovém víně (hop, skok, drnc, dalších pár modřin), a po deseti hodinách jízdy mám těch dvě stě kilometrů mezi Ebolowou a Kribi zdárně za sebou.  

Jaká škoda, že si to ti Němci nenechali povyprávět!

 

Ani nevím, co jsem pil

Na druhou stranu musím uznat, že nejhůř už mi bylo a teď je vlastně pořád líp.

Pro zjednodušení oznámkuju země, kterými jsem stopoval, podle toho, jak se mi v nich líbilo.

JAR: 1-, Namibie 1, Zambie plus kratičký průjezd Malawi 2, Demokratická republika Kongo 4-, Kongo-Brazzaville 3, Gabon 2, Kamerun 2.   

Z toho známkování je všechno jasné; zdaleka nejhůř bylo v prvním Kongu, a pětku mu nedávám jen proto, že mi nikdo neublížil.

Do smrti nezapomenu na chvíli, kdy jsem se po deseti dnech strávených na střechách kamionů dokodrcal do velkého města Kananga a opravdu nevěděl, čí jsem. Našel jsem hotel, kde mě hned při placení okradli o pár dolarů, umyl jsem se v kýblu vody, zjistil, že nefunguje elektřina, a odešel hledat hospodu, kde bych si dal konečně po těch deseti dnech studené pití a teplé jídlo.

Našel jsem ji, blaženě seděl nad pizzou, a najednou se i tam zjevili dva bílí lidé, muž a žena. Do Kanangy skutečně turisté nejezdí, a tak si okamžitě přisedli, a hlavně ona na mě zírala: „Co tady děláš? Jsi strašně hubenej!“

Fakt? Asi jo. Sáhl jsem si na břicho a žádné nenahmatal.

A tak jsem vyprávěl.

O tom, jaké je ujet za celý den jenom třicet kilometrů, jaké to je, když musíte každé tři kilometry zastavit kamion a dvě hodiny vylévat špinavou vodu z hlubokých kaluží, aby se mohlo pokračovat, jaké to je, když na vás několikrát denně řvou šílení ozbrojenci a před ksichtem vám mávají samopalem, o tom, jaké to je, když několik dnů neseženete vodu…

„A co jsi pil?“ zarazila mě ona – Švýcarka jménem Pauline, která v Kananze pracuje pro OSN (organizuje potravinovou pomoc pro vesnice v širokém okolí).

„Fakt nevím,“ řekl jsem jí. „Skoro nic. V některých vesnicích jsem vodu vyžebral, ale když byla z řeky, tak jsem radši dál trpěl. Někdy mi připadala čistá. To jsem si dva loky dal.“

Pauline nechápala: „To nesmíš!“

A já: „Myslíš, že to nevím? Ale co jsem měl dělat, když bylo čtyřicet stupňů?“

Pauline se pokřižovala, nařídila, ať se okamžitě přestěhuju do hlídaného a na místní poměry velmi nóbl hotelu pro lidi z OSN, a ten běloch (Jorge, původem Portugalec) se zeptal, co plánuju dál.

No co bych plánoval? Vyspím se a jedu dál.

Zavrtěl hlavou: „Nepojedeš. Osm set kilometrů z města Lubumbashi až sem do Kanangy jsi jel deset dnů, ale dalších tisíc kilometrů do Kinshasy bys jel měsíc, tam není cesta vůbec. Už teď jsi úplně zesláblej, nedal bys to. A já šéfuju nákladní letecké společnosti, takže tě za pár dnů dostanu do Kinshasy letadlem plným zboží – nějak se vlezeš, ber to jako dárek.“

Chvíli jsem ještě váhal… Ba ne. Ani vteřinu.

 

Zmiz z téhle země

Měl jsem tedy čtyři dny nečekaného volna a rozhodl se ho strávit ve vesnici, která se jmenuje Tshimbulu a v níž žije pár jeptišek, nabízejících ubytování za pár drobných.

Nějak jsem tam ještě dostopoval (je to přes sto kilometrů, takže zhruba deset hodin v nákladním autě) a v Tshimbulu mi bylo první den docela dobře, tak jsem si vyrazil na výlet okolní přírodou.

Jdu jeden, tři, pět, deset kilometrů, a pořád to je stejné – příšerné vedro, kukuřice, palmy, pod nimi občas jednoduchá chýše a támhle říčka s krokodýlem. Najednou začnu omdlévat a nemůžu dál. Jede kolem kluk na starém kole bez brzd, kousek mě sveze na nosiči, a když je cesta z kopce, brzdí bosým chodidlem o pneumatiku, což musí extrémně bolet – ani necekne.

Zato já už blábolím: „Potřebuju ananas!“ Cyklista mi sežene avokádo. „To ne, ananas! Avokádo nezahání žízeň, fuj, prosím o ananas!“

Uplynou dvě další hodiny do chvíle, kdy mi konečně chlap z jedné chýše utrhne dva ananasy. Sice si za ně řekne o spoustu peněz, protože v Demokratické republice Kongo není pro bílé nikdy nic zadarmo, ale chvíli jsem nadšený. Pustím se do hostiny, a hrůza! Ananas nezahání žízeň, je moc sladký a lepí, dejte mi vodu! Přinesou vodu, je ale hnědá, tak se jen umeju a začnu usínat na židli před chýší.

Jako obvykle na mě upřeně zírají desítky lidí.

Nevím, jak se dostanu nazpět k jeptiškám, nejspíš mě veze nějaká motorka.

Celý další den spím a křičím hrůzou – v každém snu sedím v letadle a padáme. Když konečně vstanu a podívám se do zrcadla, spatřím cizího, úplně černého vychrtlého člověka.

Ahoj, já jsem Tomáš. I on je Tomáš. Jsem to já – jen se nepoznávám.

Sedám si na lavici uprostřed vesnice a kolem chodí ženy s motykami zaseknutými do lebky – to není možné! Opravdu, není to možné, mají je na lebkách jen položené; tady v Kongu nosí ženy na hlavě cokoli, ale zrovna ty motyky tam vypadají dramaticky.

Večer slyším zpěv a bubnování, tak se tím směrem odplížím a najdu stovku lidí tancovat okolo tlející ženské mrtvoly. Kdosi mi podá zdejší pálenku, po které určitě oslepnu, ale to je teď jedno, hodím ji do sebe. Díky! To jsem potřeboval.

Další den mi volá český novinář a žádá o rozhovor, tak mu řeknu, že je Kongo zoufalá, příšerná, nesmyslná země. O pár hodin později mi dojde, co všechno jsem to napovídal, a leknu se, že skončím ve vězení. Prosím, jen to ne. Cokoli jiného než zdejší vězení, nepřežil bych! 

Když se vrátím do Kanangy za lidmi z OSN, neuklidní mě: „Zmiz z téhle země co nejrychleji!“ říkají. „Je tak zdevastovaná, až je zvrhlá, a vůči bělochům nelítostná – zmiz!“

V nákladním letounu sedíme na pytlech spolu s kmenovým náčelníkem jménem Alli, ale oba jsme tu ilegálně. Letadlo už má zapnuté motory a my slyšíme, jak venku někdo řve, ať okamžitě vystoupíme, že tam nemáme co dělat. Pilot přiběhne, ať zůstaneme, že všechno zvládneme; pak se zaklapnou dveře a my s náčelníkem se skutečně přeneseme do Kinshasy – obrovského a nejspíš také nejošklivějšího města na světě.    

Hned za řekou leží stát Kongo-Brazzaville, ale musím se tam dostat.

V Česku vyšlo už několik článků, ve kterých jsem o Demokratické republice Kongo nemluvil hezky, ozbrojenci mě určitě zadrží… Na celnici dám prvnímu Konžanovi bankovku a on mě pustí dál, druhý taky, i třetí něco dostane… Naštěstí tu nemají počítače, telefony ani faxy, takže i kdybych byl hledanou osobou, tady to ještě nevědí.

Pak usedám v motorové lodi a pluju přes řeku, jsem šťastný, jsem zachráněný.

Dal jsem se na modlení: Děkuju ti, Bože!

 

To dáš. Už jen kousek!

A jak říkám, od té chvíle mě už asi nerozhodí nic.

V Kongu-Brazzaville omylem vjedu do válečného konfliktu. Na vlastní oči vidím auto, které se na checkpointu rozjede obrovskou rychlostí, aby se vyhnulo kontrole, a srazí paní pár metrů ode mě – letí, chudák, pět metrů do příkopu, nejspíš zemře.

Já zavřu oči a jdu dál. „Pořád lepší než to druhé Kongo na jihu,“ říkám si.

I tady zažívám chvíle, kdy je nás v malém autě deset (čtyři lidé vepředu, šest vzadu), vzduch je vydýchaný, potíme se, smrdíme a já se musím mačkat k nějaké třináctileté holce, která má na klíně panenku. Panenka najednou zanaříká a obživne, je to dítě – třináctiletá holka vytáhne prs a začne kojit. Jsme na sebe v autě tak nalepení, že mám pocit, jako bych kojil já.

V noci vůbec nic nevidím, obvykle jsem mimo elektřinu. Občas přespím ve chlévě – křesťané se dva tisíce let dojímají u historky o tom, jak se v chlévě narodil Ježíš, ale co je na tom? V chlévech spí uprostřed Afriky dodnes kdekdo…

Ráno sním špinavýma rukama sardinky, což je na vesnicích největší luxus, a plahočím se dál k severu.

Gabon už je dobrý – začíná soustavný asfalt, dá se jezdit rychle. Začal prales a přibývají mešity. Muslimové berou stopaře, občas dokonce nechtějí za jízdu zaplatit, mám je vesměs rád.

Jenom ty checkpointy kdyby tu nebyly, checkpointy plus děsná byrokracie! Přejít hranici bezchybně se snad ani nedá, protože celníci vás s pasem posílají od čerta k ďáblu, všechno si zapisují tužkami do sešitů, za všechno chtějí bakšiš…

Opravdu se někdo může zamilovat do tohohle?!

Ale musím uznat, že od Gabonu už jsem v bezpečné civilizaci, a i když občas nejde elektřina, tak studené pití, teplé jídlo a postel už mám denně.

Pak objevím Kribi – a najednou je všechno v pořádku…

Zbývá mi poslední třetina Afriky, z Beninu do Maroka, a samotného mě překvapuje, že se celkem těším. Bude to něco jiného, pojedu hlavně mezi muslimy, ti jsou fakt hodní, opakuju si: To dáš!

Dám to, samozřejmě.

Snad už nepřibude příliš dalších jizev.

Snad pár dnů před Vánocemi dojedu domů, do Prahy, oslavím čtyřicáté narozeniny a nadobro skončím se stopováním.

Ani mě to nebude mrzet. Stačilo!

Opravdu už mi to bohatě stačilo… •

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama