Zápisky z Banátu: Karaoke supr supr!

Report

Co se stalo v Banátu, říkají pravidelní návštěvníci festivalu, nechť zůstane v Banátu, ale je to jenom fráze – po návratu domů si spousta lidí stejně nic moc nepamatuje. Mě naštěstí do české vesnice na jihu Rumunska doprovází sedmiletá Apolenka, zapřisáhlá abstinentka, z jejíchž vzpomínek se vycházet dá, a něco málo se nakonec přece jen vybaví i účinkujícím; což se například u skupiny Vasilův Rubáš rovná zázraku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Je to ještě horší, než jsem čekala. Nechtěla jsem jet, ale táta mě ukecal. Za sedm let dosavadního života mě už ukecal na Laponsko, kde byl i v červnu sníh, na Marrákeš, který smrdí, nebo na Rhodos, kde jsem musela spát pod širákem na nic moc pláži hned vedle největšího přístavu.

Ale tohle? Vrchol. 

Sliboval romantickou vyjížďku vláčkem do zapadlé vesnice s husičkami, kravkami a pohádkovými babičkami, které prý říkají „nýčkon“ namísto „teď“ a vroucně věří v Pánaboha. 

Takže: Vláček je ve skutečnosti nekonečným vlakem, do kterého se nacpalo jedenáct set lidí – jedeme v něm už dvanáct hodin, právě svítá. Dospělí se chovají jak puberťáci, většina z nich vůbec nespala, pijou, tančí a zpívaj. Prý se o tom nemá mluvit nahlas, ale někteří i kouří; nejenom cigarety. Když někdo přece jen usne, tak často na zemi v uličce, zjevně je jim to jedno.

Maminko milovaná, chybíš.

Hodinu jsme teď stáli na hranicích s Rumunskem – celníci se museli prodrat sedmnácti vagony, z nichž každý připomíná pavilon v blázinci na Silvestra, což jim nezávidím.

Tisknu si ke hrudi plyšového tygra, za oknem sklápějí své hlavy slunečnice, dnes bude vedro. I táta sklopil hlavu: „Kafe,“ mumlá. „Potřebuju kafe.“

V kupé s námi sedí ještě jeden kluk, jmenuje se Prokop a je to syn muzikanta Xaviera Baumaxy – v noci mě učil texty svého táty a já nevěděla, co na ně říct, třeba na tenhle: „Já jsem prostě taková / vaše Petra Kvitová / nosem vysaju kurt / jestřábí oka jsou z toho hotová...“

Uznávám, že asi nebudu cílovou skupinou, mám ráda písničky z Ledového království, ale Prokop se mi líbí. Jeho tatínek mi naopak připadá podezřelej – poslední zhruba hodinu plánuje, že náš vlak unese do Cařihradu: „To bude nádherný,“ snaží se nás nadchnout. „To bude UNESCO.“ A já si oddechnu, když tátu odtáhne do baru ve vedlejším vagonu. 

Zdřímla bych si, ale furt tu někdo hraje na klarinet. Kéž bych už byla doma. Kéž by už začala škola.

 

 

Nevinné kochání

Ladislav Zibura, poutník a spisovatel: Každý správný návštěvník musí mít historku, která se s ním táhne po celý festival. Například slamer Venca Šindelář tu svoji získal už ve vlaku – docela nevinně se kochal krajinou, když vtom ho do tváře udeřila poctivá nálož, která přiletěla z vedlejšího okénka: „Odpusťte mi, přátelé, musím se jít omýt, byl jsem pozvracen,“ prohlásil Václav klidně a gentlemansky se vydal na toaletu, aniž by vyšetřoval, odkud dárek přiletěl.

 

Okamžitě do hospody

Jo. Takhle nějak to v tom vlaku vypadalo. Dvacet jedna hodin.

Potom přijedeme do cílového města Oršava, a musím uznat, že se chvíli kochám i já – širší a pěknější řeku, než je tenhle Dunaj, jsem zatím neviděla. 

Táta tvrdí, že nasedneme na loď a za chvíli budeme v té jeho pohádkové vesnici, ale nesmysl, je nás tisíc a loděk jen pár. „Tohle vypadá na hodiny čekání ve vedru,“ konstatuje Baumaxa. 

„Takže?“ podívá se na něj táta, a oba vydechnou: „Okamžitě do hospody.“ 

Když před soumrakem zaslechneme volání, „nastupujte na poslední loď!“, k mému překvapení se zvedneme. Zatímco naše otce servírky vůbec nepozdraví, se mnou a Prokopem se loučí velmi vřele; a ještě dlouho se za námi napjatě dívají.

 

Trochu punk

Bára Zmeková, zpěvačka: Od chvíle, kdy se před Smíchovským nádražím objevil vlak, je to pro mě velká radost. Například už cesta byla skvělá – sice trochu punk, ale po letech v klimatizovaných vlacích bylo nádherný mít zase vítr ve vlasech, být polita pivem z oken přede mnou a ošlehaná větvemi kolem cesty...

 

Tatínku, nezpívej 

Taky bych ráda zmínila něco hezkého, ale nemůžu, zvlášť v tuhle chvíli to nejde. Po vylodění totiž následuje etapa, při které neudržím slzy – z lodě se přemisťujeme do starého rumunského autobusu: „Jenom sedm kilometrů do kopce,“ slibují dospělí, „a budeme v Eibenthalu!“ Eibenthal se prý jmenuje ta vesnice, v jejíž pohádkovost přestávám věřit.   

No a pak, pak to přijde.

Otec zapomíná na svůj věk a v autobuse začne halekat příšerné písně: „Jedu takhle večer stezkou,“ jódluje, „dát koňům k řece pít.“

Na slovo „pít“ jsem alergická a na tátův zpěv taky: „Nech toho,“ poprosím.

„Nekaz dovolenou,“ odpálkuje mě, a ostatní dospělí se k jeho songu bohužel přidávají, někteří dokonce vytahují kytary, ukulele a bendža, takže jsme jak zájezd cirkusáků. Znechuceně se podívám z okna a najednou spatřím, že naše levé zadní kolo levituje nad propastí. 

Tehdy se rozpláču, načež táta udá kytarám nový tón: „Sbohem lásko, nech mě jít / nech mě jít / bude klid.“

 

Pecičky na dně

Skupina Vasilův Rubáš: 

Vasil: Já si nic nepamatuju. 

Rubáš: Já útržky mám – vidím velký pódium a strašně moc lidí... Ale jak se tam všichni dostali? Nejeli jsme vlakem? Proč na nás na nádraží mířily kamery rumunský televize? A proč nás překládali z lodě na jinou loď? Jak jsme udělali to, že jsme furt hráli a já měl hlas až do soboty!? Fakt jsme měli pod pódiem skoro tolik lidí co Wohnouti? Potom mě potěšilo, že místní rodina Voňavkových, u které v Eibenthalu bydlíváme, zůstává pořád stejně vřelá a vysmátá. Paní Eva tak dobře vaří!! „Dej si odlejvku,“ přikáže každý ráno a podá decák slivovice...

Vasil: Já si vlastně vzpomínám, jak jsem skočil z pódia i s harmonikou. Jinak je všechno utopené v banátské višňovce, takže sice vyplouvají střípky historek, ale pecičky zůstanou pěkně na dně.

 

Tři piva za kroužek

Autobus nás vyvrhne na kopci nad Eibenthalem, do vesnice musíme jít půl hodiny pěšky, suším slzy a těším se do postele; teda vlastně do stanu. 

Jsem naivní – dospělí vplují do hospody U Medvěda, kde hraje naživo jakási dechovka. Vyměníme si normální peníze za umělohmotné kroužky, kterými se na festivalu platí, táta jich má plný měšec. Vtipné je, že jak už mu je čtyřicet a tím pádem mu odumřela většina mozkových buněk, není si schopný zapamatovat, jakou že má který kroužek hodnotu: „Bílej je za tři piva,“ opakuje správně, ale o modré, červené nebo zelené žetony se mu v příštích dnech musím postarat sama.

Ano, prvně v životě budu dospělá – není možné, abychom se tady s tátou oba chovali jak děti. Je skoro půlnoc, on zpívá trapnou píseň o malém vršíčku na Pankráci a potom suše oznámí, že „dnes není třeba stavět žádnej stan“, protože „podívej se na tu miliardu hvězd“ a „vyspíme se pod širákem“. 

Už ani nebulím. Našla jsem si tu pár rozumně vypadajících nových tet, tak jednu poprosím, ať se mnou jde na louku pod nedalekým kostelem, kde stan postavíme.     

Když se vrátím, hrají u Medvěda dva kluci něco mezi folkem, punkem a reggae – táta už na dálku hlásí, „Apolenko, tohle je Vasilův Rubáš, odteď tvoje nejmilejší kapela!“.

Ti dva pánové, Vasil s Rubášem, jsou snad ještě víc mimo než otec s Baumaxou, pročež tipuju, že velmi brzy odpadnou.

Oznámím tátovi, že stan stojí a spacáky jsou připravené.

Odpoví, že je třeba povečeřet, koupí mi sáček slaných arašídů, sobě višňovku, ještě jednou zvolá, „Ať žije Vasilův Rubáš!“, a pak se nechá odvést do kempu.

„Nádhera, ne?“ zeptá se a vytuhne.

Já si ještě dlouho povídám s plyšovým tygrem.

 

Festival? Spíš výlet

Ladislav Zibura, poutník a spisovatel: Tady nejde o tisíc Čechů, kteří někam přijeli na festival, ale o tisíc Čechů, kteří spolu vyrazili na výlet, což vytváří úžasnou komunitu. Po dvou dnech se s každým třetím člověkem zdravíš, protože jste spolu něco zažili. K ideálu chybí jediná věc – festival je natolik velikej, že se spíš odehrává v kulisách české vesnice než přímo v české vesnici. Ale tomu se vyhnout nedá a jedno je jistý: I takhle je Eibenthal nádherný místo.

 

Pád do tmy

Když mě v šest ráno vzbudí kostelní zvony, chvíli mám pocit, že se mi celou noc zdály písně Vasilova Rubáše. Tak ne, nezdály, tohle snad není možný! Oni opravdu pořád ještě vyzpěvují u Medvěda!

Táta jako obvykle zachroptí, že potřebuje „vodu a kafe“ a že „zajdeme k místním“. Žádné kravky ani husy nevidím, „nýčkon“ nikdo neříká, ale dobře – 

uznávám, že se tu mluví trochu jinou češtinou než v Praze a o tématech, která se u nás po ránu nerozebírají: „Máme podezření,“ povídá pan domorodec, „že náš nový farář krade z kostelní kasičky.“

Koupím si za červený kroužek piroh a táta praví, že jsme nepřijeli jenom kvůli zábavě (zjevně si pod slovem zábava představuje něco jiného než já), ale taky za poznáním, takže hurá na výlet.

Mně je všechno jedno.

Čtyřicet si nás sedne do autobusu a jedeme dolů k Dunaji, kde je obrovská jeskyně. Podle očekávání se ukáže, že táta nemá jediný zdroj světla, dokonce ani zapalovač po včerejšku neškrtá. 

Jeskyně je hluboká a plná balvanů. 

Na jednom z nich zakopnu a po zadku kloužu do tmy, ale dobrý, ještě žiju.

O kus dál se začneme brodit vodou, mám ji po pás. Než takové výlety, to ať radši táta sedí u Medvěda! Na druhou stranu musím uznat, že tady jsou hodní lidé, kteří si mě podávají z náruče do náruče, díky čemuž se neutopím. Před námi se náhle zjeví světlo, Dunaj, a „na druhém břehu Srbsko“, poučuje táta.

Ukáže se, že jedním z oněch hodných lidí byl tátův kolega novinář Rozkošný z DVTV, odteď strejda Honza. Je tu s celou svou širokou rodinou, tudíž i s pár dětmi, a na festivale nespí ve stanu, nýbrž v chalupě! Celá jeho smečka vypadá civilizovaně, tak se k ní po návratu do Eibenthalu uchýlím – tátovi to nevadí, prý si dá „pár koncertů a možná tři piva za bílej kroužek“.

Předpokládám, že teď trsá s Vasilovým Rubášem a kroužky utratil dva.

 

Policie na ozdobu

Štěpán Slaný, pořadatel festivalu: Žádné kapele jsme nikdy nedali ani korunu, všechny hrají zdarma, to se týká například i Wohnoutů. Zaplatíme jim cestu, jedno jídlo denně, ale třeba pití už si kupují za své. A stejně. Stejně je o účast takový zájem, že se k nám spousta skupin léta nedostane – některé nikdy. Dnes už se nejspíš ví, že je Banát z mnoha důvodů jiný festival, než bývá běžné. Tisíc kilometrů do Rumunska je filtr, takhle daleko nepojede člověk, který by neměl o tuhle oblast zájem, který by se chtěl jen vyřádit. Ano, vždycky tu hlídkuje pár rumunských policajtů, ale za šest let se jedinkrát nestalo, že by museli zasahovat, nedošlo k jedinému problému. Žádná rvačka, žádná krádež, nic. Další devízou je fakt, že se tu naprosto setře rozdíl mezi účinkujícími a diváky, muzikanti splynou s davem a najednou z nich musí být i fanoušci; co jiného by tady taky čtyři dny dělali? A ještě jednu věc si většina lidí uvědomuje – festival přispívá k tomu, aby česká vesnice Eibenthal v Rumunsku přežila. Žije v ní necelých tři sta lidí a skoro všichni na festivalu vydělají; ubytují návštěvníky, navaří jim, prodají suvenýry, když chtějí, dostanou brigádu. Během pěti dnů si často vydělají tolik jako jindy za pět měsíců. Navíc vědí, že ti, kteří přijeli poprvé, se pravděpodobně budou chtít vrátit a příště přijedou i mimo festival. Zase se ubytují, zase něco utratí, místní budou mít z čeho žít.

 

Vracím se domů nad ránem

Hlavní pódium je tři kilometry nad Eibenthalem, večer se tam všichni slézáme na Wohnouty. Definitivně padne tma a mně dojde, že jsem dlouho neviděla tátu, kdoví, jak dopadl, a tak Wohnouty žádám, ať ho z pódia přivolají.

„Apolenka čeká na svýho otce v backstagi,“ slyším zpěváka Matěje, „takže pokud náhodou vnímá – o čemž pochybuju – nechť si ji vyzvedne.“

Backstage je nejspíš tahle pergola vedle pódia. Jo, je: „Nasedej na ramena,“ prodere se ke mně táta, „musíme do kotle!“ Pravděpodobně zapomněl, že vážím pětadvacet kilo, a rupne mu v páteři. „Auvajs,“ zakleje, ale kterýsi nový kamarád mu podá lahev s višňovkou, což tátu smíří se životem začínajícího invalidy.

Je to zvláštní, ale po poslední písni zatleskám – já přitom nikdy za nic žádné kapele netleskala. Jenomže tuhle skladbu znám, hrála pořád dokola na diskotéce, kterou jsme měli na škole v přírodě, jmenuje se Svaz českých bohémů: „Vracím se domů nad ránem / kvalitním vínem omámen...“

I my se vrátíme do stanu až nad ránem, protože si ještě pochopitelně musíme poslechnout Vasilova Rubáše, a pak nějakou skupinu OTK, o níž otec opakuje, že je „geniální“, ačkoli z mého pohledu jde o falešně brnkající veterány; musí jim už táhnout na padesát.

 

Odvykací kúra

Ondřej Ježek, zpěvák skupiny OTK: Eibenthal je zapomenutý místo, který hledá smysl, směr i naději, a pomalu mu dochází, že bude muset všechny svoje nevýhody změnit na výhody. Jsou to lázně na vyčištění mysli; terapie chůzí; odvykací kúra od mobilního signálu a jiných civilizačních vymožeností. Hluboký údolí, temný lesy, ale co chvíli narazíš na nějakou práci lidských rukou, jen někdy dávno opuštěnou. Stane se mi to vždycky – jdeme do lesa, divoký skály u potoka se najednou organizujou do zbytku nějakýho náhonu a po půl kilometru končí v hustým lesíku, kterej pohltil rozvaliny mlýna... 

 

Klobouk na půl hlavy

I táta vypadá jako veterán – když nás ráno probudí zvony a harmonika linoucí se od Medvěda, prohlásí, že na „tomhle festivalu opravdu nemusí zažít všechno“ a že mě vezme na výlet stopem.

Kolem řeky projíždí jedno auto za pět minut, ale skoro každé se slituje; nevím, jestli víc nade mnou, nebo nad tátou.

V některých autech raději rovnou usínám, protože nechápu, jak je někdo mohl pustit na silnici – vrcholem je sto let starý náklaďák, kterému vypadávají rezavé dveře z pantů. Táta se baví se šoférem česko-srbsky, já ho držím křečovitě za ruku, aby nevypadl a neskutálel se do toho Dunaje, který je jako „širé more“, což jsem včera slyšela zpívat kohosi u Medvěda (asi kluky z Vasilova Rubáše).

Dojedeme do vesnice Liubcova, kde vedle sebe žijí Češi, Srbové i Rumuni, a navštívíme pana Rubáše, který skutečně používá slovo „nýčkon“, tvrdí, že už brzy odejde „na zahrádku“, přičemž ukazuje směrem ke hřbitovu, a zpívá mi píseň, „když jsem já šel kolem Prahy / měl jsem klobouk na půl hlavy“. 

Zajímá mě, kolikrát šel kolem Prahy, a Rubáš řekne, že nikdy, že tady musí chytat ryby, utrhne mi kyselé hroznové víno a tátovi nalije slivovici. Možná se mi to jen zdálo, ale řekla bych, že táta půl sklenice vylil – nejspíš mu ubývá sil. 

 

Rumunský český granát

Bára Zmeková, zpěvačka: Spousta muzikantů tady hraje od rána do rána, táhnou to přes celý festival. Když jsem na pódiu, koncentrace podpůrných lidí v publiku je tak veliká, že si dovolím i věci, o kterých si jinde nechávám zdát, skočím třeba z pódia mezi lidi – tady tě lidi spolehlivě chytí. Jojo: Banát je „rumunský český granát“, jak mi loni řekli kluci ze skupiny Zrní, líp bych to nevystihla. 

 

Má máma má strach

Předevčírem bych přísahala, že festival nepřežiju, ale nakonec si zvykneš.

Opravdu musím uznat, že tu jsou dobří lidé, čímž nemyslím jenom Rozkošné, ke kterým se uchyluju, potřebuju-li dotyk civilizace; bezvadní jsou všichni. Někdo pořád něco ztrácí, telefon, peněženku, měšce s barevnými kroužky, ale není důvod ke stresu, všechno se nakonec vrátí majitelům. 

Nikdo ničemu nešéfuje, umělci jsou mezi diváky a diváci mezi umělci, kdybych si chtěla zazpívat z pódia já, nejspíš můžu. Například teď je na hlavním pódiu můj kamarád Prokop. Teda, on tam je hlavně jeho táta Baumaxa, ten hraje a zpívá, ale Prokop mu strká lízátko do ucha, což mě baví – je to zatím nejlepší koncert mého života, takže jsem dokonce ochotna odpustit strejdovi Baumaxovi pokus o únos vlaku.

Navíc hraje písničky, které znám odmalička, naši si je pouští v autě: „Nejezdi autem a drž se drah, nepodnikej, může přijít krach, nechoď v noci přes les, číhá tam vrah – má máma má o mě strach!“

Maminko!  

Jak ráda bych ti zavolala, ale nemůžu, v Eibenthalu není signál. Na jednu stranu je to smutné, ale na druhou zajímavé – zatím nikdy jsem nezažila dav lidí, z nichž nikdo nekouká do displeje. Čímž neříkám, že by mi vadilo koukání do displeje, jenom konstatuju, že v Banátu se lidi buďto baví, civí do blba, anebo vytuhnou.  

Tatínek je pořád vytuhlejší, brzy mě žene ke kempu. Cestou si koupíme pár langošů, a potom narazíme na jakéhosi hodně snědého Rumuna, který prodává mikrofony připojené k mašinkám s divnou hudbou. Nabízí, abychom si tu jeho hračku vyzkoušeli – podává tátovi mikrofon a povzbuzuje ke zpěvu: „Karaoke show,“ říká mu, „karaoke supr supr!“

Táta s Baumaxou dostanou záchvat smíchu a pro mě nastává období teroru, protože kdykoli se od teď potkají, unisono začnou zpívat, „Karaoke supr supr, karaoke supr supr!“, z čehož bolí hlava. 

 

Zážitek! Paráda! Děkuju!

Em Rudenko, básník: V Banátu se ze mě stal značně zestárlý a unavený pán, ale co tě nezabije – znáš to. Vlak jsem nestihl, ale vlastním auto. Šestihrnec, fialky, klima, i tohle znáš. Rozšafně jsem zastavoval na pumpách a utrácel zbytečně proměněná eura, neboť jsem zjistil, že v Banátu se platí kroužkama. A potom zážitek! Hospoda U Medvěda – zážitek! Nad ní kopec Kovárna, který musíš vyběhnout na čas; dal jsem to za 2:23? Nevím. Ale zážitek! A lidi mírumilovní. Bezkonfliktní! Paráda! Děkuju!

 

Úprk na toaletu

V Banátu je pětatřicet stupňů ve stínu a mnozí z původně rozjívených dospělých odcházejí zdechnout do stínu.

Táta si dá u Medvěda svůj přibližně osmý set Vasilova Rubáše (že ho to ještě neomrzelo!), načež uzná, že tohle vedro nelze vydržet, a vzpomene si na cesty okolo Dunaje – co jsme si tak mohli všimnout, na břehu je několik restaurací s plaveckým bazénem, tak co, neskulíme se tam?

Já jsem z podniku La Vela nadšená a vrhám se do bazénu, ale Baumaxa s tátou lapají po dechu, načež opět promluví jednohlasem: „Tak tohle je Černá kočka bílý kocour dvě,“ vysloví záhadnou změť slov, načež dodají: „Něco mezi kokainovým doupětem a bordelem.“

Nevím, co je bordel. Teda vím, bordel je nepořádek, ale zrovna tady u La Vely je Dunaj čistý, zaměstnanci všechnu špínu odplavili o pár metrů vedle. 

Na parkovišti stojí maserati, kolem něj jde stařena v šátku se stádem krav.

Dýdžej pouští muziku tak nahlas, že si s Prokopem nerozumíme, tatínci pijí heinekeny. Nakonec se rozhodnou to techno přeřvat: „Karaoke supr supr,“ spustí, „karaoke show!“ Potetovaní Rumuni, kterým se na prakticky neexistujících krcích houpou zlaté řetězy, přestávají počítat bankovky a vytřeštěně sledují české srandisty – omluvně na ně mrknu.

Po půl hodině zpěvu se táta zarazí, uteče na toaletu a za pět minut přijde zelený: „Mám tě moc rád,“ řekne mi, takže umírá.

 

Přidaná hodnota

David Stypka, zpěvák: Celý letošní Banát jsme s kapelou jeli v survival módu. Já jsem si pochroumal nohu hned po příjezdu do Oršavy, basák Maro si na koloběžce štípl žebro pár hodin před naším největším koncertem a vysloužil si tak každoročně udělovaný titul Kokot festivalu. V Eibenthalu to byla pařba, dlouhá a intenzivní, ale s nějakou přidanou hodnotou, kterou nejsem schopen uspokojivě definovat. Snad, že jsou všichni tak daleko od svého zázemí, snad, že tam není signál, snad proto, že do Banátu jezdí specifická sorta lidí, anebo kombinací všeho vzniká zvláštní energie, ve které je ti dobře, pokud se jí poddáš. „Pobanátský smutek“ není patetický mýtus, zažil jsem ho letos podruhé. V Eibenthalu nefungují některé věci, a možná proto tam jiné ještě fungují. Zaplaťpánbůh. Na pódiu mě přepadlo takové dojetí, že jsem mezi písničkami raději nemluvil – abych to tam nepustil úplně na krokodýla.

 

Za rok zas?

„Jdeme na koncerty,“ hecuju bezvládného otce. Celkově si připadám jako v lazaretu – nejčastějšími termíny, padajícími dnes v kempu i u Medvěda, jsou: smecta, živočišné uhlí a imodium. Langoše v okolních stáncích přestávají jít na odbyt.

„Uf,“ zvedne se ztěžka, „já tě na toho Stypku doprovodím, ale bav se sama, jo? Já budu při koncertě ležet v trávě...“

Mě Stypka baví a zvládla bych i další kapely, ale nakonec se mi táty zželí a dovedu ho nazpět do stanu. Uprostřed noci mě vzbudí vzlyky: „Ať už u Medvěda přestanou hrát a zpívat,“ modlí se.

Ráno sbalím stan a krosnu, nasměruju otce k autobusům. Pak do vlaku. Táta nejí, nepije a nemluví, tulí se k mému tygrovi. O půlnoci zaslechne, že ve vagonu s barem vyhrává Vasilův Rubáš, takže se reflexivně zvedne, ale nabízenou višňovku odmítá a po dvou písních couvá nazpět do kupé, kde si nasazuje kapuci.

Když ráno vjedeme do Česka, zeptám se ho, jestli za rok pojedeme zas.

Řekne mi, ať mu dám čas, a až v Kolíně na mě opět promluví: „Bylo to nádherný, Apolenko – ale možná spíš až za dva nebo za tři.“

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement