Snímky mrtvých: Kam až smí novinář

O necitlivém zacházení s fotografiemi týraných, zneužívaných či zavražděných lidí v současných médiích.

Dostala se mi do rukou útlá publikace Novináři a oběti trestných činů. V roce 2008 ji pod záštitou ministerstva vnitra připravil kolektiv autorů, kterých si lze vážit: expert na krizovou komunikaci Štěpán Vymětal, spoluzakladatelka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová, policejní psycholožka Ludmila Čírtková nebo výborný žurnalista starého střihu Jiří Závozda.

Četl jsem jejich „manuál“, jak zacházet v mediálním prostoru s informacemi o týraných, zneužívaných či zavražděných osobách, chvíli poté, co se na obálce jednoho z časopisů, kam sám píšu, objevila známá, ale děsivá fotografie mrtvého Jana Masaryka po pádu z okna Černínského paláce v Praze.

Nalistuji v knížečce stranu 47: „Mějme na paměti, že (…) využívat fotografie nebo záběry obětí (…) je neuctivé a neetické.“ Nalistuji stranu 52: „Nezveřejňujme drastické záběry, na kterých je oběť ztýrána nebo zbavena lidské důstojnosti.“ Nalistuji doporučení Komise OSN pro prevenci kriminality a trestní soudnictví: „Nepřipustit zveřejnění fotografií nebo vysílání záběrů zemřelých obětí, vaku s mrtvým tělem nebo vážně zraněných obětí kriminality.“

Jistě, je to už dávno, co Jan Masaryk zemřel. Redakce časopisu snímek nepořídila a článek nebyl bulvární. Přesto mi přišlo líto, že mí kolegové nečtou stejné knížky jako já.