Lesk v očích Emy Destinnové

Pohled upřený vzhůru, lesk v očích, nápodoba vavřínového věnce, pohled plný naděje. Tak fotograf naaranžoval před téměř sto lety českou operní pěvkyni Emu Destinnovou, od jejíhož úmrtí před pár dny uplynulo pětaosmdesát let.

Portrét má měkkou kresbu a zjemňuje rysy, použit byl tedy buď měkce kreslící objektiv nebo změkčující předsádka. Nezřetelnost kontur je ještě zdůrazněna papírem s rastrovým povrchem, portrét díky tomu působí „nadýchnutěji“.

Nasvícení bylo provedeno přírodním světlem, fotoateliéry v té době sledovaly světové strany podobně jako ateliéry malířské. Směrované elektrické světlo patrně nebylo použito, což by napovídalo o konzervativním přístupu autora.

Snímek byl zapaspartován a na rubu čteme: „Po slavném zájezdu Národního divadla do Vídně, kde na horké půdě v době největšího útisku našeho národa Destinnová věštila slávu Prahy v Libuši a připásána slovanskou trikolorou pěla ´Ten národ český nezhyne´. Bohužel po všem tom se ani ona, jako mnoho jiných, na oficielních místech po převratu uznání nedočkala.“

Autora snímku se nepodařilo zjistit, nicméně způsob provedení neodpovídá práci zdejších portrétních ateliérů té doby, zřejmě tedy vznikl v cizině. Ostatně většina významnějších českých fotografů včetně Františka Drtikola byla tehdy na frontách „Velké války“.

První světová válka byla i pro Destinnovou krušná. Když se roku 1916 vrátila z USA do vlasti, byla na hranicích zadržena kvůli údajné špionáži, následovalo domácí vězení na jejím zámku v jihočeské Stráži nad Nežárkou.

Narodila se jako Emilie Kittlová v rodině důlního podnikatele a operní pěvkyně. Hostovala na scénách ve Vídni, Londýně či Paříži, v roce 1908 dostala pozvání do newyorské Metropolitní opery. Zazpívala si zde i Mařenku z „Prodanky“.

Všude sklízela ovace, jen v Praze se jí po sérii vystoupení v Národním divadle v roce 1910 nedostalo uznání. Zámek ve Stráži nad Nežárkou, kde trávila závěr života, zakoupil v 1914 její přítel Dinh Gilly – za její peníze.

Když se na konci války vrátila na české scény, své koncerty zakončovala zpěvem písně Kde domov můj. Vyjadřovala tím svůj postoj vůči monarchii, který ostatně demonstrovala právě už svým návratem z amerického angažmá do vlasti.

Na spodním okraji snímku je vlastnoruční věnování: „Akademickému malíři panu Karlu Štapferovi v laskavou upomínku věnuje Ema Destinnová. V Praze 27. 6. 1918.“ Karel Štapfer byl český malíř a ilustrátor, spolupracoval například s Karlem Maroldem na panoramatu bitvy u Lipan. Destinnovou poznal jako výtvarník a šéf výpravy Národního divadla.

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet jeho dědeček. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.