Konec punku v Čechách

O další městské vyhlášce, která sterilizuje život ve městě. Tentokrát se týká žižkovské Parukářky.

Byla to docela zajímavá komunita. Takový žižkovský underground. Na střeše záchodků u hospůdky na Parukářce, správně vrchu sv. Kříže, se střídala jedna kapela za druhou – jednou přišel i Vladimír Mišík.

Vůdčím duchem tu byl „Jarda Švec – umělec“, jehož jméno se dostalo až do textu písničky Známka punku od Visacího zámku. Chodil sem také jeden italský muzikant, Doménico. Zpíval ve své rodné řeči sloky o pražském Žižkovu, kde bydlel a kde si jednoho dne vzal život skokem z okna…

Publikum tvořili kunsthistorici i alkoholici (často v jedné osobě). Spořádaní občané si na ně stěžovali, že ruší jejich klid.

Časem se z punkové „Paruky“ stal úhledný park s nóbl hřištěm pro děti, oddechová zóna pro matky s kočárky a joggující obyvatele přilehlých luxusních apartmánů. V místech bývalé kapslovny, kam kdysi chodíval Mácha za svou Lori, totiž vyrostly domy pro horních deset tisíc. Putyka na vyhlídce se držela zuby nehty.

Nyní však radnice Prahy 3 schválila „manuál stanovující místo, čas, četnost, rozsah i sílu decibelů“ pro park Parukářka. Krásně to ladí s novou vyhláškou o pouličním hraní, podle níž se v pražských ulicích nesmí hrát na bubny, saxofon a dudy!

Hlavně klid, zní heslo každé normalizace. Budeme tedy tiše sedět a krmit ptáčky. I když to se už vlastně podle městské vyhlášky také nesmí.