Legrace ceremoniálu

O zaručených receptech, jak získat v umělecké branži nějakou tu cenu.

Jaro je sezona cen. Udělily se již ceny filmové i divadelní kritiky, Čeští lvi, Magnesie Litery, Thálie a tak dále. Vždycky se objeví spekulace, kdo jak hlasoval a proč, jestli spíš neměl cenu dostat někdo jiný či jestli jiný nemá těch cen už moc (nebo nespravedlivě všechny).

Potíž je, že průmysl cen je obecně trochu legrační. Samozřejmě je těžké se té show ne­účastnit – zvlášť když je s cenou spojena i nějaká finanční odměna (což se v Česku stává spíše málo).

Avšak podívejme se na věc z nadhledu: legrační občas bývají ceremoniály a projevy, směšné jsou sebevážnější debaty, jak to mělo být (je to přece hra!), legrační je uraženost těch, kteří neuspěli, a koneckonců, byť samozřejmě o něco méně, směšná může být i radost těch, kteří uspěli.

Co bývá také legrační, je politika cen – ten dostal loni, letos má smůlu, ta sice letos nezazářila, ale už léta si to zaslouží atd.

A směšný je i fakt, že často rozhoduje téma. Každý ví, že hrát dojemně postiženého je cesta k Oscarovi (ale jak varuje Robert Downey Jr., nesmí se to přehnat: „Never go full retard!“ – za úplného dementa Oscara nedostanete).

A taková půvabná divadelní hříčka o životě Václava Havla nebo neprovokativní román o ceněném básníkovi, to je též rána jistoty. Jak se ostatně ukázalo.