Poláček v Africe: Nedala by se Zambie trošku zeslabit?

26. října 2017

Před pár dny jsem tu nadšeně plánoval, jak jednou vezmu do krásné a naprosto bezpečné Namibie své děti, což platí. Do Zambie, odkud teď píšu, bych je ovšem nebral; leda coby součást zájezdu, který bydlí ve čtyř- a více hvězdičkových hotelech. Ráno po snídani nastoupí do příjemně klimatizovaného autobusu, který výpravu zaveze na safari, k vodopádům, no a potom nazpět k tomu nóbl hotelu.

Tohle už není autostop za odměnu jako v prvních dvou týdnech, došlo mi včera za soumraku, když jsem na trhu v Lusace potkal dva bratry, z nichž první měl úplně protočené jedno chodidlo (špičkou dozadu, přesto chodil!) a druhému visel z pusy špinavý hadr – tenhle autostop už chce trochu trpělivosti, obezřetnosti, víry a nadhledu.

Začalo to vlastně na severu Namibie – najednou se z povrchu zemského úplně ztratili běloši, na které jsem se vždycky mohl spolehnout. Kolem silnice výrazně přibylo oslů, a potom taky černých žen a dětí, které nosí na hlavách kýble s vodou nebo mísy s ovocem: „Zastavte, kupte si!“ Děti do jednoho roku visí na ženských jako opičky, děti starší už běhají v prachu kolem cesty a nadšeně pomáhají prodávat zelená manga.

Pořád to ale má jakýsi řád – děti nežebrají, a dospělí sice vypadají chudě, ale spořádaně a celkem spokojeně; dřevěné chýše mají vždy vzorně uklizené, čistě jsou i oblečení, sluší jim to…

Což už v Zambii úplně neplatí.

Skončíš ve vězení

Změnila se pravidla stopařské hry – přešel jsem hranici, mávám na auta (zatím pořád levou rukou, už jsem si zvykl), jezdí jich tu najednou spousta a hned první zastaví: