Borisi, ty musíš žít déle než Putin!

Nezlobte se, už musím jít, za chvíli mám sraz s dcerou,“ omlouval se a snažil se prokličkovat davem na trochu volnější Tverskou třídu. Byl poslední den roku 2010, zima jako… no jako v Rusku. V centru Moskvy zrovna končila protiputinovská demonstrace, na tehdejší poměry (a silvestrovský večer) poměrně početná.

„Opravdu už musím! Nashle! Nashle!“ Vypnuli jsme diktafony, zkřehlé ruce zastrčili do kapes a sledovali, jak velký kožešinový límec jeho černé bundy mizí v davu.

Boris Němcov, jeden z lídrů ruské opozice. Někdejší první vicepremiér, blízký spolupracovník prezidenta Borise Jelcina a svého času jeden z nejpopulárnějších ruských politiků, o němž se dokonce mluvilo i jako o možném Jelcinově nástupci.

Na schůzku s dcerou toho večera už nedorazil. Hned za rohem ho zatkla policie, vsadila do antonu a odvezla na služebnu. Dostal patnáct dní vězení, nic neobvyklého, podobnou zkušenost udělala už celá řada oponentů Putinova režimu. Jednu dobu se dokonce žertovalo, že kdo nestrávil za katrem aspoň jednu celou noc, není správný opozičník.

Zkrotit ego

O pár měsíců později, v dubnu 2011, jsme se setkali znovu. V jeho moskevské kanceláři, diktafon zase zapnutý. Charismatický Němcov měl dobrou náladu, byl vtipný a výřečný (jako vždycky), jasně formuloval myšlenky, otevřeně říkal, co si myslí. Bez vytáček, opatrnosti, mlžení.